Ke kořenům Nové pravice

Ivan Štampach

Je záhada, proč se voliči dobrovolně vzdávají výdobytků sociálního státu. Přilnutí ke zvláštnímu typu konzervativismu může být hledáním bezpečí, tedy projevem strachu.

Když se komentuje politický debakl humanistického projektu v posledních volbách do Poslanecké sněmovny, autoři se postupně vzpamatovávají a jen pomalu se od následků propracovávají k příčinám. Snad se pozvolna přestane vše svalovat na moc médií a někdo se začne ptát, odkud se bere moc médií a co určující média vede k přiznané nebo nepřiznané podpoře Bakalovy koalice.

Na cestě k příčinám by naši marxističtí partneři asi potkali ekonomickou determinaci voličského jednání. Jen budou muset rozlousknout tvrdý oříšek a zeptat se, proč voliči jednají proti svým evidentním ekonomickým zájmům. Snad zjistí, proč nejen demokratizace ekonomických vztahů připadá českému občanovi jako z Marsu. Ale záhadné zůstává, proč jsou mu lhostejná dokonce i tak bezprostřední a prvoplánová témata jako je zachování či obnova ústavního práva na bezplatnou zdravotní péči na základě zdravotního pojištění nebo promítnutí zaplacených daní do vzdělání potomků na všech stupních škol. Že je voliči tohoto supervolebního roku lhostejný socialismus, jakkoli demokratický, to by tolik udivovat nemuselo, i když je to nedorozumění. Že má v jeho představách nicotnou hodnotu i jeho předstupeň či náhražka v podobě sociálního státu, to je sice nutno respektovat jako svrchovanou vůli občanstva, ale je to kuriozita.

Je záhada, proč se původní proletariát, totiž zbytky dělnictva ve změšťáčtělé, neprodukující společnosti, svými hlasy dobrovolně vzdává toho, co získal v posledních nejméně stu letech. Ještě mnohem více znepokojivá je otázka, proč kognitariát, totiž současní proletáři kultury, umění, filosofie a vědy, nadšeně podporuje strany, které totální ekonomizací kulturu zlikvidují, nebo ji (což je pravděpodobnější) zaženou zpět do samizdatových podob přednášek, seminářů, periodických a neperiodických edic. Je projevem pouhé hlouposti to, že lidé s levicovými názory na jednotlivá témata, a takových jsou statisíce, podporují komplexní program pravice sami proti sobě?

Zvláštní pozornost si zaslouží záhadný jev českého konzervativizmu. Nutno říct, že je to něco jiného než to, co se v evropském kontextu obvykle míní souslovím konzervativní politika a co by bylo správnější označovat jako tradicionalismus. Všimněme si, že prvním nápadným krokem autentického konzervativce, současného britského premiéra Davida Camerona bylo zavedení drsné formy progresivní daně. K aristokratickému ideálu patří kontinuita s tradicí a zahrnuje rovněž sociální odpovědnost a ohled na přírodu. Krok britské konzervativní vlády posílil tradiční hodnotu sociální solidarity a oslabil konkurenční princip. Lze říct, že původní konzervativci jsou zahleděni před kapitalismus, zatímco socialisté vyhlížejí uspořádání světa po jeho krachu. Jedni i druzí, pokud nejsou ideologickými zaslepenci, vědí, že svobodný trh uvolňuje lidské tvůrčí síly. Dnes věří, že stačí dravost trhu omezit zákony. Jedni by řekli, že s ohledem na tradiční hodnoty ducha, kultury a rodiny, druzí by možná zmínili humanistická, sociální a environmentální hlediska.

Mluvím-li o hluboce v myslích zabudovaném konzervativizmu, míním něco jiného. To, co si spíš zaslouží tento název. Není to kontinuita, totiž udržování dějinného vědomí ve spojení s minulostí při tvorbě budoucnosti. Je to duševní pohodlnost, neřkuli lenost. Je to projev změkčilého ducha, který se rozpouští v biologických a sociálních danostech. Český duševní konzervativec nežije v přítomnosti. Zvolil si etapu minulosti, v níž se mu zlíbilo spočinout a další vývoj ho nevnímá. Nebo považuje další dějinné kroky za nebezpečné. To je opravdové konzervování stylů, strategií a programů, které by bez konzervantů shnily a zplesnivěly.

