Když se komentuje politický debakl humanistického projektu v posledních volbách do Poslanecké sněmovny, autoři se postupně vzpamatovávají a jen pomalu se od následků propracovávají k příčinám. Snad se pozvolna přestane vše svalovat na moc médií a někdo se začne ptát, odkud se bere moc médií a co určující média vede k přiznané nebo nepřiznané podpoře Bakalovy koalice.

Na cestě k příčinám by naši marxističtí partneři asi potkali ekonomickou determinaci voličského jednání. Jen budou muset rozlousknout tvrdý oříšek a zeptat se, proč voliči jednají proti svým evidentním ekonomickým zájmům. Snad zjistí, proč nejen demokratizace ekonomických vztahů připadá českému občanovi jako z Marsu. Ale záhadné zůstává, proč jsou mu lhostejná dokonce i tak bezprostřední a prvoplánová témata jako je zachování či obnova ústavního práva na bezplatnou zdravotní péči na základě zdravotního pojištění nebo promítnutí zaplacených daní do vzdělání potomků na všech stupních škol. Že je voliči tohoto supervolebního roku lhostejný socialismus, jakkoli demokratický, to by tolik udivovat nemuselo, i když je to nedorozumění. Že má v jeho představách nicotnou hodnotu i jeho předstupeň či náhražka v podobě sociálního státu, to je sice nutno respektovat jako svrchovanou vůli občanstva, ale je to kuriozita.

Je záhada, proč se původní proletariát, totiž zbytky dělnictva ve změšťáčtělé, neprodukující společnosti, svými hlasy dobrovolně vzdává toho, co získal v posledních nejméně stu letech. Ještě mnohem více znepokojivá je otázka, proč kognitariát, totiž současní proletáři kultury, umění, filosofie a vědy, nadšeně podporuje strany, které totální ekonomizací kulturu zlikvidují, nebo ji (což je pravděpodobnější) zaženou zpět do samizdatových podob přednášek, seminářů, periodických a neperiodických edic. Je projevem pouhé hlouposti to, že lidé s levicovými názory na jednotlivá témata, a takových jsou statisíce, podporují komplexní program pravice sami proti sobě?

Zvláštní pozornost si zaslouží záhadný jev českého konzervativizmu. Nutno říct, že je to něco jiného než to, co se v evropském kontextu obvykle míní souslovím konzervativní politika a co by bylo správnější označovat jako tradicionalismus. Všimněme si, že prvním nápadným krokem autentického konzervativce, současného britského premiéra Davida Camerona bylo zavedení drsné formy progresivní daně. K aristokratickému ideálu patří kontinuita s tradicí a zahrnuje rovněž sociální odpovědnost a ohled na přírodu. Krok britské konzervativní vlády posílil tradiční hodnotu sociální solidarity a oslabil konkurenční princip. Lze říct, že původní konzervativci jsou zahleděni před kapitalismus, zatímco socialisté vyhlížejí uspořádání světa po jeho krachu. Jedni i druzí, pokud nejsou ideologickými zaslepenci, vědí, že svobodný trh uvolňuje lidské tvůrčí síly. Dnes věří, že stačí dravost trhu omezit zákony. Jedni by řekli, že s ohledem na tradiční hodnoty ducha, kultury a rodiny, druzí by možná zmínili humanistická, sociální a environmentální hlediska.

Mluvím-li o hluboce v myslích zabudovaném konzervativizmu, míním něco jiného. To, co si spíš zaslouží tento název. Není to kontinuita, totiž udržování dějinného vědomí ve spojení s minulostí při tvorbě budoucnosti. Je to duševní pohodlnost, neřkuli lenost. Je to projev změkčilého ducha, který se rozpouští v biologických a sociálních danostech. Český duševní konzervativec nežije v přítomnosti. Zvolil si etapu minulosti, v níž se mu zlíbilo spočinout a další vývoj ho nevnímá. Nebo považuje další dějinné kroky za nebezpečné. To je opravdové konzervování stylů, strategií a programů, které by bez konzervantů shnily a zplesnivěly.

