↗

Tykačova koupě Slavie je jen jedním z příkladů snahy koupit si prestiž a vliv. Foto FB SK Slavia Praha

Nenechme nikoho na pochybách: Pavel Tykač nekoupil fotbalovou Slávii jen proto, že by ji měl rád. Moc dobře totiž ví, že jeho byznys patří k těm nejzavrženíhodnějším, které se v České republice provozují.

Jeho elektrárny pálí emisně náročné uhlí, vypouštějí rtuť a další toxické látky v množství, které přesahuje povolené limity a Tykač dlouhodobě vystupuje proti přechodu české energetiky na mnohem bezpečnější, a především čistší a demokraticky vlastněné zdroje. Je to se vším všudy záporná postava, v níž se zrcadlí neblahý vývoj českých zemí po roce 1989.

Nákup Slavie

Fosilní baron a oligarcha Pavel Tykač si před Vánocemi pořídil „malý“ dáreček. Za blíže nespecifikovanou částku koupil od čínské skupiny Citic fotbalový klub Slavie a vršovický stadion Eden. Svému blogu se Pavel Tykač svěřil, že je fandou sešívaných již od dětství.

Pro server Seznam Tykač prohlásil: „Jsem slávista, Slavii mám v srdci. Chodil jsem na ni s tátou a dědou, kteří k ní měli stejný vztah jako já. Považuji ji za národní poklad.“ Kdo by si ale myslel, že Tykač to se Slávií myslí dobře, mýlil by se.

Kromě toho, že fotbalová Slavie je nyní relativně dobrou investicí s šancí zisku ligového titulu a přímého postupu do základní části Ligy mistrů v sezóně 2024/2025, tak její koupě zcela zapadá do dlouhodobé strategie Pavla Tykače polidštit svůj jinak veskrze odpudivý obraz. Jeho podnikání, které se významně podílí na prohlubování klimatické krize, a tím ohrožuje vyhlídky budoucích generací na slušný život, by z něj mělo činit všeobecně zavrhovanou postavu.

Tykač dobře ví, že čas hraje proti němu. S tím, jak evropské státy transformují své energetiky, totiž zdražují emisní povolenky. Výroba energie z uhlí se nemusí vyplatit už za pár let. Na nutnosti rychlého odklonu od uhlí panuje shoda jak ve vědě, tak na mezinárodních klimatických jednáních.

To, že se Pavel Tykač odmítá tomuto faktu přizpůsobit a nadále spaluje uhlí, které už takřka nikdo nechce, by měl být problém především Tykače samého, potažmo jeho podniků předurčených ke krachu. Měl by být vzorem podnikatelského břídilství. Co ale místo toho vidíme?

Státní oligarcha

Pavel Tykač se snaží nejrůznějšími způsoby přesvědčit nás všechny o své nepostradatelnosti. A koupě Slavie je jen jedním z příkladů snahy koupit si prestiž a vliv. V minulých měsících zveřejnila společnost Sev.en Industry Supply, že bude dodávat energii několika českým ministerstvům, včetně Ministerstva životního prostředí, několika státním kulturním organizacím, ale i České poště, Masarykově univerzitě, České zemědělské univerzitě a Správě Pražského hradu.

Sev.en přitom naprostou většinu své energie získává z elektráren Chvaletice a Počerady. Podle Jiřího Koželouha, energetického experta Hnutí Duha se jedná o nejšpinavější zdroje energie v České republice: „Počerady jsou největší zdroj emisí oxidu uhličitého na našem území, stejně tak rtuti a oxidů dusíku. Chvaletice jsou jen kousek za nimi. Obě elektrárny mají také největší výjimky na vypuštění rtuti do ovzduší.“

Obě uhelné elektrárny skupiny Sev.en jsou tedy v provozu jen díky benevolentním a v principu nepřijatelným emisním výjimkám na znečišťování ovzduší. Jak poznamenal Jaroslav Bican z hnutí Greenpeace: „Pokud státní instituce odebírají elektřinu vyrobenou v uhelných elektrárnách Chvaletice a Počerady, roste tlak na to, aby úřady šly provozovateli na ruku, což už se v minulosti minimálně v případě pardubického krajského úřadu dělo.“

Většinu kontraktů na energie Pavel Tykač získal prostřednictvím nabídky nejnižší ceny. Opravdu nikomu není divné, že právě uhelný magnát, o jehož byznysu se budou psát jedny z nejtemnějších kapitol lidské historie a který hraje již jen o to, kdy a jakým způsobem skončí, nabízí státním institucím nejvýhodnější ceny?

Česká pošta mu tak zaplatí za energie dohromady 76 milionů korun, Ministerstvo životního prostředí 27 milionů korun. Pokud pojedete v roce 2024 vlakem po české železnici, velmi pravděpodobně bude vlak pohánět trakční energie od společnosti Sev.en. Celkově jde o kontrakty za miliardy korun, které z veřejných financí plynou do rukou fosilního barona.

Chléb a hry

Pavel Tykač si tak zajišťuje strategický vliv na klíčové státní instituce a buduje si image stabilního a spolehlivého dodavatele. Moc dobře totiž ví, že jednou z mála možností, jak zachránit svůj neudržitelný byznys i v době, kdy uhlí bude až příliš drahé, jsou takzvané kapacitní platby. Tedy platby za to, že uhelné elektrárny budou mimo provoz, ale v případě potřeby během několika hodin znovuobnoví dodávku energie.

Proto mimo jiné Pavel Tykač a s ním i celá dezinformační divize společnosti Sev.en varuje před možnostmi blackoutu. V případě varování o blackoutu v roce 2019 například šlo ze strany Pavla Tykače prokazatelně o hoax, který rozporovala i mluvčí správce přenosové soustavy ČEPS: „Ohledně dotazu k informaci o údajně hrozícím blackoutu v souvislosti s ostrovním provozem elektrárny Chvaletice bych ráda uvedla, že z pohledu ČEPS se nejednalo o riziko vzniku blackoutu, jak bylo mylně uvedeno v některých médiích,“ uvedla tehdy mluvčí.

To však Tykačovi i jemu posluhujícím novinářům nebrání ve vyvolávání až civilizační paniky, strachu z obnovitelných zdrojů energie a jejich v mnoha ohledech vybájené nestability. I řeči o obnovitelných zdrojích, které jsou reálně naší jedinou šanci vyhnout se hrozícímu klimatickému rozvratu, jsou jen součástí jeho byznys modelu.

Je přitom zcela skandální, že Pavel Tykač je i jedním z největších beneficientů Modernizačního fondu, který má sloužit přechodu k „bezuhlíkovému hospodářství“. Tykačovy firmy podle propočtu Ekonomického deníku dostanou až 500 milionů korun na různé především solární projekty v bývalých uhelných lokalitách.

Stejně tomu je u prostředků na revitalizaci dolů: společnosti Pavla Tykače po léta ničily krajinu a zdraví tamějších obyvatel za účelem dobývání zisku. A nyní stát společnosti Sev.en zaplatí za to, že uhelné revíry v rámci takzvané revitalizace přemění ve velká jezera a rekreační komplexy.

Je ničím neospravedlnitelným selháním vlády Petra Fialy (ODS), že místo podpory zelených projektů měst a obcí, komunit a státních institucí, peníze na čistou energii dostává uhelný baron. Brzdí se tím přechod na čistou a spolehlivou energetiku.

Děje se tak navíc ve chvíli, kdy Tykačovy společnosti hlásí rekordní zisky, které opovrženíhodně vydělaly v době energetické krize, kdy bylo evropské společenství zasaženo agresí Ruska proti Ukrajině. Jen za pouhý rok zbohatl Tykač podle žabříčku časopisu Forbes o téměř sto miliard korun. Namísto toho, aby jej stát řádně zdanil, ještě mu přilepšuje dotacemi.

