↗

Policie stále žije ve světě, v němž „z online náhledu, k němuž se není možné vracet, je osoba v podstatě neidentifikovatelná“. My ale už žijeme v době neslýchaných technických možností, kdy lze třeba… nahrávat veškeré dění na monitoru. Foto Brian Merrill, pixabay

Evropští poslanci a poslankyně se Nařízením o umělé inteligenci, jež ve středu schválil Evropský parlament, vymezili nejen vůči systémům umožňující vzdálenou biometrickou identifikaci v reálném čase. Odmítli totiž i tzv. systém sociálního skóre či nástroje předpovídající, že někdo spáchá trestný čin. Jistého zatím samozřejmě není nic: proces vyjednávání bude pokračovat trialogem s jednotlivými zeměmi. Některé přitom již sdělily, že zákaz rozpoznávání obličejů nepřipadá v úvahu.

Na dosavadním výsledku má lví podíl občanská společnost, konkrétně pak desítky neziskových organizací, které v posledních třech letech vytvářely intenzivní tlak. Ty největší lidskoprávní organizace přelomové rozhodnutí přivítaly nadšeně, avšak s výhradami. Podle Amnesty i Access Now nechrání aktuální verze dostatečně zejména migranty a migrantky na hranicích, kde jsou biometrické a prediktivní systémy často využívány.

A s výhradami by se, konkrétně v České republice, dalo pokračovat. „Nedá se to nazývat úplným zákazem biometrické identifikace v reálném čase. Ten zákaz je sice pro policejní orgány, v Česku tedy například PČR a Celní správu ČR, netýká se ale zpravodajských služeb, tedy BIS, ÚZSI a Vojenského zpravodajství,“ říká k aktuální situaci student práv Václav Mach, který se dlouhodobě zabývá biometrickým systémem na pražském Letišti Václava Havla. To je zatím oficiálně jediným místem v zemi, kde je více než stovka kamer rozpoznávajících tváře nasazena.

„Záběry z letiště přitom již dnes dostávají tři zpravodajské služby, což mi potvrdila cizinecká policie. Nejsou přitom nijak omezeny skladovacími lhůtami, takže pravděpodobně již budou mít rozsáhlou databázi o osobách, které prošly za posledních pět let prostorem letiště. Pokud si v budoucnu policie protlačí možnost používání důkazů od zpravodajských služeb v trestním řízení, což už jednou bylo v parlamentu projednáváno, kruh se uzavře.“

„Ostatně v připomínkovém řízení ke změně zákona o PČR se v minulosti vyjadřovala BIS, že by chtěla uzákonit možnost ‚on-line přístupu‘ do kamerových systémů policie. Změna zákona tehdy neprošla, ale ta snaha mít přístup ke kamerovým záznamům ze strany BIS je zřejmý,“ dodává s obavami Mach.

Kamer v České republice navíc utěšeně přibývá. Městský a kamerový dohledový systém v Brně zahrnoval 29. března 2019 199 kamer. Poslední uváděné číslo z 22. prosince 2022 je pak 395 kamer. Za čtyři roky tedy téměř stoprocentní nárůst, který zároveň brněnská policie odmítá potvrdit (pro účely tohoto článku vycházím ze stažených materiálů).

Policie přitom nevidí problém ani v tom, že na několika veřejně dostupných kamerových „živých“ záznamech lze identifikovat jednotlivé postavy. Policie totiž žije stále ve světě, v němž „z online náhledu, k němuž se není možné vracet, je osoba v podstatě neidentifikovatelná“. My ale už bohužel žijeme v době neslýchaných technických možností, kdy lze třeba… nahrávat veškeré dění na monitoru. Že podobné záznamy lze jednoduše spárovat třeba s fotkami ze sociálních sítí, dokázal nedávno belgický umělec Dries Depoorter.

Během pandemie se výrazně navýšil i počet kamer v pražském metru. V Brně ani v Praze přitom zřejmé důvody pro navýšení počtu kamer nejsou a zřejmá není ani jejich efektivita. Dopravní podnik vágně uvedl, že kamer je více, neboť „bezpečnostní situace se obecně zhoršuje“. Městská policie Brno pak píše, že „není povinna vést jakoukoliv statistiku prospěšnosti systému či vlivu počtu kamer na množství kriminality“.

Kdo všechno mapuje vaše předky

Bez ohledu na výše načrtnuté obavy je však třeba si přiznat, že jakákoliv debata o biometrickém dohledu je v ČR velmi specifická: vyjma zmíněného Letiště Václava Havla se totiž lidé, alespoň dle dostupných oficiálních informací, přímo s kamerami na rozpoznávání tváří zatím v naší zemi nemají kde setkat.

To ale neznamená, že jsme sledování a „fízlování“ našich obličejů ušetřeni. Naše tvář totiž nemusí být natočená kamerou, jak putuje ulicemi. Pro rozpoznání toho, kde a s kým jsme byli či s kým jsme v jakém vztahu, často bohatě stačí fotografie sdílená na internetu. Umístit ji tam přitom nemusíme my, ale třeba pořadatel hudebního festivalu, fotograf z novinářské redakce zvěčňující demonstraci či dobromyslný rodinný příslušník odhodlaně budující rodinný archiv.

Všechny tyto fotografie pak z internetových vod může postahovat třeba společnost ClearView či PimEyes a začlenit je do své databáze. V té je pak (v případě PimEyes) po zadání vaší fotky může za drobný poplatek najít kdokoliv. ClearView se dlouhodobě vyhýbá evropským postihům s tím, že v Evropě vůbec nepůsobí. Společnost PimEyes se pak naposledy vyznamenala stáhnutím omračujícího množství fotek z oblíbené britské stránky Ancestry, na které si lidé budují své rodinné stromy a zkoumají genealogii svých předků.

Vedle právní bitvy o to, jak zamezit plošnému sledování našeho bytí ve veřejném prostoru, bychom tak jako sůl potřebovali hlavně celospolečenskou diskuzi o tom, zda je skutečně nutné vše kolem fotit, nahrávat a následně sdílet. Důkazy o našich aktivitách, které tímto vznikají, mohou být mnohdy škodlivější než ty, jež sesbírají kamery na ulici.

Ve světle čím dál schopnějších analytických nástrojů se bohužel zdá, že nejbezpečnější audiovizuální materiál bude do budoucna takový, který vůbec nevznikne.

Text vznikl v rámci projektu Digitální watchdog II. organizace Iuridicum Remedium. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, financovaného z Fondů EHP a Norska.