↗

„Analog“ nepatří do starého železa. Mimo jiné proto, že poskytuje bezprostřední kontakt s realitou a s druhými lidmi. Pokud se s někým setkáváme tváří v tvář, zažíváme něco, co digitální technologie nejsou schopny poskytnout. Foto Isa Karakus, Pixabay

„Nikdo si nestěžuje na to, že je v parku špatný internetový signál. Lidi by spíše stáli o to, aby tam byla funkční toaleta. Obdobně nikdo nestojí o popelnice se senzory: bohatě by stačilo, kdyby byl svoz odpadu zkrátka častější,“ sarkasticky komentuje proměnu veřejného prostoru kanadský spisovatel David Sax v knize Budoucnost je analogová: Jak vytvořit lidštější svět (The Future Is Analog: How to Create a More Human World, 2022). Kvalita a přívětivost veřejného prostoru se s postupujícím upřednostňováním digitálních řešení v mnoha ohledech paradoxně zhoršuje.

S podobnou vervou, s jakou tepe do konceptu „smart city“, Sax jízlivě komentuje celou „smart společnost“. Vychází přitom z nedávné zkušenosti celosvětové pandemie, které vedla k bezprecedentnímu přesunu velké části našich aktivit do on-line prostoru.

Ve snaze podtrhnout ubíjející covidové bezčasí, ve kterém se líně převaloval jeden den a týden za druhým, dělí Sax knihu do sedmi kapitol. V rámci pondělí popisuje útrapy pracovní, jež se zhusta nesly ve znamení plytkých on-line „callů“. Úterý věnuje zpravidla nepříliš produktivním snahám o distanční vzdělávání. V rámci středy pojednává digitalizaci byznysu. Čtvrtek zasvěcuje vylidněným městům, pátek pak on-line kultuře. Sobota se týká proměny mezilidské konverzace a v neděli pak konečně přichází čas nahlédnout digitálními jedničkami a nulami zpustošenou duši jednotlivce.

Podle Saxe byl průběh digitalizace ve všech odvětvích velmi podobný: počáteční nadšení vystřídala velmi záhy skepse a tvrdý náraz. Autor při vzniku knihy vyzpovídal desítky expertů a expertek na dané oblasti. Citace z rozhovorů prokládá svými osobními zkušenostmi a dospívá k nemilosrdným závěrům: například pracovní produktivita podle něj zpočátku rostla, nasazení se však postupně rozplynulo v často samoúčelné koordinaci a komunikaci. Ve svých domácích kancelářích jsme tak sice dokonce někteří odpracovali více hodin, reálně jsme ale vykonali méně práce.

I ve školství se situace vyvíjela neradostně. Třetina dětí z veřejných škol v New Yorku postrádala nutné technologické zázemí pro on-line výuku. Zajistit odpovídající podmínky měly ostatně problém i dobře zajištěné a tedy privilegované rodiny, jako je autorova — Sax musel koupit nový wi-fi router, aby se jeho čtyřčlenná domácnost mohla denně účastnit videokonferencí.

Dívat se do on-line očí

Saxovy postřehy týkající se digitalizované práce a školství nepůsobí dnes příliš překvapivě. Stoprocentní práci na dálku už totiž nevěří ani velké technologické firmy v čele s platformou Zoom, které se nedávno média vysmála, když se rozhodla povolat své zaměstnance „zpět ke strojům“.

Přijde-li řeč na školství, je výsledek ještě jasnější: pandemie ukázala, že škola jako fyzický prostor, sloužící k vytváření a posilování sociálních vazeb, je nenahraditelná. Případný plošný návrat on-line výuky si ve vzácné shodě nepřejí studenti, vyučující ani rodiče. V České republice, kde trvala distanční výuka obzvlášť dlouho, referovala o značné míře neefektivity třeba tematická zpráva České školní inspekce z listopadu 2020.

Zásadní jsou však Saxova tvrzení týkající se digitální komunikace, které vyvozuje v dalších kapitolách během rozhovorů s hudebníky, obchodníky, či městskými architekty. Podle jedné Saxem zpovídané odbornice byla pandemie příležitostí si dlouhodobě prakticky ozkoušet limity digitální komunikace, jíž chtě nechtě ztrácíme až dvě třetiny „konverzačních významů“.

Jazyk, tón a řeč těla, kterými spolu komunikujeme „analogově“, se totiž vinou i nepatrného zpoždění v internetovém přenosu rozsypávají a z on-line hovoru tak mizí kontext a emoce. V praxi se tak i se sebelepším připojením na obou stranách vlastně nejsme schopni jeden druhému ani dívat do očí.

Nepříjemné pocity a bolesti hlavy, které jsme tak po hodinách digitálního družení cítili, jsou zkrátka jen výsledkem neúspěšné snahy našeho mozku vzpamatovat se z četných pokusů o navázání plnohodnotné konverzace, na kterou jsme z fyzického světa zvyklí.

Že snahy o společný virtuální zážitek selhávají, potvrzuje Saxovi během rozhovoru i Vint Cerf, legendární vědec označovaný někdy za „otce internetu“. „Pokud se budeme snažit kompletně nahradit analogové fyzické interakce, jsme na špatné cestě,“ říká. „V digitální komunikaci nejsme společně do ničeho ponořeni. Ty jsi zavřený ve svém pokoji a já zase v tom svém. Je to jen marný pokus o znovuvytvoření reality,“ tvrdí jeden z autorů IP protokolu a e-mailu.

