↗

Ministr Bek vůbec nepřipouští, že školství bylo před rokem 2018 personálně poddimenzováno a až výrazný nárůst prostředků na vzdělávání v uplynulých pěti letech umožnil toto manko alespoň částečně napravit. Foto FB Mikuláš Bek

České školství se muselo v uplynulých dekádách vypořádat s působením celé řady problematických ministrů. Čelilo výstředním jedincům, jako byli Dobeš a Chládek, přežilo působení těch, jejichž znalost vzdělávací problematiky se blížila nule, jako byli Pilip či Valachová, a přetrpělo ministry, kteří nedělali v podstatě nic — jako Gazdík a Balaš. Je proto smutné, že si o titul nejhoršího polistopadového ministra školství čím dál hlasitěji říká profesor a bývalý rektor přední univerzity Mikuláš Bek.

Zvýšení počtu dětí na učitele neprospěje nikomu

Základní problém pana ministra spočívá v jeho rezignaci na svůj hlavní úkol — vybojovat pro svůj rezort objem financí, který by odpovídal programovému prohlášení vlády a rétorice premiéra. Fiala se totiž ještě předtím, než se vydal nakupovat nutellu do Německa, zesměšnil prohlášením, že Česká republika musí být do deseti let centrem vzdělávání. Každý soudný člověk přitom vidí, že vzdělávání je pro premiéra i pro vládu prioritou jen na papíře a ten, jak známo, snese všechno. Když přijde na priority státního rozpočtu, vítězí s přehledem vojenská letadla nad vzděláváním budoucích generací.

Ministr Bek, už když nastupoval na ministerstvo, prohlašoval, že přinese pětačtyřicet miliard z Národního plánu obnovy. S touto vidinou zřejmě také přistoupil na plošné snížení rozpočtu rezortu, které požadoval ministr financí. Jak už to však s holuby na střeše bývá, zpravidla uletí. Ze slíbených miliard nebylo po pár měsících nic a v rozpočtu rezortu zůstala výrazná díra, již dále prohloubila vysoká inflace. Ministr Bek se dnes pyšní, že se mu deficit podařilo zalepit, a dokonce rozpočet o pár drobných kosmeticky navýšit, ale to je žalostně málo. Reálně čelí školství výraznému poklesu financování.

Důsledky rozpočtové tísně pro základní a střední školy pojmenovávají pregnantně školské odbory, které vyhlásili na 27. listopadu výstražnou stávku, aby si naléhavost situace začali uvědomovat i rodiče a široká veřejnost. Nejtvrdší dopad rozpočtové tísně pocítí takzvaní nepedagogičtí pracovníci a pracovnice — kuchařky, školníci či uklízečky. Na část z nich nebudou peníze vůbec a zbylým se dále sníží již tak mizerné platy, které jsou často pod nejnižší zaručenou mzdou. Reálně proto hrozí, že v mnoha školních jídelnách nebude mít kdo vařit a na učitelkách zůstane úklid škol.

Zásadní ale budou i dopady na výuku. Ministrem avizované změny ve způsobu financování základních a středních škol povedou k omezení progresivních prvků výuky, jako jsou dělené třídy, tandemová výuka či výuka v menších skupinách — tedy přesně těch přístupů, které jsou nezbytné pro zkvalitňování vzdělávání. Bity budou především progresivní školy, jež je v uplynulých letech zaváděly. Ministr jim ordinuje návrat k frontální výuce, za kterou Česká školní inspekce tak ráda tepe učitele.

Bek se také nijak netají tím, že chce zvýšit počet dětí na učitele, a naplánované už je i zásadní snížení počtu asistentů pedagoga. To vše v situaci, kdy do škol přichází — díky novele zákona o pedagogických pracovnících, který prosadila tato vláda — učitelé bez pedagogického vzdělání a roste počet dětí se specifickými vzdělávacími potřebami. Nechystá se tedy nic menšího než razantní útok na kvalitu vzdělávání.

Nedostatek financí samozřejmě dopadne i na školy vysoké. K těm se chovaly macešky již předchozí tři vlády, které připustily snížení podílu financování vysokého školství na rozpočtu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v porovnání s takzvaným regionálním školstvím, tedy základními a středními školami. Podle výpočtů České konference rektorů dnes dluží vláda vysokým školám minimálně deset miliard korun. Nejen že tento dluh ministr neplánuje splatit, ale bude jej pravděpodobně dále zvyšovat.

Vzdělávací politika vlády nás vrací do minulosti

Celý proces přitom provází neustálé mlžení, kouskování informací ze strany ministerstva a zavádějící argumentace ve zjevné snaze manipulovat veřejné mínění. Příkladem může být často opakované tvrzení, že v České republice je v regionálním školství poměr žáků na učitele nižší (1:10), než je průměr OECD (1:15).

Jak upozornil Daniel Münich, ve skutečnosti je nižší jen pro jeden segment středního školství — střední odborné školy. V případě prvního stupně základních škol (1:17,5) jsme naopak nad průměrem OECD (1:14,6). Celkově pak platí, že jsme v případě základních škol na průměru OECD a v případě středních škol jen mírně pod průměrem.

Jak už je také u této vlády zvykem, vymlouvá se i ministr Bek na své předchůdce, kteří podle něj nastavili systém financování špatně a mají na svědomí zvyšování počtu zaměstnanců v regionálním školství. V důsledku toho podle něj počet pracovních pozic v regionálním školství vzrostl v posledních pěti letech o čtyřicet tisíc. V kombinaci se zákonem garantovaným platem na úrovni 130 procent průměrné mzdy je současný stav podle ministra neufinancovatelný.

Pravdou je, že počet učitelů vzrostl jen o dvacet tisíc. Podstatnější však je, že Bek vůbec nepřipouští, že školství bylo před rokem 2018 personálně poddimenzováno a až výrazný nárůst prostředků na vzdělávání v uplynulých pěti letech umožnil toto manko alespoň částečně napravit.

Původní devadesátkový systém financování na hlavu z dílny ODS vytvářel veliké rozdíly mezi jednotlivými školami, posiloval mezi nimi nezdravou konkurenci, podvazoval počet pedagogů a neumožňoval většině z nich zavádět moderní prvky výuky. Jako vždy tím nejvíce trpěli nejzranitelnější — děti s poruchami učení, děti ze sociálně slabšího prostředí, děti z malých měst a obcí. Proto sociální demokracie prosadila nový systém financování, který umožňuje postupné odstraňování vzdělávacích nerovností a zavádění inovací do výuky. Současná vláda chce otočit kolem dějin zpět se všemi negativními důsledky.

České školství nepochybně přežije i ministra Beka. Doufejme však, že učitelé nezapomenou, jak se k nim chová současná pravicová vláda. Připomínat jim to ostatně budou jejich výplatní pásky, na kterých zcela jistě nenajdou zákonem garantovaných 130 procent průměrné mzdy.