↗

Pracující a jejich rodiny nenesou na svých bedrech jen ekonomickou zátěž krize. Jejich výdělky jsou rovněž přerozdělovány ve prospěch držitelů kapitálu. Foto Andre Pain, AFP

Na pozadí prudké inflace zažíváme v Evropě zásadní střet o dělbu zisků mezi prací a kapitálem. Pracující pociťují nevídanou ztrátu kupní síly. A ve stejný moment, ve víru krize se korporace těší nebývalým ziskům, které výrazně přispívají k dalšímu přetrvávání inflace.

Zisková inflace — jež se občas také označuje za inflaci hamižnosti — se stala natolik zjevnou, že jí poslední dobou začaly věnovat notnou pozornost i Evropská centrální banka a Evropská komise. Opakovaně o ní mluví Isabella Weberová, Ronald Janssen a další ekonomové.

S mým kolegou jsme se v nové Zprávě o evropském kolektivním vyjednávání zpracované pro Institut ekonomických a sociálních věd při Nadaci Hanse Böcklera rozhodli zevrubně prozkoumat důkazy, jež tento jev dokládají.

Čeští zaměstnanci zažívají jeden z nejhorších propadů reálných mezd v Evropě

Pro evropské pracující a jejich rodiny je inflační krize skutečně katastrofou. Celkové nominální mzdy ještě v roce 2022 rostly v průměru o 4,8 procenta a zdálo se, že po pandemii se dostavuje zotavení. Ale vzhledem k tomu, že v říjnu 2022 se spotřebitelské ceny v Evropské unii vyrostly o 11,5 procenta, o žádném zotavení nakonec nemůže být řeč. Naopak. V důsledku inflačního šoku přišli loni zaměstnanci o ohromný díl své kupní síly. Reálné mzdy se v EU propadly v průměru o čtyři procenta, což je zcela bezprecedentní ztráta.

Obzvlášť citelně se to dotklo pracujících v Estonsku (9,3 procenta), Řecku (8,2 procenta) a České republice (8,1 procenta). Ale i v Německu byly ztráty nadprůměrné (4,1 procenta). Inflace v Evropské unii prohlubuje společenské rozdíly, a to jak mezi jednotlivými částmi Evropy, tak uvnitř samotných zemí. Mohla by zvýšit absolutní chudobu až o pět procent.

Když ceny vystřelí tak náhle a dramaticky jako loni, ocitají se pracující v obzvláště nepříznivé situaci. Spotřebitelé nemají jinou možnost než zaplatit za potraviny a další nezbytné produkty, co se po nich žádá. A odbory nemohou jen tak ze dne na den sjednat vyšší odměnu za práci. Když růst vyjednaných mezd — a to počítáme pouze mzdy vyjednané přímo prostřednictvím kolektivního vyjednávání — dosáhl v posledních dvou čtvrtletích loňského roku 2,8 procent, nijak to nezrychlilo nárůst inflace.

Zdá se, že nejhorší fázi inflační krize už máme za sebou. Mzdy rostou a Evropská komise očekává v roce 2023 celkový růst nominálních mezd o 5,9 procent a mírně pozitivní vývoj reálných mezd v sedmnácti členských státech. V průměru se však předpokládá, že reálné mzdy pracujících v sedmadvacítce letos opět poklesnou o 0,7 procenta.

Firmy nečelí stejnému tlaku jako zaměstnanci

I podniky si hodně stěžovaly na rostoucí ceny dovážených energií a surovin. Ve srovnání s pracujícími jsou ale ve zcela odlišném postavení. Když firmě narostou výdaje, může navýšit ceny. Zejména když totéž udělají všichni ostatní ve stejném segmentu trhu.

Nelze ani říci, že se společnosti prostě přizpůsobily měnícímu se cenovému prostředí. Hospodářská situace v Evropě se v posledních třech kvartálech zásadně proměnila. