↗

V režimech, kde má vládnout vůle většiny, se vládne ve prospěch velmi malé menšiny. Stále přitom platí, že proti organizované moci peněz je třeba vytvořit organizované hnutí těch, na jejichž úkor taková politika děje. Foto pixabay

Nejnovější studie Globálních daňových úniků dokazuje, že i přes jisté pokroky nejbohatší lidé svůj férový podíl na daních stále neplatí. Ze svých příjmů i majetků zkrátka reálně odvádějí nižší podíl než střední třída i chudí. Tyto peníze pak státům chybějí, a musí se tak zadlužovat.

Úspěchy globální plutokracie

Dohoda o minimální 15% dani z příjmů právnických osob z roku 2021 se stala příznakem pozdní globalizace. Místo firem si tehdy — ve snaze nalákat do své ekonomiky investce tím, že snižovaly daně a sociální a pracovní standardy — začaly konkurovat státy. Ekonomiky tak rázem dokázaly generovat více bohatství, stát z něho však získával méně. Důsledky nesli pracující, kterým nebyla odpovídajícím způsobem navyšována minimální mzda a jiné standardy.

Během dojednávání detailů se navíc do podmínek minimálního zdanění povedlo vtělit mnoho děr a výjimek, které vedly k tomu, že firmy platí nižší daně. Adekvátnímu zdanění se nadto mohou vyhnout ještě tak, že přesunou své sídlo do zemí s nízkými daněmi.

Ačkoli se prostřednictvím zajištění výměn informací mezi finančními úřady a bankami podařilo omezit daňové úniky, jejich prostřednictvím státům stále proklouzávají mezi prsty obrovské peníze. Jen za rok 2022 měl do daňových rájů putovat přes bilion dolarů — peníze, které chybějí nejen na sociální politiku a investice do lidí, ale také na transformaci ekonomik do udržitelné podoby.

Stále tedy platí, že čím je člověk bohatší, tím nižší daně odvádí. Výzkumy například dokazují, že miliardáři platí daně o maximální výši 0,5 % ceny jejich majetků. Bohatí tak představují bez nadsázky černé pasažéry, kteří těží z veřejných investic a výdajů, které jim přinášejí obrovské zisky, odmítají se však podílet spravedlivým dílem na jejich hrazení.

Ba co více, nízké daně dokáží nejbohatší systematicky využívat k dalšímu zbohatnutí. Kvůli snižování daní si musí státy čím dál tím více půjčovat. Od nejbohatších. Místo toho, aby platili svůj spravedlivý podíl, bohatnou na státních dluhopisech a úrocích z nich plynoucích, díky nimž získávají podíl na samotných daňových příjmech.

Co s tím?

Autoři zprávy přicházejí s několika návrhy, které by měly řešit problémy s daňovými úniky a přispět k větší daňové spravedlnosti. Navrhují jednak rekonstruovat chystané minimální globální zdanění příjmů právnických osob a zvýšit je na 25 %. Dále navrhují zavést novou daň pro superbohaté, která by se týkala cca 2500 lidí a čínila by 2 % z ceny jejich majetku.

Tímto způsobem by bylo možné získat v přepočtu 5,8 bilionu Kč ročně. Velkým přínosem by také byl vznik globálního registrů aktiv, jehož prostřednictvím by státy věděly, kolik majetku skutečně lidé vlastní, a bylo by tak možné vyměřit spravedlivé daně.

Jak ovšem sami autoři zprávy dokazují, problém vězí v tom, že daňové úniky nejsou výsledkem žádných fyzikálních zákonů, nýbrž politické volby. Globální oligarchii se daří snahy o řešení daňové nespravedlnosti naleptávat. Dokazují to i „díry“ v chystané globální minimální dani z příjmů právnických osob. Jde o důkaz, do jaké míry dokázaly zájmy nejbohatších kolonizovat politické rozhodování, což je nepřijemná diagnóza našich demokracií.

V režimech, kde má vládnout vůle většiny, se vládne ve prospěch velmi malé menšiny. Stále přitom platí, že proti organizované moci peněz je třeba vytvořit organizované hnutí těch, na jejichž úkor taková politika děje. Bez něho bude politická scéna stále vychýlená v neprospěch společenské většiny.