Claudia Goldinová, profesorka Harvardské univerzity, obdržela letos Nobelovu cenu za ekonomii, a to za popsání role žen v pracovním procesu. Je třetí ženou, která ocenění švédské Královské akademie věd v oboru ekonomie získala, ale první ženou, která toto ocenění obdržela jednotlivě.

Výzkum profesorky Goldinové není banální. Většina poznatků, které o problematice máme, se váže k její celoživotní výzkumné práci. Odhalila, že přechod od agrární k průmyslové společnosti znamenal pokles počtu žen na trhu práce, zatímco vyšší zapojení přišlo až s růstem sektoru služeb a s příchodem antikoncepčních metod. Právě možnost plánovat rodičovství totiž umožnila ženám lépe plánovat profesní život. Přestože se zaměstnanost žen v posledních desetiletích zvyšuje, rozdíl v odměnách pro muže a ženy nezmizel.

A oproti zažitým představám se rozdíly v odměnách týkají i stejných povolání a pracovních pozic. Znamená to, že rozdíly v odměňování nejsou založeny na biologických rozdílech, ale i na dalších faktorech. Jedním z těch nejvýznamnějších je rozdělení domácí práce v rodině a v partnerských svazcích. S tím souvisí i fakt, že s prvním dítětem nerovnost v odměňování vzrůstá.

V Evropě i České republice se rozdíl pomalu snižuje. Ještě v roce 2016 činila nerovnost 22 procent, v roce 2020 to bylo 16,4 procenta, v minulém roce 14 procent. Jenže mzdové rozdíly v České republice stále patří k nejvyšším v celé Evropské unii. Přepočteno na pracovní dobu, ženy pracují oproti mužům téměř dva měsíce ročně „zadarmo“. A rozdíly jsou patrné i v přepočtu na stejnou pracovní pozici. Takzvaný „očištěný pay gap“ se pohybuje kolem 10 procent. I tato hodnota patří k nejhorším v Evropské unii, kde průměrná hodnota „očištěného pay gapu“ činí asi 5 procent.

Dopady těchto rozdílů jsou přitom dlouhodobé a zdaleka se nedotýkají pouze žen, ale i jejich rodin. Nižší příjem znamená i nižší důchod. Řada ovdovělých seniorek proto spadá do pásma chudoby. Často jsou to ženy, které celý život pečovaly o domácnost a vedle toho pracovaly. Nejenže v minulosti tyto ženy čelily platové diskriminaci, ale stát je v závěru života za jejich obětavost „trestá“ i podruhé.

O problému se v České republice začíná v posledních letech mluvit víc. Přispěl k tomu i projekt 22 % k rovnosti, který spustila ministryně práce Michaela Marksová na začátku roku 2017. Pro současnou vládu však toto téma není priorita a boj za práva žen nezajímá ani populistickou opozici.

Sociální demokracie ve svém programu navrhuje zavedení bezplatných kurzů platového vyjednávání na Úřadech práce, povinnost firem hodnotit mzdové rozdíly a také výslovný zákaz doložek o platové mlčenlivost. To jsou opatření, která se vztahují přímo k platovému vyjednávání.

Vedle toho ale existuje řada dalších oblastí, které mají nepřímý vliv na výši platových rozdílů. Nedostupnost předškolních zařízení, jeslí a školek představují zásadní překážku pro desítky tisíc žen ročně, které by měly zájem vrátit se do zaměstnání. Podobnou překážkou bývají i nevýhodné podmínky částečných úvazků nebo uzavírání dohod bez jakékoliv sociální ochrany.

Problém se ale týká i nadnárodních firem a běžných úvazků. Alarmující je příběh bankéřky, která na vedoucí pozici měla o 40 procent nižší plat než její kolegové. Sama potvrzuje, že její postavení by se zlepšilo, pokud by existovala povinnost zveřejňovat platy pro konkrétní pozice. A dodává, že i v případě, kdy má žena štěstí a vyřeší problém s umístěním předškolního dítěte, většina zařízení zavírá ve čtyři hodiny odpoledne. Zkrácený úvazek je pro tyto ženy proto nezbytností.

Slýcháme, že potřebujeme naši ekonomiku reformovat, přizpůsobit 21. století. Stále jsme však nedokázali vyřešit zásadní společenskou nespravedlnost, která se přímo týká poloviny populace, ale nepřímo prakticky každého z nás. Pokud dovolíme, aby samoživitelka dostávala za svou práci nedůstojnou odměnu, budeme fakticky dotovat jejího zaměstnavatele. Protože jsou to plátci daní, kteří prostřednictvím dávek a přídavků dorovnávají životní úroveň těch, se kterými jejich zaměstnavatelé jednají nefér.