↗

Velké ropné a plynárenské korporace dobře vědí, že se k výrobě vodíku budou i v nadcházejících letech využívat převážně fosilní zdroje. Přesto se jim úspěšně daří prezentovat vodík jako jednoduché řešení klimatické krize. Foto Bexim, WmC

Vodíková lobby je obzvlášť rozhazovačná — soudě dle seznamu sta subjektů s nejvyššími výdaji na lobbování v Evropské unii. Ročně utratí ohromujících 75,75 milionu eur. Pro představu: je to výrazně více, než kolik dávají na lobbing velké big tech (43,5 milionu eur) a finanční (38,75 milionu eur) firmy z první stovky subjektů nejvíce utrácejících za lobbing.

Toto srovnání umožňuje lépe porozumět nedávno zveřejněným údajům Mezinárodní energetické agentury, podle nichž 99 procent celosvětově vyrobeného vodíku pochází z fosilních paliv. Právě z těch fosilních paliv, která rozdmýchávají klimatickou krizi. V roce 2022 dosahovala celosvětová produkce vodíku 95 milionů tun a zodpovídala za více než 900 milionů tun emisí uhlíku, což je dokonce více než téměř 800 milionů tun vypuštěných na celém světě leteckým průmyslem.

Evropská unie sice s velkou pompou prezentuje své cíle v produkci ekologického vodíku — chce vyrábět dvacet milionů tun ročně do roku 2030 —, jeho výroba však zůstává dosud na celém světě zanedbatelná. V roce 2022 bylo celosvětově vyrobeno z obnovitelné elektřiny méně než 0,1 % vodíku, tedy méně než 0,08 milionu tun. Vodík se přitom v posledních několika letech stal pilířem unijní energetické politiky.

Podívejme se podrobněji, kdo dnes profituje z přestřelených cílů, masivních dotací a programů veřejné podpory.

Spása fosilního průmyslu

Není jistě žádným překvapením, že mezi stovkou těch, kdo podle údajů LobbyFacts utratí za lobbing v Evropské unii nejvíce, najdeme velké ropné a plynárenské korporace, jako jsou Shell, Total, ExxonMobil, BP, Equinor a jejich lobbistické skupiny. Zástupci těchto zájmových skupin dobře vědí, že se k výrobě vodíku budou i v nadcházejících letech využívat převážně fosilní zdroje. Přesto se jim úspěšně daří prezentovat vodík jako jednoduché řešení klimatické krize. Nereálné evropské cíle v produkci ekologického vodíku využívají k tomu, aby do hry opět vrátily fosilní vodík.

Navazují na mediální kampaň, která vydávala takzvaný modrý vodík za „čistý“. Ten se přitom vyrábí z fosilních paliv, především zemního plynu, a jen část emisí oxidu uhličitého se „zachycuje“. Ačkoli je modrý vodík často označován jako plyn nízkouhlíkový, nízkoemisní, ba dokonce CO2 neutrální, ve skutečnosti ničí klima. Když sečteme celkové emise CO2 a metanu, zjistíme, že klimatická stopa modrého vodíku a dalších fosilních vodíků je dokonce větší než přímé spalování fosilních paliv. Nicméně pro fosilní průmysl znamenal modrý vodík doslova spásu.

K podpoře vodíkové ekonomiky se záhy připojila i další průmyslová odvětví znečišťující životní prostředí — chemické a hnojivářské koncerny BASF, Dow a Yara nebo velcí hráči v oblasti dopravy jako BMW či mocná automobilová lobby ACEA. Podílejí se na něm i technologické firmy Siemens a Bosch a vlivná lobbistická skupina Hydrogen Europe.

Mediální humbuk okolo vodíku je v kontextu stále naléhavější klimatické krize pro špinavý průmysl dokonalou zástěrkou. Proč omezovat dopravu, přecházet na ekologické zemědělství nebo vyřazovat z provozu plynovody pro zemní plyn, když podfuk s vodíkem umožňuje pokračování špinavého podnikání?

Na šikmé ploše neokolonialismu

Pokračování éry fosilních paliv však zdaleka nepředstavuje jediné nebezpečí, jež mediální humbuk okolo vodíku přináší. Unijní „vodíkové plány“ posilují také neokoloniální extraktivistické praktiky, včetně rozsáhlého přivlastňování půdy, vody a zdrojů energie v zemích, jejichž zdroje by mohly být využity k uspokojení místních potřeb a pro výrobu lokální elektrické energie.

Nová zpráva organizace Corporate Europe Observatory se zabývá projekty s plánovanou výrobní kapacitou více než jeden gigawatt takzvaného zeleného vodíku. Její autoři zjistili, že z navrhovaných 109 projektů se 41 plánuje v zemích, které se již nyní potýkají s velkým nedostatkem vody — například ve Španělsku, Namibii, Chile nebo Maroku.

Podle dostupných údajů se na každý vyrobený kilogram vodíku spotřebuje přibližně deset litrů ultračisté vody — tedy dvacet až třicet litrů mořské vody nebo dvanáct až třináct litrů sladké vody. To znamená další nároky na vodu v situaci, kdy už teď je kvůli jejímu nedostatku ohrožena produkce potravin a dostupnost pitné vody.

Větrné a solární elektrárny, jež jsou potřebné pro vodíkovou ekonomiku, rovněž zabírají rozsáhlé plochy půdy. Například projekt Aman v Mauritánii — jeden z největších plánovaných zelených vodíkových projektů na světě — má mít rozlohu 8 500 km2, tedy větší území než mnohé světové metropole. Nemluvě o tom, že mnoho států, které Evropská unie pokládá za možné kandidáty na dovoz vodíku, vyrábí jen minimum zelené energie. Například v zemích Perského zálivu pocházelo v roce 2022 méně než jedno procento elektřiny z obnovitelných zdrojů — jen s výjimkou Spojených arabských emirátů s 4,5 procenty.

Konec korporátní ekonomiky, která plýtvá zdroji

Z podobných důvodů odmítá zelený vodík jako „falešné řešení“ také Klimatická a rozvojová deklarace afrického lidu, kterou v září 2023 podepsalo více než 500 skupin občanské společnosti z Afriky. Uvádí se v ní, že „vyvážený zelený vodík nijak nepřispívá ke zvýšení dostupnosti elektrické energie pro 600 milionů Afričanů, kteří k ní dosud nemají přístup. Namísto toho proměňuje africkou obnovitelnou energii v komoditu a vyváží ji pryč z kontinentu.“

To ovšem neznamená, že by zelený vodík neměl své opodstatnění. Vedoucí klimatického think tanku Power Shift Africa Mohamed Adow nastiňuje, jak by mělo vypadat „sociálně, ekologicky a ekonomicky přiměřené využití vodíku“ v Africe: „V malém až středním měřítku; pro domácí spotřebu, nikoli na vývoz; nikoli v regionech s nedostatkem vody; k výrobě hnojiv využívaných k zajištění potravinové soběstačnosti, nikoli k pěstování plodin na vývoz.“

Těžko může být něco vzdálenějšího této představě než vodíková ekonomika, která drancuje přírodní zdroje a ovládají ji korporace — a právě takovou dnes buduje Evropská unie. Bohužel se zdá, že představě sociálního, ekologického a ekonomického využití vodíku, stejně jako ostatním vizím zdravější, odolnější a ohleduplnější společné budoucnosti málokdo naslouchá.

Z anglického originálu The EU’s hydrogen plans are a dangerous distraction driven by corporate interests publikovaného serverem Euronews přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.