Co mají ale Cerf i Sax na myslí opakovaným slovem analog? A proč je analog nenahraditelný i v rámci městské architektury?

Méně „smart“, tedy lidštější město

Zatímco digitální signál funguje na bázi přenosu binárního čísla — jedniček a nul — a jeho hodnota se mění „skokově“, analogový signál je popisován jako signál „spojitý“. Tato spojitost se pak přenáší do obecného využívání slova „analog“ jako něčeho, co nám evokuje závislost a nedělitelnost. Je přitom jedno, jestli mluvíme o jehle gramofonu, která se přímo dotýká a „čte“ z desky, či o vztahových propletencích mezi lidmi a jejich aktivitami.

Této vzájemné provázanosti se však v mnoha případech a za velkých ovací právě díky „digitálu“ zbavujeme. Podle Saxe ale lidé přirozeně tíhnou k tomu analogovou spojitost zachovat, což se během pandemie patrně nejvíce projevilo v našem přístupu k městskému prostoru.

„To, co dělá města skvělými, je analog,“ říká k tomu jedna ze Saxových respondentek. „Všichni chtějí věřit, jak píše Thomas Friedman, že svět je plochý a na místě nakonec nezáleží. Každá technologie to slibovala, od telegramu přes telefon až po internet, a přesto se pokaždé lidé shlukují kolem měst,“ dodává.

Naše shlukování tam, kdo jsou další lidé, je podle Saxe logickou a přirozenou potřebou. Přestože totiž můžeme například nakupovat on-line, funkcí nákupu není pouze získat zboží. Naopak, součástí procesu je potkávání lidí, prohlížení výloh nebo třeba odpočívání na lavičce.

Důležitý je i sociální rozměr setkávání, ke kterému během pohybu ve městě dochází. Pokud se s někým setkáváme tváří v tvář, vidíme jeho pohyby a chování či zaslechneme, co jej trápí, rozumíme mu zkrátka jinak než v případě rozmazaného obličeje se jmenovkou na obrazovce. Náhodná setkávání tak v důsledku přispívají ke klidu a míru, protože když znáte něčí příběh a setkáte se s ním tváří v tvář, je výrazně těžší začít ho nenávidět.

Rozmach takzvaných „smart cities“ neboli „chytrých měst“ přičítá Sax tomu, že technologická řešení se dnes považují zároveň za „politicky vhodná“. Zatímco například krize bydlení či připravenost měst na klimatickou krizi znamená vždy náročnou a komplexní, tedy nevítanou debatu, lavičky s dobíjením na mobily či zastávky s novými displeji přináší zpravidla kladné body, přestože žádný reálný problém neřeší.

Nejvíce si v tomto ohledu kanadský autor bere na mušku nadšení kolem elektroaut: nijak nepřispívají k řešení dopravních, urbánních ani klimatických problémů, ale vše se s nimi zdá nějak snesitelnější.

Analog je lék i na dezinformace

Sax pochopitelně netvrdí, že se máme digitálních technologií vzdát. Silnými argumenty založenými na doložených datech však přesvědčivě vymezuje jejich hranice a limity. Říká, že volíme-li on-line schůzku raději než schůzku na živo, volíme ekvivalent fast foodu: je to volba rychlejší, jednodušší a pohodlnější, v konečném důsledku však nenaplňující ani tělo, ani duši.

Pokud chceme, aby se naše budoucnost zakládala na dobrých sociálních vazbách, měli bychom investovat více do lidí a aktivit, které nás fyzicky spojují, než do přístrojů. „Více peněz pro sdílené prostory, méně na jednotlivé obrazovky!“ burcuje kanadský autor.

Sluší se dodat, že ve svých závěrech rozhodně není sám. V současnosti jsou postupně rehabilitovány myšlenky ludittů, které se technologický sektor snaží označit za partu podivínů, kteří fanaticky ničí stroje. Relevanci jejich myšlenek vysvětlil nedávno Matouš Hrdina.

Zároveň jsme svědky i praktických změn, které nelze vyložit jinak, než jako systémový návrat k analogu. Ve Švédsku se například diskutuje o návratu fyzických učebnic do škol a v některých švýcarských kantonech už schválili legislativu, která lidem garantuje právo nevyužívat digitální technologie a být offline.

Analogové setkání se ale jako řešení zmiňuje i v oblastech, kde bychom to možná nečekali. Jako základní prevenci před dezinformacemi ho v loňském rozhovoru mimoděk pojmenovává členka Českých elfů.

Pro CzechCrunch uvedla: „Byla jsem teď v Norsku a bavila se s jednou profesorkou politologie, ptala jsem se jí, jak bojuje s dezinformacemi. Říkala: ‚Jo, ze začátku jsem to vysvětlovala. Teď děti učím tancovat, zpívat, chodit do přírody a být spolu. Je to to jediné, co funguje.‘ Já si ze začátku ťukala na čelo. Ale teď myslím, že je to opravdu řešení. Naučit lidi opět spolupracovat. Abychom si navzájem pomohli, až bude krize. Ta teď přichází a my si musíme pomáhat.“

V České republice je dosud oblíbené již zcela vyprázdněné zaklínadlo „Budoucnost je digitální“, které slouží jako oblíbený leitmotiv nejrůznějších konferencí a diskuzí státních i soukromý aktérů. Je otázkou, jak dlouho nám toto digitální nadšení vydrží.