↗

Okupační stávka organizovaná Univerzitami za klima připomíná, že ideály z let 1939 a 1989 jsou stále živé. Foto Univerzity za klima

U příležitosti Mezinárodního dne studenstva a výročí sametové revoluce 17. listopadu 1989 redakce DR položila osobnostem z občanské společnosti i akademického světa otázku: Jaká jsou podle vás nejpalčivější témata současnosti a výzvy, před kterými po čtyřiatřiceti letech naše země stojí?

Barbora Antonová, ředitelka Ženského vzdělávacího ústavu Vesna Brno

Pro mou generaci by letošní 17. listopad mohl být příležitostí konečně si připustit, že „naše revoluce“ nebyla završením veškerého občanského snažení, ale že tady vyrostly další generace, které chtějí řešit svoje témata se stejnou naléhavostí, s jakou jsme my toužili změnit režim. Bylo by hezké, kdybychom nereagovali jako tehdejší mocenské struktury, které se křečovitě snažily udržet status quo, ale abychom dali hlas lidem, kteří budou v této zemi, na tomto kontinentu a této planetě žít o desítky let déle než my.

Tématem 17. listopadu by tedy podle mě měla být i angažovanost veřejnosti, která je — přiznejme si to — velmi usilovně potlačována. Tématem by měla být i diskuse o tom, zda není na čase přestat se aktivismu ve všech jeho podobách, od lokálních spolků po globální hnutí, vysmívat a uznat jej jako důležitý nástroj, bez něhož bude celá společnost stagnovat a upadat.

Lucie Arendacká, Ostravský prajd

Sedmnáctý listopad už myslím nepředstavuje jen období oslav, ale dává nám taky příležitost k reflexi a pohledu do budoucna. Za čtyřiatřicet let od sametové revoluce se společnost ve vztahu k menšinám včetně queer lidí hodně proměnila. Navzdory tomu však zůstává posledním velkým legislativním krokem v dané oblasti uzákonění registrovaného partnerství před dlouhými sedmnácti lety.

Tento den samozřejmě patří taky studentstvu. Právě dnešní mladí lidé si už ale dobu před uzákoněním registrovaného partnerství ani nepamatují, o to silněji tak můžou pociťovat, že stojíme na místě. V případě dalších témat, jako jsou klimatická krize či ekonomické nerovnosti projevující se klasicky třeba krizí bydlení, to nakonec není o moc jiné.

Mezi nejvýraznější témata tak nadále patří ta stále se opakující: manželství pro všechny nebo umožnění úřední tranzice bez nelidské podmínky kastrace. Naše představy o spravedlivějším světě ale přesto nemusí končit u konkrétních otázek, které měly být vyřešeny už dávno. Přes zaseknutou legislativní situaci je proto skvělé vidět vlnu nových různorodých queer kolektivů po celé republice či sílu klimatických a dalších sociálních hnutí, která právě i při příležitosti 17. listopadu tato témata akcentují.

Jan Bierhanzl, filosof z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy

Studentské demonstrace ze 17. listopadu ukazují, že svoboda není něco, co by nám někdo dával, ale je to něco, co si bereme sami. A také že svoboda není jen individuální svoboda, nebo osvobození od nesvobody, ale je to participace na něčem společném, na společném světě.

Co se ale po 34 letech od sametové revoluce vyjevuje čím dál zřetelněji, je, že společný svět evropských národů, do kterého jsme tehdy chtěli patřit, má i svůj rub: západní model společného světa neudržitelně stojí na undercommons — na levné práci těch, kdo do společného světa tak úplně nepatří — včetně levné práce nás obyvatel semiperiferie Evropy — a na vykořisťování planety, bez jejíhož života svět jednoduše není obyvatelný.

Stejně tak si dnešní studující oproti těm z listopadu 1989 více uvědomují, že účast na společném světě nutně nemusí znamenat přitakání ideologii nekonečného růstu, nebo dohánění Západu. Svoboda, kterou dnes slavíme, se tak čím dál víc jeví jako neoddělitelná od problému obyvatelnosti našeho společného světa a nerovností v tom, jak které části světa mají ke společnému světu přístup. Jak zdůrazňují Univerzity za klima, dnešní následovnice a následovníci listopadových studentských protestů, společný svět je možný pouze jako udržitelný a spravedlivý.

