Těm, kterých se týká, opravdu pomůže. Ostatním neublíží

Klára Kocmanová

V Poslanecké sněmovně prošel druhým čtením zákon o manželství stejnopohlavních párů. Ačkoli data jasně dokazují pozitivní efekt zákona v jiných zemích, mnozí čeští politici zůstávají v zajetí předsudků a dezinformací. Podaří se to změnit?

Proč bychom neměli přiznat rovná práva těm, kterým stát ukládá naprosto stejné povinnosti jako ostatním? Foto WmC

Zákon umožňující manželství stejnopohlavních párů prošel ve Sněmovně druhým čtením. Zní to obyčejně, ale je to historický úspěch. Tak daleko jsme se nikdy nedostali. Ještě ale není důvod k radosti, protože zdaleka není dobojováno. Teprve hlasování ve třetím čtení ukáže, jak silnou podporu zákon mezi poslanci doopravdy má. K otevření institutu manželství i stejnopohlavním párům bylo předloženo celkem pět pozměňovacích návrhů. Ty v různé míře práva osekávají, navrhují větší či menší kompromisy, ale všechny mají společné jedno: vyčleňují LGBTQ osoby do jiné kategorie lidí, než jsou všichni ostatní.

Za malé vítězství můžeme prozatím považovat alespoň to, že nebylo znovu otevřeno jednání o novele, která by v ústavě zakotvila manželství jako svazek muže a ženy. Návrh poslanců za ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a ANO by nás totiž v rovnoprávnosti vrátil o mnoho let zpátky a zařadil nás mezi státy, jako je Rusko či Maďarsko, které svou takto ústavu upravily a v důsledku se postavení queer lidí ve společnosti velmi zhoršilo.

Pokud na manželství stejnopohlavních párů nahlížíme optikou veřejných preferencí, což bychom jako poslanci a poslankyně v zastupitelské demokracii měli, nedává smysl se schválením dál otálet. Nový výzkum agentur Nielson a Publicis Groupe ukázal, že se drtivá většina Čechů a Češek shodne na tom, že schválení zákona jejich život nijak neovlivní, nebo jej dokonce změní k lepšímu. Průzkum navíc odhalil, že tato úprava vadí jen asi devíti procentům českých občanů. Proč tolikrát zmiňovaný důraz na preference občanů v tomto případě najednou neplatí?

Bohužel ani druhé čtení se neobešlo bez urážek, které nemají jiný základ než předsudky, neznalost a neochotu zjišťovat si fakta. Neslyšeli jsme sice tentokrát žádná přirovnání ke kuřecímu a hovězímu, nicméně zazněly proslovy o sexuálních úchylkách nebo o tom, že LGBTQ lidé jsou častěji vystaveni týrání a jistě budou toto chování přenášet i na své děti. Nechyběla mylná argumentace o zneužívání surogátního mateřství ani redukování manželství na nástroj k rozmnožování národa.

Proto považuji za důležité tyto útoky alespoň zpětně vyvrátit. Co se týče životních podmínek dětí LGBTQ lidí, existují mnohé studie, které potvrzují, že než pohlaví rodičů je důležitější láska, péče, bezpečí a podporující prostředí. Například v závěru studie Children of Lesbian and Gay Parents americká psycholožka Charlotte Pattersonová píše: „Neexistují žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že psychosociální vývoj dětí gayů nebo leseb je ohrožen ve srovnání s potomky heterosexuálních rodičů.“ Navíc pokud by se sexuální orientace utvářela na základě výchovy, jak je možné, že heterosexuální páry mají potomky s jinou orientací?

Co se týče argumentu surogátního mateřství, ten s manželstvím pro všechny nijak nesouvisí. Zákon narovnávající práva stejnopohlavních párů náhradní mateřství nijak neupravuje ani do něj nezasahuje. Navíc náhradní mateřství a jakoukoliv formu asistované reprodukce využívají statisticky v naprosté většině heterosexuální páry. Pro spojování těchto dvou témat neexistuje důvod. Jak upozornila výzkumná organizace Středoevropská observatoř digitálních médií (CEDMO), která se zabývá ověřováním faktů, spojování přijetí manželství a s obchodováním s dětmi patří mezi významně šířené dezinformace.

Despekt některých poslanců či poslankyň k lidským právům tedy vnímám i nadále. A upřímně nerozumím tomu, proč bychom neměli přiznat rovná práva těm, kterým stát ukládá naprosto stejné povinnosti jako ostatním.

Velmi důležitý argument do celé debaty je vedle zajištění práv dětem v již existujících rodinách také nezanedbatelný dopad na duševní zdraví mladistvých. V České republice trpíme palčivou nedostupností dětských psychiatrů, což má dopady v mnoha oblastech — a tím spíš bychom jako zákonodárci měli co nejvíce dbát na to, jaké mají naše projevy a rozhodnutí dopady na budoucí generace.

Mladí LGBTQ lidé přitom musí z úst politiků poslouchat dehonestující, zraňující výroky, které mohou jejich životy zásadně ovlivnit. Z průzkumů v zemích, které manželství pro všechny již přijaly, přitom víme, že po zrovnoprávnění LGBTQ osob se významně snížil počet sebevražd mladistvých.

Jaký důraznější argument ještě chceme?