Ústavní soud se vymezil vůči obstrukcím. Vláda má šanci změnit sněmovní řád
Jiří PeheÚstavní soud rozhodl, že obranou proti obstrukcím mohou být i kroky přesahující hranici jednacího řádu Sněmovny. Nepřímo tím potvrdil, že stávající řád platný od 90. let je přežitý. Vládní většině se otevřely dveře ke kýžené změně.
Na rozhodnutí ústavního soudu, jímž zamítl návrh hnutí ANO, aby zrušil zákon o mimořádné valorizace důchodů, je z dlouhodobého provozu české demokracie nejdůležitější pasáž, v níž ÚS odmítl názor předkladatelů, že vládní většina porušila jednací řád Sněmovny, když po dlouhých obstrukcích opozice omezila délku diskuzních příspěvků a stanovila pevný čas pro hlasování.
ÚS ve svém zdůvodnění — v podání zpravodaje a místopředsedy ÚS v jedné osobě Vojtěcha Šimíčka — upřednostnil ideu, že Sněmovna má řádně fungovat, k čemuž slouží věcná diskuze o předložených zákonech, oproti ideji, že opozice má právo paralyzovat jednání Sněmovny s pomocí obstrukcí, pokud s tím či oním návrhem zákona nesouhlasí.
V odůvodnění Šimíček konkrétně zmínil, že pokud opozice dopředu avizuje, že bude obstruovat, aby paralyzováním Sněmovny zabránila projednání návrhu zákona, má vládní většina právo se bránit s pomocí omezení délky diskuzních příspěvků nebo stanovení pevného času pro hlasování. ÚS sice zdůraznil, že opozice má mít ve sněmovní debatě prostor k prezentování svých postojů, ale také upozornil, že opozice nemůže bránit vládní většině, aby prosadila své návrhy tím, že jednání Sněmovny paralyzuje.
Lekce pro budoucnost
Rozhodnutí ÚS tak „mezi řádky“ sděluje politickým stranám, že jednací řád, který byl přijat už v roce 1993, je zastaralý. Jestliže svým rozhodnutím fakticky podpořil vládní většinu v jejím ad hoc rozhodnutí obejít či ohnout platný jednací řád v zájmu zabezpečení demokratického provozu, říká politikům, že současný jednací řád je fakticky nefunkční a možná nastal čas na jeho úpravy.
ÚS svým rozhodnutím vytvořil precedens, který můře být využit i v budoucnosti, pokud opozice bude obstruovat. Jenže na to, že by ÚS opět s velkou pravděpodobností ve světle svého nejnovějšího rozhodnutí podpořil vládní koalici, pokud by omezila kvůli obstrukcím délku opozičních vystoupení nebo stanovila pevná čas hlasování, by vládní většina neměla spoléhat.
ÚS se už v minulosti vymezil proti některým postupům zákonodárců v případech, kdy měl zato, že Parlament má přijmout trvalou úpravu, a nikoliv postupovat ad hoc. Nejznámějším případem je zrušení ústavního zákona o jednorázovém rozpuštění Poslanecké sněmovny v roce 2009 s odůvodněním, že přijímání takových jednorázových postupů odporuje ústavě.
Jinými slovy, rozhodnutí ÚS lze chápat i jako nepřímou výzvu politikům, aby provoz Sněmovny nově upravili trvale. A to tak, že obstrukce paralyzující Sněmovnu na úkor věcného projednání zákonů nebudou do budoucna možné.
Příkladů, jak toho dosáhnout, je hned několik. Ústavní experti poukazují především na zkušenosti Německa a Rakouska. Jan Wintr, který se stal nedávno členem ÚS, dokonce na téma možného využití rakouské či německé zkušenosti napsal obsáhlou knihu, Proměny parlamentní kultury.
I Německo a Rakousko se dříve potýkaly s obstrukcemi, které, zejména v případě Rakouska, jednání dolních komor jejich parlamentů mnohdy blokovaly. Přijaly tedy úpravy, které výrazně omezují možnost využívání paralyzujících obstrukcí ze strany opozice.
V Rakousku kupříkladu o programu jednání dolní komory rozhoduje — po konzultaci se stranickými kluby — její předseda. Tím odpadá to, co vidíme opakovaně u nás v podobě obstrukcí znemožňujících dokonce i jen přijetí programu schůze.
Je také omezena délka vystoupení jednotlivých poslanců. Zejména v německém Bundestagu se klade důraz na stanoviska klubů, nikoliv na „kutilství“ jednotlivých poslanců.
Pokud by nějaký nový jednací řád Sněmovny u nás chtěl jednání Sněmovny racionalizovat, jednou ze zásadních změn by tak mohlo být omezení „faktických poznámek“ a dodatků k projednávaným zákonům navrhovaných jednotlivými poslanci. Možných změn je celá řada.
Jisté je, že jednací řád Sněmovny je zastaralý. Nese se v duchu 90. let, kdy se po pád komunistického režimu kyvadlo přehouplo ke zdůraznění individualismu, včetně toho v postavení a jednání poslanců. V Německu a Rakousku se mezitím důraz posunul směrem ke „kolektivnímu rozumu“, kdy hlavní slovo mají poslanecké kluby. Debata v parlamentu nemá být anarchií nebo dokonce nástrojem k maření jeho fungování.
Cesta vpřed je otevřená
Současná vládní většina se obávala, že pokud by se pokusila změnit jednací řád, opozice by takový pokus zmařila právě s pomocí obstrukcí. ÚS nyní jasně naznačil, že pokud by většina takové obstrukce utnula podobně jako v případě těch, kterými opozice chtěla (jak její představitelé sami řekli) „hodit do projednávání zákona vidle“, její jednání by v případě, že by se opozice obrátila na Ústavní soud, znovu podpořil.
Česká politika tak má jedinečnou šanci využít rozhodnutí ÚS k racionalizaci fungování Sněmovny. A je tu ještě jeden aspekt celé věci.
Jestliže se někteří zákonodárci obávali, že by omezením obstrukcí v nově přijatém jednacím řádu oslabili možnost, že obstrukce mohli využívat i oni, až budou sami v opozici, ÚS jim nyní v podstatě sdělil, že pokud příští vládní většina přijme proti jejich obstrukčnímu jednání stejná opatření, jako přijala současná vládní většina při projednávání zákona o valorizaci penzí, podpoří vládní většinu.
Není tedy na co čekat. Současná vláda by se měla pokusit po konzultacích s opozicí jednací řád upravit. Pokud opozice nebude spolupracovat, může tak učinit sama, a bude-li opozice obstruovat, může použít stejných nástrojů, jaké použila při projednávání zákona o valorizaci penzí.