Petr Doubravský, Platforma Re-set

Dostáváme se do situace, kdy se ideály roku 1989 rozplynuly. Asociální politika konzervativní vlády i populistická a fašoidní opozice naznačují, že se demokracii v České republice nedaří. Bez roku pětatřicet let od sametové revoluce zásadně selháváme v řešení environmentálních problémů, školství čeká drastické podfinancování, sociální problémy eskalují a v rozhodování o budoucnosti se nedostává hlasu všem, na které politická rozhodnutí dopadají.

17. listopad zůstává jako připomínka odvahy studentů a studentek postavit se za správnou věc — jednou bez úspěchu, jednou úspěšně. Poselství obou výročí je v tomto jasné: stavět se za svobodu, demokracii a spravedlnost, proti autoritářům a bezohlednosti mocných je potřeba i tehdy, když je výsledek nejistý. Zkrátka proto, že v sázce je mnoho.

Ať už okupační stávka organizovaná Univerzitami za klima, jarní demonstrace s titulem Budoucnost neškrtneš, tak vlastně vůbec všichni organizující se mladí lidé ukazují, že ideály z let 1939 a 1989 nelze zapomenout proto, že nebyly naplněny. A nejlepším způsobem, jak nezapomenout co se stalo, je podporovat právě tyto aktivity — a ještě lépe se k nim připojit.

Ani na Mezinárodní den studentstva se totiž studenstvu nebude dařit nejlíp, ať už kvůli vysokým nájmům, kolejným a cenám energií, nedostupnosti zdravotní péče či starostem o planetu a ostatní generace.

Patrik Eichler, ředitel Masarykovy demokratické akademie

Od rána budou lidé pokládat květiny a svíčky na pražské Národní třídě. Setkávat se budou v místě, kde policejní kordon 17. listopadu 1989 fyzicky a násilím zastavil a rozehnal studentskou manifestaci. Během dne místo ovládnou korzující zástupy a zábavný program.

Málokdo si přitom vzpomene, že 19. listopadu 1989 o pár desítek metrů dál, v bytě nad Špálovou galerií, obnovila svou činnost Československá sociální demokracie. Právě tam někde se začal potvrzovat úspěch budoucí revoluce a také ukazovat její cíl. Právě o obnovu politické demokracie totiž koncem roku 1989 šlo. A politická demokracie stojí a padá s kvalitou svých politických stran.

Že základním požadavkem protirežimní opozice je rehabilitace politiky, formulovali už autoři manifestu Demokracii pro všechny v říjnu 1988. Šlo jim o vytváření fór, která budou místy „svobodného projevu politické vůle občanů“, kde budou vznikat politické požadavky a jejichž cílem bude také účast ve volbách.

Úkolem dneška je znovu usilovat o politizaci veřejné debaty, o formulaci společných zájmů a rozdílů mezi zájmy různých skupin lidí, o posílení základních struktur politické práce počínaje Parlamentem a politickými stranami. Pokud dnes sledujeme na půdě Sněmovny nikam nevedoucí střety mezi koalicí a opozicí, je to také proto, že naše politické strany jsou příliš malé a slabé a sobě navzájem příliš podobné. Ztráta naděje na změnu je přirozeným zdrojem konfliktů.

Promenádní zábava odvádí pozornost od práce a pomáhá těm, kdo si své zájmy beztak zajistí sami. Pro všechny ostatní platí, co napsali autoři Demokracie pro všechny už před pětatřiceti lety: „Čas dozrál k práci vpravdě politické“.

Šárka Homfray, právnička a odborářka

Z mého pohledu je to vlastně poměrně jednoduché. Ani tolik let po sametové revoluci jsme si ještě nebyli schopni uvědomit, že svoboda a demokracie mají svůj ekonomický podklad. A že minimální ekonomické zabezpečení ke svobodnému životu nelze vždy zajistit individuálně, když tomu brání systémové nastavení.

