↗

Ať už po sobotě zasedne do prezidentského paláce kdokoli, faktem zůstává, že Slovensko je součástí širšího společenství, které může excesy jeho aktuálních elit korigovat. Foto Vladimír Šimíček, AFP

Slovensko si v sobotu zvolí novou hlavu státu. V druhém a finálním kole prezidentských voleb se utkají diplomat Ivan Korčok a politik Peter Pellegrini, který je předsedou koaliční strany Hlas.

Korčok byl velvyslancem v USA, v Německu, při EU a působil také jako ministr zahraničních věcí v Matovičově vládě. Pellegrini je předsedou parlamentu, byl premiérem, ministrem školství a náměstkem ministra financí. Oba tedy měli dostatek příležitostí obeznámit se s ústavním řádem svojí země a taky pochopit širší geopolitické souvislosti, v nichž se Slovensko nachází.

I proto je hlavním volebním tématem poměr budoucí hlavy státu k vládě. Příznačnou je zdravice, již Pellegrini zveřejnil letos v lednu, krátce potom, co oznámil termín voleb. Přečtěme si její plné znění:

„Jednou z hlavných tém tohoto týždňa bolo vyhlásenie prezidentských volieb. Počas svojho verejného vystúpenia som jasne zdôraznil, že presadzujem spoluprácu troch najvyšších ústavných činiteľov. Pretože som presvedčený, že táto krajina, a hlavne ľudia, ktorí tu žijú, majú napätia a hádok dosť.

Je zaujímavé, že v tejto súvislosti počúvame slová o akejsi rovnováhe. Ja sa vám priznám, že neviem, čo tým kto myslí, alebo čo to znamená, pretože prezidentské voľby nemajú byť o žiadnej rovnováhe. Rovnováhu v politickom systéme zabezpečujú sami ľudia, v demokratických voľbách. A tá rovnováha je daná aj rozložením síl v našom parlamente: 79 poslancov koalície, 71 poslancov opozície. To vytvára rovnováhu, ktorú stanovili sami voliči tejto krajiny.

A na základe toho som presvedčený, jednoznačne presvedčený, že prezident nemá a nesmie byť protiváhou vlády. Jeho hlavnou úlohou je v prvom rade zastupovať záujmy ľudí na Slovensku. Má vláde pomáhať, keď jej rozhodnutia sú na prospech ľudí, ale má rovnako právo vládu karhať, keď sa svojou politikou začne spreneverovať týmto záujmom. To je, a musí byť, úloha prezidenta.

Na Slovensku máme historický odkaz troch Svätoplukových prútov. A ja chcem na tento odkaz nadviazať. Pretože tri Svätoplukove prúty vnímam ako spoluprácu medzi tromi najvyššími ústavnými predstaviteľmi, aj najvyššími inštitúciami, ktoré títo ľudia zastupujú.

Štát sa predsa musí upokojiť, ukľudniť, lebo len tak sa dokážeme posunúť vpred. Opakujem to už niekoľkýkrát: štát, ktorý je zahľadený do seba, sa nakoniec uzavrie, nastúpi stagnácia a okolitý svet mu utečie. A to si, myslím, nikto z nás neželá.“

Těžce zkoušení

Naopak na potřebě vliv vládní moci vyvažovat staví právě Ivan Korčok: „Nemůžou mít všechno“ je jedním ze sloganů jeho kampaně. Napětí mezi spoluprací a potřebou vyvažovat by v klidnějších dobách zřejmě ani nestálo za zmínku. To, že se někdo těší podpoře u řady vládních poslanců není z podstaty nijak nestandardní. Připomeňme si ostatně, že i u nás bylo po letech trápení s Milošem Zemanem osvěžující, když vloni uchazeči o prezidentský úřad slibovali konstruktivnější spolupráci s dalšími institucemi státu.

To by však platilo pouze za předpokladu, že by vláda, kterou Pellegrini dnes spoluvytváří, usilovala o konsenzus napříč v posledních letech tak těžce zkoušenou společností. Jak to už ale ve složitých okamžicích lidských společenství bývá, na světlo světa se dere upřímnost. Koalice, v níž má Ficův SMĚR-SD sílu 42 poslanců, Pellegriniho Hlas 27 a Dankova SNS 10, se zatím snažila hlavně o klid sama pro sebe.

V praxi to znamenalo snahu umlčet nebo alespoň zastrašit a zesměšnit lidi a instituce, které dlouhodobě pomáhají naplňovat ústavní hodnoty Slovenské republiky a jejichž jediným „proviněním“ je, že to nedělají v barvách koaličních stran. Útok na soudy a prokuraturu, veřejnoprávní rozhlas a televizi, odříznutí financování občanským sdružením již řada analytiků přirovnala k mečiarizmu a normalizaci. Vůbec nejabsurdněji působí potřeba vlády vymezovat se vůči Evropské unii a NATO — klíčovým aktérům, kteří v současnosti Slovensku garantují, že může vůbec na nějakou budoucnost pomýšlet.

Překvapivá zjištění

Socioložky Oľga Gyárfášová a Zora Bútorová, které dlouhodobé zkoumají slovenské veřejné mínění, v úvodu své nedávno publikované stati poukázaly na pozoruhodný fakt, že jenom dvě pětiny slovenské společnosti považují vznik samostatného státu za významný milník. A jenom polovina je na něj hrdá.

Čtu toto zjištění jako projev sebereflexe slovenské společnosti — čísla o spokojenosti s členstvím v Evropské unii jsou totiž podstatně vyšší. Role „hejslováctví“ je tedy často přeceňována — i proto pokusy kandidátů mluvit k národu prostřednictvím folkloru a mytologie tak často selhávají.

Ať už po sobotě zasedne do prezidentského paláce kdokoli, faktem zůstává, že Slovensko je součástí širšího společenství, které může excesy jeho aktuálních elit korigovat. Bez prostředků z evropského rozpočtu se ostatně země nehne z místa. A Unie si již po zkušenostech z Polska a Maďarska dává výrazně větší pozor na to, aby transfery z bohatšího západu na chudší východ nebudovaly autoritářské struktury.