↗

Úskalím evropské i české zemědělské politiky je neschopnost rozlišovat mezi malými rodinnými farmami a obřími agroholdingy. Foto FB Asociace soukromého zemědělství

Napříč celou Evropskou unií probíhá vlna zemědělských protestů, k níž se minulý týden připojili i zemědělci v České republice. V pondělí uskutečnila svůj protest spojený s blokádou pražské magistrály skupina zemědělců v čele s bývalým předsedou Agrární komory Zdeňkem Jandejskem, předákem Asociace samostatných odborů Bohumírem Dufkem, konspiračním influencerem Danielem Sterzikem a dalšími řečníky antisystémových protestů.

Během odpolední doprovodné demonstrace na Malostranském náměstí se k protestujícím připojili také předseda SPD Tomio Okamura, předseda PRO Jindřich Rajchl nebo lídryně KSČM Kateřina Konečná. Část protestujících farmářů akci předčasně opustila s odůvodněním, že jejich protest byl zneužit k politickým cílům, s nimiž se neidentifikují.

Zemědělci z organizací Agrární komora a Zemědělský svaz, kteří se distancovali od pondělních protestů, se ve čtvrtek vydali na symbolickou blokádu vybraných hraničních přechodů.

K oběma protestům se odmítla připojit třetí významná česká zemědělská organizace, Asociace soukromého zemědělství, jež sdružuje sedm a půl tisíce členů s pozemky od jednoho hektaru po 1200 hektarů. V naprosté většině jde o rodinné farmy, věnující se klasickému zemědělství na vlastní půdě.

S předsedou Asociace soukromého zemědělství Jaroslavem Šebkem jsme hovořili o tom, proč zatím nemají motivaci protestovat, jak drobné zemědělce ovlivňuje zelená dohoda pro Evropu, a proč se vláda bojí zastropovat dotace agrobaronům.

Proč se Asociace soukromého zemědělství ani k jednomu z protestů uplynulého týdne nepřipojila?

Připojit se k pondělnímu protestu jsme kategoricky odmítli, protože jsme od počátku měli podezření, že se někteří pohlaváři budou snažit téma zemědělství zneužít, což se nakonec stalo. Nechtěli jsme se účastnit akce, kterou organizuje velkozemědělec Zdeněk Jandejsek, který o nás malých zemědělcích už dříve prohlásil, že nic neprodukujeme.

Ke čtvrtečnímu protestu svolanému Agrární komorou se naše organizace jako celek nepřipojila, ale vyjádřili jsme pochopení pro členy naší asociace, kteří se ho jako jednotlivci zúčastní. Část z nich samozřejmě potřebu protestovat cítí, protože je rozčiluje míra byrokracie a řada dalších problémů, s nimiž se jako menší zemědělci potýkáme.

Šlo o protest motivovaný primárně snahou o udržení současného dotačního schématu, nastaveného dlouhodobě především tak, aby vyhovoval velkým podnikům. Byť oficiálně to nikdo neřekl, z požadavků Agrární komory a Zemědělského svazu to jasně vyplynulo.

Byl to tedy protest zaměřený proti současné vládní politice, zatímco my vládu a to, co si původně napsala v oblasti zemědělství do programového prohlášení, podporujeme. Vládní program totiž obsahuje hned několik bodů, které jsou podle nás v rámci systémové změny českého zemědělství nezbytné. O dalším nastavení dotací bude vláda nyní jednat, tudíž záleží na tom, zda budou protesty dále pokračovat.

Se zemědělskou politikou současné vlády jste tedy v zásadě spokojení a nevidíte k protestům důvod?

V tuto chvíli protesty neplánujeme. Máme dobrý dojem z toho, že vláda jako celek i premiér Petr Fiala (ODS) mají zájem naplňovat své sliby v oblasti zemědělství. O našich požadavcích s vládními politiky aktivně jednáme, sešli jsme se premiérem Fialou, s ministrem Výborným i s koaliční desítkou pro zemědělství.

Neznamená to ale, že jsme spokojení se současným stavem českého zemědělství. Také nám vadí bezcelní prodej a dovoz levného obilí z Ukrajiny. Zároveň je ale třeba řešit tuto situaci rozumně, a nikoliv pouze partikulárně.