Individuální úsilí je samozřejmě důležité, ale systémová podpora je ještě důležitější. Aktuální situace velké části českých rodin a domácností není dobrá a bude ještě horší, i kdyby se tito lidé dřeli až do úmoru. Ignorování těchto problémů zejména politickou reprezentací pak povede k tomu, že vztek a frustrace posílí subjekty, kterým rozhodně o žádnou svobodu a demokracii nejde.

Adéla Kundrátová, předsedkyně České středoškolské unie

Čím delší čas uplynul od 17. listopadu 1989, tím více se, dle mého názoru, od jeho myšlenek a hodnot vzdalujeme. U příležitosti toho, co nazýváme Dnem boje za svobodu a demokracii, bychom namísto prázdných gest měli skutečně bojovat — a to za práva všech, kteří dnes žijí v nesvobodě — za ty, kteří jsou nuceni zažívat hrůzy války nebo za ty, kteří jsou za svou odvahu perzekvováni.

Kdo jsou však minimálně v České republice jednou z nejvíce opomíjených skupin, jsou studenti. Ačkoliv ve stejné datum slaví svůj mezinárodní den, jejich statečnost v letech 1939 a 1989 je společně s jejich aktuálními problémy naprosto přehlížena. Studenti jsou označováni za nezkušené a nerozvážné, ve veřejné debatě se k nim přistupuje spíše s despektem. V politice a dalších rozhodovacích pozicích mladí nejsou téměř vůbec zastoupeni, jejich priority — jako dostupné bydlení, rovný přístup ke vzdělávání, zabezpečení mladých rodin, řešení klimatické krize a nerovností ve společnosti — nejsou reflektovány.

Co s tím? Místo toho, abychom odkaz studentského hnutí oklešťovali na pouhé svržení minulého režimu, je nutné na něj navázat a kriticky se zamyslet nad tím, jak ke studentům a mladým přistupuje i naše polistopadová společnost.

Tereza Martinovská a Vojtěch Klimeš, spolumluvčí Univerzit za klima

Přáli bychom si, aby letošní 17. listopad upozornil na to, že „Vzpomínat nestačí”. A pokud už bychom měli vzpomínat, pak vzpomínejme na studentské prohlášení z listopadu 1989, ve kterém studující kritizovali nezasloužená privilegia mocných nebo hanebný stav životního prostředí. Domníváme se, že sametová revoluce přinesla mnoho pozitivních změn. Nicméně studentské požadavky stále nebyly naplněny.

Zatímco miliony obyvatel České republiky mají problém zaplatit účty, fosilní oligarchové jako Daniel Křetínský nebo Pavel Tykač mají miliardové zisky. Daniel Křetínský ovlivňuje media skrze mediální dům Czech News Center, jehož tisk čte denně každý druhý Čech. Klimatická krize devastuje naše životní prostředí, ať už jde o rozsáhlá sucha, povodně nebo požáry.

Na mezinárodní den studenstva prostřednictvím vysokoškolské stávky za klima upozorňujeme na neudržitelnost současného systému. Přidáme se proto v 10:00 na náměstí Jana Palacha k pochodu, kterým 17. listopadu stávka vyvrcholí.

Kateřina Nedbálková, socioložka z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity

Sedmnáctý listopad je obvykle připomínáním konce totality a začátku demokracie. Svátek se stal pohodlným úkrytem, ze kterého lze oslavovat svobodu bez větší konfrontace s problémy dneška. Proto si cením studujících, kteří stávkou na univerzitách připomínají současné výzvy, zejména klimatickou krizi.

Z mého pohledu je dlouhodobě důležitým tématem důstojná odměna za práci. Fakt, že spousta lidí důstojnou mzdu či plat za svou práci nedostává, vede k obecnějším problémům, jako je nárůst populismu a zvyšování nepochopení či přímo nenávisti k lidem na základě genderu, třídy nebo etnicity.

