Obce se vyhýbají odpovědnosti zajistit dostatečné kapacity v mateřských školkách
Linda SokačováVedení mnoha obcí není schopno zajistit dostatečnou kapacitu předškolní péče a odpovědnost přehazuje na stát a rodiče. Opakují se stále stejné výmluvy. Obce musejí začít plnit svou funkci a zajistit adekvátní služby svým občanům.
Vláda, už několikátá, přichází s návrhem na posílení povinnosti obcí zajistit místo ve školkách nebo dětských skupinách pro menší děti. Podle současného návrhu by obce měly mít povinnost zajistit místo pro děti, které dosáhnou před začátkem školního roku tří let. Světe div se, ale i když se obměňuje definice povinnosti, nemění se postoj obcí: bouří se.
V současné době mají „právní nárok“ na mateřskou školu děti od pěti let věku, kterým začíná povinná předškolní docházka. Kritéria pro přijetí dětí stanoví ředitel, který musí vždy přednostně přijímat tříleté dětí s podmínkou trvalého pobytu ve spádovém obvodu mateřské školy. Pokud kapacita nestačí, měla by obec zajistit místo v jiné mateřské škole.
V praxi to znamená, že tříleté děti jsou do školek přijímány prioritně, ale pouze pokud stačí kapacita. A kapacita se navyšuje pouze v případě, že je obec ochotná přijmout svou odpovědnost za budování veřejné infrastruktury. Jinak se nic nemění a vedení obcí vysílá rodičům vzkaz, že si mají poradit sami. Oni si ostatně děti pořídili. V mnohých obcích se do školek dostávají děti až ve čtyřech letech věku a tříleté mají smůlu. Dvouleté děti rodičů, kteří využili zkráceného čerpání rodičovského příspěvku, nemá ani smysl zmiňovat.
Obce: obvyklí podezřelí v odmítání odpovědnosti
Zavedení právní povinnosti je dobrým a logickým návrhem, který může výrazně pomoci rodičům děti, kteří musí či chtějí pracovat. Zároveň jde ale i o podporu dětí ve vzdělávání, rozvoji a socializaci. Nebyly by to ale české obce, kdyby proti takovému návrhu neprotestovaly. Tentokrát s odůvodněním, že mají jen malé možnosti, jak místa v mateřských školách nebo dětských skupinách zřizovat. Pravda to sice není, ale zní to lépe, než kdyby přiznaly, že je nezajímají jejich občanky a občané.
S kritikou tomu nebylo jinak ani u předchozích návrhů, které usilovaly o to, aby garanci na místo ve školkách měly i dvouleté děti. I v těchto případech protestovaly nejintenzivněji zástupci a zástupkyně obcí, včetně těch v Poslanecké sněmovně a Senátu. Svůj postoj stavěli na tom, že je to na obce příliš silný požadavek, na který nemohou reagovat, nemají dostatek financí, ani jiných možností, jak to udělat, aby „nárok měl skoro každý“. Navíc obce si děti nepořídily — to rodiče.
Druhá skupina argumentů, kterou i v dnešní době stále ještě můžeme ze strany obcí zaslechnout, tvrdí, že nejvhodnější je pro děti rodičovská péče a do školky by měly chodit děti, které jsou na již dostatečně zralé. Což pro některé politiky znamená až v pěti letech — nebo nikdy. Památný je výrok Petra Víchy, pro kterého byla školka tak traumatický zážitek, že se tam počůrával.
Když slyším, že obce nejsou od toho, aby zajišťovaly místa ve školkách, chce se mi křičet: k čemu tady tedy jsou? Úkolem obcí je realizovat veřejné politiky a služby pro své občany a občanky, ať už jsou jim tři roky, čtyřicet nebo šedesát. Mateřské školy mají významný vliv nejen na vzdělanost, ale i na sociální začleňování dětí a jejich celkovou socializaci. Místo v kvalitní veřejné mateřské školce znamená pro rodiny i zásadní ekonomickou úlevu.
Školné v soukromých školkách nebo dětských skupinách často stojí měsíčně stojí i víc než deset tisíc korun. Rodiny se tak dostávají do začarovaného kruhu ekonomické nejistoty a ztížené situace na trhu práce. Rodiče jsou navíc skupinou, které stát, zákonodárci a zákonodárkyně nejsou ochotní naslouchat — ale měli by.
Zajistit dostatečné kapacity mateřských škol není jednoduché, ale jde to. To ukazují příklady měst a obcí, které oblast předškolní péče vnímají jako prioritu a investují čas, zájem i finance do zajištění kapacit, které jsou potřeba. Většinou jde o obce, které nesledují vývoj jenom v oblasti předškolního vzdělávání, ale i toho základního. A i v této oblasti obce zaspaly a i tady mají tendence svalovat vinu na stát a všemožné další subjekty.
Starostové a starostky často požadují odpovědnost po státu i po svých občanech, ale na tu svoji zapomínají. Doufejme pro blaho České republiky, že se tento stav změní a vedení obcí si uvědomí svou zásadní roli při řešení potřeb v předškolním i základním vzdělávání dětí. Pokud ne, možná se časem budou lidé ptát, proč tu starosty a starostky vlastně máme.