Zatímco se velká část českých domácností propadala do energetické chudoby, energetickým miliardářům rostly zisky do závratné výše. Kvůli neschopnosti vlády Petra Fialy tyto neočekávané zisky zdanit pak státní rozpočet přišel v době škrtů ve zdravotnictví, školství a socilálním zabezpečení o klíčové desítky miliard.

Podle investigace kolegů z Deníku Referendum Gaby Khazalové a Daniela Koteckého jen v případě holdingu EPH Daniela Křetínského přišel stát o zhruba čtyřicet miliard. Těžko bychom tak v Evropě hledali větší spojence Vladimíra Putina, než jsou lidé jako Pavel Tykač nebo Daniel Křetínský.

Kdo ví, možná kdyby informační a vlivová mašinérie Pavla Tykače nevyvíjela tak mohutný tlak na udržení uhelných zdrojů, možná by tu už dávno stejně jako v Polsku, Rakousku, Německu nebo Dánsku fungovaly stovky větrných a solárních elektráren, prosazovaly by se inovativní způsoby uchovávání energie a přeshraniční spojení by nám dodávalo čistou energii z okolních zemí.

Pavel Tykač tak s námi hraje již léty osvědčenou hru zdejších oligarchů: snaží se privatizovat zisky a nám, občanům České republiky, nechává jen ztráty. Dělá to navíc chytře. Nabízí nám „chléb“ v podobě energie, o které si vymýšlí, že ji nelze získat jinak, a po koupi fotbalové Slavie už nabídne i „hry“. Praktikuje starou známou strategii všech autoritářů.

Zápas za demokratizaci energetiky

První lednový den vstoupí v platnost zákon, který dává nám, společnosti, pro boj proti oligarchii Tykačova typu účinný nástroj. Zákon o komunitní energetice umožní sdílet elektřinu a utvářet energetická společenství. Místo energie z často špinavých, rizikových, zdraví i klima ohrožujících zdrojů bude možné si energii vyrábět a sdílet.

Příkladem by měly jít především veřejné instituce, jež „by měly hlavně usilovat o energetickou soběstačnost skrze úspory a vlastní obnovitelné zdroje,“ tvrdí Jiří Koželouh. Místo nakupování té nejšpinavější elektřiny by měly České železnice, Správa Pražského hradu nebo ministerstva vyrábět elektřinu z vlastních zdrojů.

Pro Ministerstvo životního prostředí by to pak měla být víc než samozřejmost. Nic mu v tom nebrání. Je to levná a spolehlivá alternativa k uhelným kotlům fosilního miliardáře, který by se již konečně měl poroučet do historie.

Podle všeho ale bude potřeba víc než jen příkladu institucí. Již dnes proto vznikají energetická družstva, ve kterých za demokratických podmínek může každý přihodit svůj díl k ochraně společnosti před dobýváním zisků ze strany energetických korporací.

Pokud se do vznikajících struktur nové demokratické, decentralizované a spolehlivé energetiky připojí města, instituce a občané, můžeme moc miliardářů vydělávajících na pálení našeho životního prostředí a globálního klimatu zlomit. Energetiku mohou, ba měli by, vlastnit lidé, komunity a obce. Bez vybudování a úspěchu hnutí za demokratizaci energetiky to ale nepůjde.

Ostatně stejný princip může fungovat i ve fotbale. Vlastnictví ze strany investiční skupiny napojené na čínský komunistický režim bylo krajně problematické. A srovnatelně problematické je její ovládnutí fosilním miliardářem Tykačem. Přitom existují i jiné, komunitní, modely financování. Pražské Bohemians z části vlastní fanouškovský spolek, který hrál klíčovou roli v jeho záchraně před existenčními problémy.

Příkladem z pater nejvyšších je pak FC Barcelona. V Německu je vlastnictví alespoň poloviny klubu fanoušky přímo podmínkou účasti v nejvyšších soutěžích.

Řeči o tom, že k uhelné energii a uhelným penězům pro fotbal není alternativa, jsou tak pustou lží. A kvalita naší společnosti se měří i tím, jak se takovému lhaní dokážeme bránit.