Většina českých „konzervativců“ se zahleděla do konfliktu, který vyvrcholil před dvěma desetiletími. Pořád ještě bojují s komunismem. Nevšimli si, že šlapou po mrtvole. Zaklínají se pamětí národa, ale neuvědomují si, že paměť je nejen selektivní, ale i konstruktivní. Když sledujeme, jak o sobě referují ti z nich, jimž je, dejme tomu, přes pětatřicet, vypadá to, že v osmdesátých letech tuto zemi obývalo kolem patnácti milionů disidentů. Když naopak pozorujeme jejich hodnocení role druhé strany, zdá se, že režim měl po ruce mnohamilionovou armádu estébáků.

Nejkonzervativnější složkou české společnosti je mládež. Studenti volí ty, kteří jim nasazením školného znemožní studovat. Rozjívení mladíci a děvčata mezi dvěma prásky házejí do urny hlas pro strany, které nasadí nové Komorouse. Od mladých lidí občas slyším, že na tom náboženství něco je, protože přece nad lidmi musí být bič a nemůže si každý dělat, co chce. Lidé duševně dozrálí mají od náboženství odstup, i když k některému patří. Bojovní dvacátníci si myslí, že Bibli je možno brát jen doslovně, že katechismus je soubor definitivních pravd o životě a že neomylný není jen papež, ale tak pan farář, a nejen v otázkách víry a mravů, ale také v literárním, hudebním a výtvarném vkusu a v politických preferencích.

Tento typ konzervativizmu je hledáním bezpečí. Jeho nejzazším motivem je strach. Základní životní nejistota. Je to nakonec strach tváří v tvář smrti, který hlodá v každém z nás. Jsme-li v plné síle, může být hluboko ukrytý a nepřiznaný. Bývá maskován kupříkladu obsedantní „hygienou" a kasárenským pořádkem, které poskytují fikci zabezpečení před riziky. Patří k tomu štítivost vůči všemu přirozeně tělesnému.

U starších konzervativců, mnoho jich však kolem sebe nevidím, vede tento primární děs k útěku, kdyby ovšem bylo kam, nebo k ukrytí. Pokračuje známá strategie: zavřít se do soukromí a hlavně se v něčem nenamočit. Mladší vede strach k bojovnosti. Jsou to čeští vrabci převlečení za jestřáby. K obnově pocitu bezpečí potřebují, aby někdo zatočil s nemakačenky, sockami, dlužníky a nepřizpůsobivými etniky. Taky potřebují utlumit latentní strach z nukleárního pekla, nejlépe tím, že oživí vzorce chování z dob studené války a budou spoléhat, že Rusové a Číňané se rozklepou, když uslyší silná slova znějící z české kotliny.

Strach nám všem sedí za krkem. Jenže pokud s Buddhou nebo s biblickým Kazatelem nahlédneme, že vše je pomíjivé a prázdné, můžeme se chopit svého osudu a objevit Druhý břeh. Takový obrat má svou spirituální stránku, ale byl by fikcí, pokud by neznamenal současně obrat sociální. Můžeme uprostřed veškeré nezajištěnosti přece jen jednat kreativně a překračovat to, co se samo vnucuje. Tvůrčí činy jsou svobodné, jsou, řekl bych, definicí svobody. A svoboda se nesnese s jistotami, s nalinkovaným vývojem.

Pouze líný duch hledá ve světě jistoty, které svět dát nemůže. Ti, kdo žijí ve strachu, líčí iluzorní bezpečné prostory a utíkají se k nim. Toto duchovní, kulturní, sociální, ekonomické a politické peklo vykreslí jako ráj a s Francisem Fukuyamou prohlásí, že jeho posledním triumfem skončily dějiny. Možná řeknou, že to je vítězství liberální demokracie nad totalitarismem. Je to však triumf mechanismu trhu nad svobodným člověkem.

Je naděje, že to český volič někdy nahlédne? Ani to není garantováno. Může však zjistit, u jak smyšlených a nereálných jistot spočinul. Pokud zjistí, že lze realizovat lidský potenciál, že je možné jednat svobodně, solidárně, ohleduplně a spravedlivě, a když podle toho vybere reprezentanty, může Česko Novou pravici svrhnout a zkusit alternativní řešení. Vítězství riskující svobody nad konzervativními jistotami je však stejně pravděpodobné jako vítězství života nad smrtí. Co bychom si nalhávali, k tomu je třeba být v nějakém smyslu věřící.