Ukrajině je určitě třeba pomáhat, protože pokud nevyveze a neprodá obilí, nebude mít prostředky na obranu proti Putinovi a my, Česká republika, budeme další na řadě. Ale zároveň předkládáme delší dobu jasné návrhy, že je třeba zaplombované obilí transportovat do přístavů, aby směřovalo tam, kam má, tedy například na africké trhy, a zavést finanční kauce. To znamená, že by nebylo možné obilí složit na půli cesty někde v Polsku, protože nárok na peníze by přepravci vznikal, až když se zásilka dostane do přístavu.

Nelíbí se nám samozřejmě, pokud se sem vozí výrobky, které neprocházejí stejným kvalitativním metrem jako ty české. Je ale třeba se ptát, kdo sem takové obilí vozí, protože to je zřejmě někdo, kdo má velké kapacity a prostory na jeho uskladnění.

Zemědělské protesty neprobíhají pouze v České republice, ale po celé Evropě, byť v rozdílných kontextech a s rozdílnými požadavky. Když spolu mluvíme, zrovna probíhá protest farmářů z celé Evropské unie v Bruselu. Jestliže v České republice nepovažujete současné demonstrace za žádoucí, jak se stavíte k těm celoevropským?

Naprosto chápeme, že evropská zemědělská veřejnost je roztrpčená a vyrazila do ulic. Situace je složitá a stále těžší pro všechny. Podrobnosti se země od země liší: v Německu se zemědělcům sáhlo na slevu na naftu, ve Španělsku vznikají zemědělcům problémy kvůli suchu, v Polsku kvůli levnému ukrajinskému obilí, v Nizozemsku se protestuje proti omezování chovu hospodářských zvířat. Tomu naprosto rozumíme a do určité míry evropské protesty také podporujeme.

Rovněž souhlasíme s požadavkem, aby se Evropská komise věnovala zjednodušení dotačních podmínek, protože byrokracie kolem nich je nesnesitelná a bezdůvodná.

Podporujeme také požadavek na omezení určitého direktivismu. Chápeme, že opatření míří i na velké agroholdingy, jejichž majitel ani neví, co vše mu patří, hospodaří na tisících hektarů, vztah k půdě nemá žádný, a tím pádem postrádá motivaci se o ni udržitelně starat. Z Bruselu ale zkrátka nelze rozhodovat o tom, jak má být který pozemek velký a co se na něm má pěstovat. To musí zůstat věcí farmářů.

Požadavek, aby se v rámci zelených opatření část půdy na čas neobdělávala, samozřejmě podporujeme. Je ale potřeba, abychom tuto ztrátu měli kompenzovanou. Rovněž si myslíme, že změny evropské zemědělské politiky by měly být důraznější a ambicióznější, než je jen dílčí snížení kontrol, o němž se v současnosti jedná. A musí jednoznačně zahrnout změnu v dotační politice a zastropování zemědělských dotací. Vyplácet peníze daňových poplatníků v takovém rozsahu a takové formě komukoliv, kdo je vůbec ani nepotřebuje, prostě není možné.

Na rozdíl od některých protestujících z minulého týdne byste tedy nechtěli zrušit zelenou dohodu jako celek?

Ne, to určitě ne. To, aby krajina byla udržovaná a životní prostředí bylo snesitelnější, může trvale zabezpečovat pouze zemědělec a na toto vše peníze ze zelené dohody zemědělcům jdou. Nám vadí spíše to, že jsou stanovené absurdně brzké termíny, o nichž všichni vědí, že v praxi nejsou zvládnutelné.

Dále nám vadí povinnost počítat emise pro jednotlivé zemědělce. Tím se vytváří zbytečný tlak, což povede k tomu, že se bude něco formálně vykazovat bez reálného zlepšení. Záměr zelené dohody podporujeme, ale myslíme, že by měla dávat větší důvěru samotnému farmáři, protože praxe, přírodní a ekonomické podmínky jsou v rámci jednotlivých regionů tak pestré, že je nelze postihnout jednotným opatřením. Je třeba také říci, že některá zelená opatření nejsou adekvátně farmářům zaplacena, což bud třeba také napravit.

Můžete shrnout, co jsou podle vás největší problémy, s nimiž se jako malí soukromí zemědělci v současnosti potýkáte?