Lidé, kteří mají na společenské dění vliv, jsou mnohdy každodenní realitě života v České republice dost vzdáleni. Místo snahy udržovat status quo, nevyčuhovat, být poslušný a vše vydržet bych nám přála ochotu a schopnost více naslouchat ostatním, hlavně lidem v různých ohledech znevýhodněným, protože ze své pozice logicky vnímají potenciální neuralgické body společnosti, kterou žijeme.

Jan Ort, romista z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy

K letošnímu výročí sametové revoluce mám stále silnější pocit, že postoj většinové společnosti k Romům — tedy ke skupině obyvatel, na které polistopadové změny dopadly snad nejsilněji — se v zásadě nikam neposouvá.

Dokola se chlácholíme příběhy „úspěšných“ a „vzdělaných“ Romů, které nás ujišťují v tom, že změna neutěšeného společenského postavení Romů leží v rukou jich samotných. Tím jednak stvrzujeme představu o Romech jako údajně přirozeně nevzdělaných, především ale odkláníme pozornost od primární příčiny nerovného společenského postavení Romů, kterou je protiromský rasismus.

Ten se ve společenské diskusi dokola bagatelizuje, a přitom pro Romy v České republice představuje každodenní zkušenost, a to bez ohledu na to, jak moc jsou zrovna „úspěšní“. Abychom se někam posunuli, musíme pojmenovávat různé aspekty rasismu a přestat jej vnímat pouze jako nadávku, která vylučuje z diskuse. Především ale musíme přijmout Romy jako rovnocennou součást společnosti, a bez kladení si podmínek a ve vší různorodosti jejich socio-ekonomického zázemí, postojů a životních trajektorií.

Kateřina Smejkalová, politoložka a publicistka

Byla bych ráda, kdyby pokračoval opatrný trend z posledních let, kdy se mezi vyprázdněnými, zhusta kýčovitými oslavami a na ně reagující lhostejností, či dokonce nevolí zbytku společnosti objevují iniciativy a hlasy, které využívají jubilea pro kritické zhodnocení nedávné minulosti a artikulaci požadavků směřovaných do budoucna. K takovým aktivitám pro mě patří například studentská stávka za klima.

Odborně se zabývám socioekonomickými otázkami a jejich dopady na politické postoje lidí. Proto za jedno z nejpalčivějších témat současnosti jednoznačně považuji přetrvávající ekonomickou nejistotu rozsáhlých vrstev společnosti, která se nyní znovu zhoršila obrovským propadem reálných mezd.

Více pozornosti by si pak zasloužila také otázka masivní majetkové polarizace české společnosti, která je bezprostředně čím dál viditelnější v oblasti bydlení, nejzávažnější pak v podobě mimořádně početné vrstvy oligarchů.

U příležitosti 17. listopadu stojí za to v této souvislosti zopakovat, že každá svoboda má své materiální předpoklady a existenční nejistota se s ní vylučuje. A že přílišná koncentrace ekonomické moci neguje bazální demokratickou rovnost, a není tak s demokracií slučitelná.

Matěj Spurný, historik z Akademie věd ČR

„Česká otázka“ je dnes možná ještě více než v Masarykově době otázkou světovou. Stojíme před úkolem, který klidně můžeme nazvat obranou Západu. Ovšem Západu jako metafory, ne jako pevnosti. Tedy světa prodchnutého osvícenskými hodnotami nezadatelných práv pro všechny lidi a osvobozování umožněného reflexí sebe sama.

Na východě Ukrajiny bohužel musíme možnost zachování takového světa hájit i za použití násilí. Možná ještě závažněji je ale ohrožována zevnitř. Západ zrazuje své vlastní hodnoty, když dehumanizuje lidi uvnitř i vně svých hranic. Když netečně přihlíží vzrůstajícímu počtu těch, jimž není schopen zajistit základní sociální práva. A vůbec nejstrašlivějším způsobem je zradí, nebude-li schopen napravit environmentální krizi.