    Diskuse
    PS
    June 7, 2010 v 8.15
    hezký a cenný článek, ale nemyslím si, že by Stará levice fungovala mimo tuhle společenskou potřebu jistot, akorát je nabízí jiným skupinám lidí. Jediné dvě strany, které se nesnažily nabízet svým voličům jistoty, byly podle mne KDU-ČSL a Strana Zelených, jejichž volební výsledek...
    June 7, 2010 v 9.24
    Díky za překvapivé ocenění. Mám k němu jedinou připomínku. O "staré" levici jsem přesvědčen, že posilovala a rozvíjela občanské ctnosti a byla aktivní solidaritou. Mám na mysli "starou" levici reprezentovanou jmény jako Erich Fromm, Herbert Marcuse, Rudi Dutschke. V mém pojetí i Hilaire Belloc. Nová levice se nechala omámit triumfem neoliberalismu po pádu bolševické karikatury socialismu a snaží se vyhovět pohodlnosti častí voličů.
    PS
    June 7, 2010 v 9.30
    ten termín Stará levice byla určitá nadsázka, myslel jsem tím strany české levice, politologicky jsem termín Nová pravice nepochopil :-)
    June 7, 2010 v 10.46
    článek
    je velmi dobrý a myšlenkově bohatý.
    "Kognitariát" mi připomíná Juliena Bendu. Škoda, že jeho Zrada vzdělanců nevyšla znovu, zejména s dodatkem, který napsal, tuším, v roce 1946.
    Křesťansko-sociálnímu proudu samozřejmě fandím (např. v Německu Norbert Blüm).
    Ke "staré" levici ovšem počítám i Lukácse, Korsche, Karla Krause, Brechta a další. Jsou to jakési ponorné řeky evropského myšlení (či chcete-li - ducha).

    Ano, je třeba být v nějakém smyslu věřící. Duše to s duchem nemá nikdy lehké. (Hegel je Hegel a Marx je jeho prorok.)
    LV
    June 7, 2010 v 13.19
    Děkuji
    Milý pane Štampachu, podařilo se Vám vyslovit to, co ve mně zraje už delší dobu. V tomto týdnu jsem hovořil o důvodech své volby s několika lidmi, kteří volili "novou pravici" a skutečně v jednotlivostech formulovali své pocity a názory typicky středo-levicově, tj. soc. dem. Ale obecný pocit: strach. Před 1. "Řeckem", 2. Paroubkem a 3. komunismem. Ale také mnoho lidí odmítlo vést jakýkoliv dialog, neboť jsem volil "bradavičníka" a to pak nemá "smysl se bavit". Také jsem vyslechl, že politika je jenom svinstvo a má cenu jenom "dělat si to svoje" a "myslet hlavně na sebe - jako všichni". Někteří také mluvili o emigraci, protože tady bude "pořád komunistický bordel". A já myslím na to, že v této zemi se opakovaně stává jev, který nazýváme selháním inteligence. Jen mne rovněž neopouští podezření, že důvodem je cosi jako duševní onemocnění - těch běsů je totiž moc...
    Krásný text, děkuji. Konejším se - a samozřejmě tvrdím, že reálně - tím, že někdy probuzení víry připomíná spíš zmizení nějakého stínu nebo otevření nové roviny. Nečekaně a skokově a pak se prudce šíří. třeba...
    June 7, 2010 v 19.34
    ad MH
    Takže třeba ... metanoia? Ale vždyť s vírou se rodíme.
    June 7, 2010 v 20.41
    výborný text
    Je večer, pustil jsem si Leoše Janáčka, uvařil čaj a čtu dnešní sloupky - tento je opravdu velmi povedený, díky!
    Mladí ( i jiní) voliči nevolí jen podle psaného programu, ale zejména podle důvěry a sympatie v jednotlivé osobnosti a realizovatelnost programů (nesnáší plané a nerealizovatelné sliby).
    Letošní volby potvrdily, že u mladých nejsou materiální hodnoty na místě prvořadém, ale že u nich jsou podstatnější i jiné a všestrannější potřeby a hodnoty (pravdivost, důvěra atd.)...
    June 7, 2010 v 21.08
    Amen!
    PE
    June 7, 2010 v 22.24
    Sám bych si vsadil na ten "strach", ať už z Řecka nebo z propadu do chudoby, ohrožení stávající úrovně života či sociální úrovně... pak je ale třeba vysvětlovat, proč je ta obava klamná, a nabídnout alternativu.
    Viděl bych ji v EU. Populistická vláda, jejíž strany nemají partnery na evropské úrovni, se bude orientovat na témata domácí politiky. Bezdomovci na Praze 10 pro ni budou důležitější téma než otázky evropské integrace či "BP-plošiny". Takže tu pro nás zůstává obrovský volný prostor.
    A kdyby se podařilo vysvětlit, že "Evropa" na rozdíl od populistů nenabízí ochranu ale solidaritu a společenství, tak by to mohlo resuscitovat i tradičně evropské lidovce a zelené...
    + Další komentáře