Největším problémem evropské i české zemědělské politiky je přemíra byrokracie. U nás hraje roli ještě fakt, že systém českého zemědělství je svou povahou postkomunistický. Po celá léta se tu falešně tvrdí, že všichni zemědělci mají stejné zájmy, a chybí jakékoli rozlišení mezi menšími a většími zemědělci. Ve výsledku se udržoval postsocialistický model družstev a akciových společností, který svým špatným a tendenčním nastavením posléze pomohl vygenerovat giganty typu Agrofert nebo jiné obří holdingy. S rozvojem venkova a klasickým zemědělstvím sice už nemají nic společného, a přesto se do nich cpou peníze horem dolem.

Menší zemědělci by podle nás měli dostávat nebyrokratickou podporu, kterou budou moci využít dle svého, zatímco největší agroholdingy by neměly dostávat peníze vůbec. To by pomohlo zbrzdit i proces, kdy velké podniky skupují podniky menší, protože spolu s nimi kupují a kumulují i nároky na dotace. Stát velkým podnikům může pomáhat strategicky například podporou exportu, ale určitě ne formou přímých dotací.

Dalším tématem je pro nás také zvyšování přidané hodnoty, co nejpřímější prodej na lokální trhy a diverzifikace příjmů. Bez toho se nehneme a budou na nás stále více dopadat problémy, kvůli nimž se dnes po Evropě protestuje. Velká chyba zemědělské politiky našeho státu obecně spočívá v tom, že ohrnuje nad drobnými zemědělci nos. Přitom právě oni tvoří základ systému, z něhož potom roste celá rostlina.

Jak se tyto problémy zatím daří řešit současnému ministru zemědělství Markovi Výbornému (KDU-ČSL)?

Ačkoli vláda jako celek se k potřebám menších zemědělců staví vstřícně, z ministra zemědělství Marka Výborného jsme spíše zklamaní, neboť u něj postrádáme aktivní zájem o témata, která jsou zahrnuta v programovém prohlášení. Podle nás ztrácí zbytečně čas na podružnosti, které jsou na jedné straně sporné a na straně druhé přehlíží systémové problémy českého zemědělství.

Nepromyšleně a nárazově se tak řeší témata jako nezdaňování dotací nebo dotace na zaměstnanost nezahrnující OSVČ, která původně v plánu vůbec nebyla, a upozaďují se věci, jež vycházejí z vládního programu, zejména podpora malých a středních farem a nové generace farmářů a přepracování dotační politiky. V tom, že ministr Výborný chce naplnit tyto body programového prohlášení, nás zatím nepřesvědčil.

Předpokládám, že oproti časům vlády Andreje Babiše (ANO), kdy byl ministrem zemědělství Miroslav Toman (ČSSD), ale o pozitivní změnu jde?

S Miroslavem Tomanem se to určitě srovnávat nedá. Tehdy byla zemědělská politika plně orientovaná na velké podniky, vždyť majitel jednoho z nich byl tehdy předsedou vlády. Za následujícího ministra Zdeňka Nekuly (KDU-ČSL) se přepracoval strategický plán a byly provedeny jisté úpravy, které menším podnikům veskrze pomohly. Rozpracovala se novela zákona o myslivosti, která by umožnila zemědělcům efektivněji vymáhat škody způsobené zvěří a dovolila by jim na ochraně své úrody participovat. Žádné další strategické kroky ale od té doby nevidíme, spíše je to přešlapování, nebo dokonce ustupování velkoagrární lobby v čele s Agrární komorou, jíž se změny směrem k větší redistribuci či zastropování dotací samozřejmě nelíbí.

Kdyby měla vládní koalice o tato témata opravdu aktivní zájem, změny už mohly být dávno prosazené a uvedené do praxe. Ještě nyní má vláda šanci něco změnit. Naše asociace zásobuje ministerstvo návrhy a tématy a jsme samozřejmě ochotní být v tom nápomocní. Nechci nad nynějším ministrem zemědělství a vládou zatím lámat hůl, ale času moc nezbývá.

Přitom v zemědělském sektoru pouze tito klasičtí sedláci podporovali koalici, která před volbami 2021 přicházela s étosem potřebných systémových změn v české zemědělské politice a s důrazem na podporu malých, středních a rodinných farem. Koaliční vláda má proto v tomto roce poslední šanci něco ještě splnit, a pokud alespoň některé sliby nebudou naplněny, o podporu sedláků na venkově možná nadobro přijde.

VOJTĚCH PETRŮ