↗

Poškozená socha Cecila Rhodese, premiéra Kapska a protagonisty druhé búrské války. Foto Rodger Bosch, AFP

V polovině srpna si Indie připomenula velký milník své moderní státnosti. Patnáctého srpna 1947 byla oficiálně vyhlášena Indická republika. Přestal tak existovat tzv. Britský rádž, státní útvar na území dnešní Indie, Pákistánu a Bangladéše, který byl klíčovým teritoriem Britského impéria.

I přes fakt, že se ze Spojeného království stal standartní demokratický stát, který se své imperiální politiky dobrovolně vzdal, zůstalo nejen v britské, ale obecně v západní společnosti bohaté postkoloniální dědictví a spolu s ním hluboké společenské šrámy.

Indie se od Velké Británie sice formálně politicky odpoutala, jejich vztahy jsou však stále exkluzivní a velmi úzké. Důkazem je společensko-kulturní profit na straně Británie i Indie. Hlavním úředním jazykem Indie je dodnes angličtina. Sedm až deset procent občanů Spojeného království má kořeny právě ve státech Jižní Asie.

Asijští Britové nestojí na okraji společnosti, právě naopak. Nalezneme je ve školství, na prestižních manažerských pozicích a také v politice. Za vše mluví loňské jmenování Rishiho Sunaka do úřadu premiéra, kdy Británie získala první hlavu exekutivy s hinduistickým vyznáním.

Křečovitá debata

Úspěšná integrace lidí s jiným než britským původem však s sebou postupem času přinesla nutné otevření bolavého dědictví imperiální epochy. Kolonialismus, jak všichni víme, provázela rasová segregace a diskriminace, hromadné násilí, četnost hladomorů a velmi nízká životní úroveň místních obyvatel. A když se plnoprávnou součástí společnosti stali potomci diskriminovaných obyvatel bývalých kolonií, je tato debata o vlastní historii opravdu třaskavá.

To se výrazně promítá i do politiky. Především pozice konzervativců, kteří historicky spíše hájili imperiální kapitolu Británie, je velice schizofrenní. Ačkoli mají ve svém čele lídra s indickým původem, dlouhodobě odmítají explicitně odsoudit segregaci a otroctví ze strany britské veřejné moci v rámci koloniálního období.

Imperiální historie však byla složitým tématem také pro labouristy. Labourističtí politici ze svých levicových pozic pochopitelně ostře kritizovali princip kolonialismu jako takového, ale v praxi proti Impériu a jeho lokální politice v koloniích aktivně nevystupovali. Svůj koloniálně smířlivý kurz výrazněji nezměnily ani první levicové vlády, a to navzdory povstání dělníků v Irsku či antikoloniálním hnutím v Nigérii nebo na Blízkém východě.

Nejzřetelněji se proti otroctví vymezili až premiéři Harold Wilson, jehož vláda přijala politiku odmítající vládu bílé menšiny v koloniích (tzv. No Independence Before Majority Rule Policy) a Tony Blair, který vyjádřil „hluboký smutek“ z otroctví.

Dnešní britská společnost si je některých negativních následků své imperiální epochy velmi dobře vědoma. Jako v každé zemi i zde je určité procento obyvatel, kteří vzpomínají na „staré, dobré, koloniální časy“, kdy bylo Spojené království stále mocností, ačkoli nevidí či nechtějí vidět mnohé negativní aspekty jimi opěvované doby. Velké sociální rozdíly, dětská práce či právě rasistický rozměr koloniálního jednání, to byla každodenní realita života na Britských ostrovech ještě zkraje dvacátého století.

A na skupinu obyvatel, kteří toto ignorují, často cílí extrémnější politická reprezentace ve Spojeném království — zcela marginální fašistická Britská národní strana nebo stále mnozí členové Konzervativní strany, kteří si jednoduše nechtějí rozzlobit některé starší voliče. Průzkum agentury YouGov z roku 2019 totiž ukazuje, že přes padesát procent těchto konzervativních voličů stále vidí na existenci Britského impéria mnohá pozitiva.

Naopak Labour Party, Liberální demokraté a další strany berou otázku postkolonialismu velmi vážně a své vlažné postoje k tomuto tématu zpětně napravují. Jejich voliči pozitivně přistupují k imperiální období pouze z osmnácti až jednadvaceti procent a většinově souhlasí s tvrzením, že se jedná o éru, za niž je namístě se stydět. Kompletní výsledky nám dokládají, že Britové vidí ve „starých dobách“ jak pozitiva, tak jistá negativa, přičemž procento souhlasných stanovisek se postupem času výrazně snižuje.

Primitivní strhávání soch?

Ačkoli se britská společenská témata v našich médiích příliš nevyskytují, mohla česká veřejnost zaznamenat viditelné aktivity antirasistického hnutí, které na imperiální, koloniální éru bývalých velmocí reaguje symbolickým strháváním a demolováním soch dobových politiků a dalších aktérů, kteří jsou určitým způsobem spojeni s érou koloniální Británie.

Slyšet jsme mohli o odstranění soch Cecila Rhodese, premiéra Kapska a protagonisty druhé búrské války, Edwarda Colstona, obchodníka s otroky, či o znetvoření sochy bývalého ministerského předsedy Winstona Churchilla před budovou Britského parlamentu v Londýně. Ze strany mnohých českých komentátorů i vlastních přátel jsme slyšeli o hanebném zneuctění soch důležitých protagonistů historie či jen o primitivismu demonstrujících.

Jde ale o naše nepochopení nálad západních společností a o projev implementace naší zkušenosti s homogenním složením obyvatelstva do prostoru multikulturních zemí, mezi něž Británie patří. Pro Středoevropany se odstranění sochy nějakého státníka může na první pohled zdát jako padlé na hlavu. V západních zemích má však takovéto jednání svou silnou vnitřní logiku.

Nelze přece pokrytecky hovořit o koloniálních útrapách lidí různých etnicit a poté přes symbol soch vzývat osobnosti, které se podílely na útisku předků dnešních asijských či afrických Britů, kteří jsou pevnou součástí společnosti. Opak vede k frustraci a pocitu odcizení od bílé, v jejich očích stále privilegované vrstvy.

A to je hlavní myšlenka, která nám lidem ze střední Evropy uniká a která je pro debatu o postkoloniální historii a jejích dopadech mimořádně důležitá. Kulturní diverzita společnosti zásadně určuje konkrétní sociálně politická témata a také formu, jakou se o nich má hovořit.