Nedokážeme-li dostatečně usměrnit kapitalismus jako systém založený na vymáhavém přístupu ke světu, hrozí nejen postupná eroze demokratických institucí, ale především ekologická krize takových rozměrů, že Západ nebude mít nástroje skrze ni projít, aniž by ztratil sám sebe.

Demonstrujme tedy 17. listopadu především svojí odhodlanost spojit síly se všemi, kdo chtějí svět jako místo, kde mohou všichni lidé, kteří o to budou stát, žít důstojný život v míru.

Magdaléna Středová, spolumluvčí Fridays For Future

Sedmnáctého listopadu si připomínáme boj za svobodu a demokracii a bude tomu tak i tento rok. Z tradičních oslav mám ale pocit, jako bychom měli dobojováno, jako by svoboda a demokracie byly nastoleny a už čtyřiatřicet let to tak je a bude i nadále. Já myslím, že úplně vyhráno nemáme a za svobodu a demokracii musíme ve světě i u nás stále bojovat nebo je alespoň střežit. Protože i když něco vybojujeme, ani trochu to nezaručuje, že to budeme mít napořád.

Tématem 17. listopadu byla také lidská práva a tuto paralelu vidím i v dnešní době. V České republice hrozí po vzoru Ruska ústavní zákaz rovných sňatků, což by ublížilo statisícům lidí a posunulo by nás to o desítky let zpátky. Prioritou by mělo být, a to nejen v tento den, i řešení klimatické krize, což ale většina politiků a političek systematicky a poněkud zpátečnicky ignoruje, času na konkrétní kroky však už moc nemáme.

17. listopad je mimo jiné mezinárodním dnem studentstva a studenti a studentky byli ti, kteří před lety sametovou revoluci začali s nadějí, že se něco změní, na což bychom neměli zapomínat. Nemůžeme stále žít jen minulostí, musíme myslet i na přítomnost a hlavně na budoucnost současné mladé generace. Naslouchat tématům a problémům, které ji pálí a aktivně je řešit. Na neobyvatelné planetě a ve zradikalizované zemi se svoboda a demokracie totiž úplně oslavovat nedají.

Marína Urbániková, socioložka médií z Fakulty sociálních studií a Právnické fakulty Masarykovy univerzity

Očekávám, že letošní 17. listopad bude podobný jako ty předchozí, s veřejnými reakcemi pohybujícími se na široké škále od nezájmu až po morální kýč. Část lidí se bude dojímat, část zkrátka uvítá den volna, kdy se navíc nezavírají obchody, a část zřejmě ani nebude vědět, co si vlastně připomínáme. To ale koneckonců dobře vystihuje, co vlastně slavíme — svobodu a demokracii.

Pro mne je tento den připomenutím, že navzdory všem zklamáním a nespokojenostem je příběh České republiky (i mého rodného Slovenska) vlastně úspěšným příběhem, a také připomenutím ceny a obětí, které si to vyžádalo. Je to také jistý závazek a připomenutí naší osobní odpovědnosti teď i do budoucna. Zároveň nelze nemyslet na to, že příležitost těšit se z výdobytků svobody a demokracie u nás není stejná pro všechny.

Média patří ke klíčovým institucím udržujícím liberální demokracii v dobré kondici. Ta česká by si zasloužila větší ekonomickou stabilitu, aby se nestávala tak lehkou a lákavou kořistí lidí, kterým prodělečný mediální byznys nevadí, protože je to pro ně zejména nástrojem na prosazování jejich politických a ekonomických zájmů. Ekonomická stabilita je také důležitá pro kvalitu žurnalistiky a odpovídající pracovní podmínky novinářů a novinářek.

Na místě je proto debata o podpoře médií z veřejných zdrojů, podobně, jak je tomu i v zahraničí. Přála bych si také komplexní modernizaci mediální legislativy, která například ani po dvaceti letech nepočítá s online médii. No a třetím přáním je větší diverzita, sociodemografická i názorová, ve složení redakcí, což je důležitým předpokladem pro pestrý mediální obsah dobře reflektující život a problémy naší společnosti.