↗

Francouzští zemědělci zablokovali na konci ledna dálnici na jihovýchodě země. Ačkoli můžeme za protesty v různých zemích spatřovat určitou jednotící linku, nelze říct, že jde o jedno hnutí s totožnými požadavky. Foto Sylvain Thomas, AFP

V posledních týdnech jsme svědky nebývalých protestů zemědělců v různých zemích Evropské unie. Protestují zemědělci v Německu, Francii, Španělsku, Bulharsku, Polsku nebo Belgii a protesty se dál šíří. Chystají se i v České republice. Protesty přitom nevypukly zničehonic. Jsou důsledkem prohlubující se obecné nespokojenosti mnohých zemědělců, kteří cítí, že se jejich ekonomická pozice zhoršuje, zatímco jsou na ně kladeny čím dál vyšší požadavky. Žádají proto důstojnější podmínky pro další hospodaření.

Obecná nespokojenost, specifické důvody

Konkrétní důvody protestů v jednotlivých zemích již ale tak zobecnitelné nejsou, dokonce se mnohdy velmi liší. Také je potřeba brát v potaz, že protestují různé skupiny zemědělců. Mediální uchopení protestů ovšem často budí dojem, že jde o jakýsi sjednocený odpor proti zvyšujícím se environmentálním požadavkům. Takový obrázek je ale silně zjednodušený.

V zemích na pobřeží oceánu je například jedním z hlavních požadavků ukončit vyjednávání Evropské unie o volnotržní dohodě se zeměmi Latinské Ameriky, spojenými ve sdružení Mercosur. Zemědělci se oprávněně obávají, že dohoda zvýhodní velké korporace a znevýhodní menší zemědělce z Evropské unie i Latinské Ameriky.

Výsledkem by byla neférová soutěž, v níž by zemědělci z EU museli soupeřit s produkty, které nepodléhají přísnějším evropským standardům, zatímco na druhé straně oceánu by se zvýšila intenzifikace zemědělství a vzrostl tlak na další ničení pralesů a savan. V zemích sousedících s Ukrajinou zase protesty míří proti přílivu levných ukrajinských zemědělských produktů na trh narušený ruskou agresí.

Protestující v různých zemích se z většiny shodnou na celkově rostoucí administrativní zátěži nebo potřebě zajistit, aby částka, za niž zemědělci prodávají své produkty pokrývaly alespoň výrobní náklady.

Že podmínky mnohých farmářů a zemědělských pracovníků nejsou dobré, je zřejmé a jejich celkové nespokojenosti se nelze divit. Na způsobu, jak situaci napravit a také jakou roli v nápravě mají hrát ekologické ambice, se ale zemědělské organizace neshodnou.

Třeba farmáři z evropské části rolnického hnutí Via Campesina, kteří organizují protesty v Bruselu, žádají mimo jiné přesměrování peněz od velkozemědělců k menším producentům a jejich využití pro přechod k agroekologickému, tedy k přírodě šetrnějšímu modelu zemědělství. I proto jejich protesty jednoznačně podpořily ekologické a další „zelenější“ farmářské organizace.

Podobně se zástupci evropské federace zemědělských odborů jasně vyjádřili, že hlavní výzvou pro zemědělský sektor je neférová distribuce bohatství v potravinovém systému. Zdůraznili také, že zemědělské cíle Zelené dohody pro Evropu, takzvaného Green Dealu, nesmějí být opuštěny; zemědělce je v jejich plnění jen více a lépe podpořit.

Hrozí posílení agroprůmyslových gigantů

Naopak zemědělské organizace napojené na hlavní agroprůmyslovou lobby Copa Cogeca, včetně české Agrární komory, se do ekologických požadavků opírají mnohem více a usilují o jejich oslabování či opouštění.

Agrární komora například žádá — kromě přesměrování peněz od menších zemědělců zpět k těm velkým — také oslabení nových protierozních pravidel, která i tak pravděpodobně budou zásluhou ministra Výborného o rok a půl odložena. Chtějí také oslabení podmínky vyčlenit část orné půdy jako plochy pro přírodu. Menší zemědělci v České republice, sdružení v Asociaci soukromého zemědělství, naopak protestovat neplánují.

Je tedy zřejmé, že ačkoli protesty mají určitou jednotící linku, nelze říct, že jde o jedno hnutí s totožnými požadavky. V některých případech se dokonce výrazně liší. Nadto se odpor proti ekologickým požadavkům „hodí do krámu“ i těm agroprůmyslovým korporacím, jako jsou agrochemické giganty BASF nebo Bayer, vůči jejichž nadměrné moci někteří zemědělci protestují.

Političtí představitelé států i Evropská komise se však k situaci staví z většiny špatně. Místo toho, aby se soustředili na systémové problémy a hledali řešení, jak přenastavit evropskou zemědělskou politiku tak, aby dala do souladu zajištění důstojných podmínek pro zemědělce a ochranu přírody a klimatu včetně nezbytné adaptace na dopady klimatických změn, krátkozrace škrtají ekologické požadavky.

Evropská komise tak nyní formálně — reálně již návrh mrtvý byl — stáhla návrh nařízení k omezování pesticidů, což je stěžejní součást Zelené dohody. Zároveň opět na další rok umožnila členským státům, již potřetí, oslabit podmínku zemědělských dotací vyčleňovat část orné půdy pro přírodu. Ministr Výborný se toho ihned chytl a oslabení chce prosadit i do nadstavbového environmentálního programu, takzvané základní ekoplatby, za kterou zemědělci získávají dalších 1600 korun na každý hektar.

Všem přitom musí být jasné, že tyto úlevy vůbec nic nevyřeší. Nezajistí důstojné podmínky a příjmy zemědělcům, ani nevyřeší nízké výkupní ceny komodit. Naopak oddálí nápravu přetrvávajícího úbytku biodiverzity a adaptaci krajiny a zemědělství na dopady klimatické změny. Paradoxní je, že Evropská komise zdůvodnila oslabení podmínky ploch pro přírodu právě klimatickými katastrofami, které minulý rok zasáhly některé, zejména jižní, státy EU. To skutečně nedává smysl — kvůli dopadům klimatických katastrof oddalujeme adaptaci na budoucí klimatické katastrofy.

I zemědělci by si tedy měli dát pozor, aby výsledkem jejich protestů nebylo zdánlivé krátkodobé vítězství a chvilkový pocit úlevy, ale v dlouhodobém horizontu jen posílení agroprůmyslových gigantů a ještě intenzivnější dopady klimatické krize, před kterými je již nezachrání nic.