Většina českých „konzervativců“ se zahleděla do konfliktu, který vyvrcholil před dvěma desetiletími. Pořád ještě bojují s komunismem. Nevšimli si, že šlapou po mrtvole. Zaklínají se pamětí národa, ale neuvědomují si, že paměť je nejen selektivní, ale i konstruktivní. Když sledujeme, jak o sobě referují ti z nich, jimž je, dejme tomu, přes pětatřicet, vypadá to, že v osmdesátých letech tuto zemi obývalo kolem patnácti milionů disidentů. Když naopak pozorujeme jejich hodnocení role druhé strany, zdá se, že režim měl po ruce mnohamilionovou armádu estébáků.

Nejkonzervativnější složkou české společnosti je mládež. Studenti volí ty, kteří jim nasazením školného znemožní studovat. Rozjívení mladíci a děvčata mezi dvěma prásky házejí do urny hlas pro strany, které nasadí nové Komorouse. Od mladých lidí občas slyším, že na tom náboženství něco je, protože přece nad lidmi musí být bič a nemůže si každý dělat, co chce. Lidé duševně dozrálí mají od náboženství odstup, i když k některému patří. Bojovní dvacátníci si myslí, že Bibli je možno brát jen doslovně, že katechismus je soubor definitivních pravd o životě a že neomylný není jen papež, ale tak pan farář, a nejen v otázkách víry a mravů, ale také v literárním, hudebním a výtvarném vkusu a v politických preferencích.

Tento typ konzervativizmu je hledáním bezpečí. Jeho nejzazším motivem je strach. Základní životní nejistota. Je to nakonec strach tváří v tvář smrti, který hlodá v každém z nás. Jsme-li v plné síle, může být hluboko ukrytý a nepřiznaný. Bývá maskován kupříkladu obsedantní „hygienou" a kasárenským pořádkem, které poskytují fikci zabezpečení před riziky. Patří k tomu štítivost vůči všemu přirozeně tělesnému.

U starších konzervativců, mnoho jich však kolem sebe nevidím, vede tento primární děs k útěku, kdyby ovšem bylo kam, nebo k ukrytí. Pokračuje známá strategie: zavřít se do soukromí a hlavně se v něčem nenamočit. Mladší vede strach k bojovnosti. Jsou to čeští vrabci převlečení za jestřáby. K obnově pocitu bezpečí potřebují, aby někdo zatočil s nemakačenky, sockami, dlužníky a nepřizpůsobivými etniky. Taky potřebují utlumit latentní strach z nukleárního pekla, nejlépe tím, že oživí vzorce chování z dob studené války a budou spoléhat, že Rusové a Číňané se rozklepou, když uslyší silná slova znějící z české kotliny.

Strach nám všem sedí za krkem. Jenže pokud s Buddhou nebo s biblickým Kazatelem nahlédneme, že vše je pomíjivé a prázdné, můžeme se chopit svého osudu a objevit Druhý břeh. Takový obrat má svou spirituální stránku, ale byl by fikcí, pokud by neznamenal současně obrat sociální. Můžeme uprostřed veškeré nezajištěnosti přece jen jednat kreativně a překračovat to, co se samo vnucuje. Tvůrčí činy jsou svobodné, jsou, řekl bych, definicí svobody. A svoboda se nesnese s jistotami, s nalinkovaným vývojem.

Pouze líný duch hledá ve světě jistoty, které svět dát nemůže. Ti, kdo žijí ve strachu, líčí iluzorní bezpečné prostory a utíkají se k nim. Toto duchovní, kulturní, sociální, ekonomické a politické peklo vykreslí jako ráj a s Francisem Fukuyamou prohlásí, že jeho posledním triumfem skončily dějiny. Možná řeknou, že to je vítězství liberální demokracie nad totalitarismem. Je to však triumf mechanismu trhu nad svobodným člověkem.

Je naděje, že to český volič někdy nahlédne? Ani to není garantováno. Může však zjistit, u jak smyšlených a nereálných jistot spočinul. Pokud zjistí, že lze realizovat lidský potenciál, že je možné jednat svobodně, solidárně, ohleduplně a spravedlivě, a když podle toho vybere reprezentanty, může Česko Novou pravici svrhnout a zkusit alternativní řešení. Vítězství riskující svobody nad konzervativními jistotami je však stejně pravděpodobné jako vítězství života nad smrtí. Co bychom si nalhávali, k tomu je třeba být v nějakém smyslu věřící.