Francie a africké puče: konec civilizačního projektu?
Josef BrožDebata nad převraty v bývalých francouzských koloniích rezonuje pochopitelně i ve vlastní Francii. Otevírá se tu nová civilizační fronta mezi Západem a třetím světem? Nebo jde spíše o nové studenoválečné střetnutí?
Mali, Niger, Gabon. Tři západoafrické státy, v nichž se za posledních pár měsíců dostala k moci vojenská junta. Tři státy, jež mají společnou koloniální minulost s Francií.
Všechny tři, ale nejen tyto, jsou zmítány útoky islamistů, zároveň chudobou a těžkými dopady pandemie koronaviru. A jsou již delší čas v hledáčku Ruska a Číny.
Konec francouzské mise
Tak dlouho se Francie snažila pomoci západní Africe v jejím rozvoji, až se tato část Afriky rozhodla rozvíjet sama. A patrně s pomocí někoho jiného. Pověstný efekt bumerangu ale není jedinou příčinou, kterou můžeme hledat za nynější situací.
Vypadá to, že Francii v Africe v těchto měsících definitivně odzvonilo: Niger a Gabon jsou toho jedním z posledních dokladů. Dvě junty po sobě překvapily i ty, kdo Afriku znali. Jejich nástupu předcházela junta v Mali, odkud se francouzská vojska stáhla v polovině srpna loňského roku. Vypadá to na nové dělící linie, kde se lámou civilizace.
Za poslední tři roky v západní části kontinentu, spojené historicky právě s francouzskou koloniální minulostí, se prosadilo autoritářských vojenských režimů povícero, dokonce v šesti zemích po sobě během tří let: v Burkině Faso, Čadu, Guineji, Mali, nyní tedy v Nigeru a Gabonu. Velké obavy navíc poutá další vývoj v Kamerunu.
Francie, jejíž civilizační mise je — nejen na africkém kontinentu — vystavena velké zkoušce, prožívá tento okamžik jako další ze série historických nespravedlností. Někteří mluví o jejím definitivním konci. A opakují spojení: epidemie převratů. Tuto větu Antónia Guterrese, generálního tajemníka OSN, používá nyní i prezident Emmanuel Macron.
Za převraty ale nejsou jenom dopady epidemie koronaviru, nýbrž i nynější konflikt na Ukrajině (chybějící dodávky obilí a potravin), který jen posílil faktory chudoby a mocenské konfrontace na africkém území, kde slova jako otroctví, rasismus a kolonialismus nejsou prázdné pojmy.
Na konferenci Rusko-Afrika v Petrohradě zněly letos koncem července velmi často, a není jistě náhoda, že znějí i v hlavním městě Nigeru Niamey. Zde pouze ve francouzštině sloganem číslo jedna: La France, dégage!
Na hraně intervence
Konkurence, kterou představuje ekonomická intervence Číny při budování plynovodů a postup ruské Wagnerovy armády — ne náhodou se při demonstracích objevuji ruské vlajky —, dělají z Afriky nové kolbiště mocenského klaní. Francie má své ekonomické zájmy, ovšem těžba urania tvoří pouze část celkového objemu dodávek, v nichž Niger zaujímá pouhých čtrnáct procent.
Oproti Francii, která dlouhodobě — již od nástupu socialisty Françoise Mitterranda v 80. letech — usilovala, aby se zbavila nánosu termínu Françafrique s jeho neprůhledným postkoloniálním stylem a faktickou podporou diktátorů, kteří nastoupili po kolónech, si ovšem ostatní mocnosti neberou vůbec servítky.
Francie se tu ocitla doslova v první linii, hned vedle afrického uskupeni ECOWAS, na hraně intervence — na rozdíl od přístupu amerického, založeného na připravenosti vyjednávat s juntou. Ani Evropská unie nebyla nikdy nakloněna řešit to, co fakticky označila za francouzský problém.
Prezident Emmanuel Macron se hned několikrát velmi tvrdě vyjádřil zejména k situaci v Nigeru, kde si Francie navzdory nové juntě ponechává svého velvyslance — i poměrně silný kontingent 1500 vojáků.
Právě Niger, na nějž se soustřeďuje největší pozornost, je ukázkovým příkladem vyhrocené situace.
Francouzské vojenské síly z Nigeru budou podle Macrona přemístěny pouze tehdy, pokud se tak rozhodne Mohamed Bazoum, jenž se nyní nachází v obleženém paláci a Paříž ho považuje za legitimní hlavu státu.
Latentní zánět kontinentu
Není to zdaleka poprvé za celé dlouhé období dekolonializace druhé poloviny minulého století, kdy se k moci dostává vojenská junta.
Afrika obecně je na vojenské puče náchylná. Podle studie Globální příčiny převratů od roku 1950 do současnosti Jonathana Powella a Claytona Thyna se na africkém kontinentu odehrává statisticky jeden úspěšný vojenský převrat ročně. Tímto zánětem trpí Afrika odnepaměti.
Čeho ale mohou zbrusu nové vojenské režimy, jež se chopily moci, vlastně dosáhnout? Nad tím si dnes všichni lámou hlavu. Patrně by mohlo nastat — zůstaneme-li pouze v Nigeru a nedojde-li k intervenci, již Francie verbálně odmítá — jakési interregnum, nějaké tři roky, jak vyhlašuje junta.
Ale nejpravděpodobněji, s ohledem na věkové složení a bezútěšnost situace na kontinentu, lze očekávat jenom další novou africkou migraci tam, odkud přicházela dosud „pomoc k rozvoji“. Niger byl, a patrně i nadále zůstane, tímto centrem. Nově i linií a křižovatkou válek, které ale mohou vypuknout také zde. Afrika už dávno není třetím světem.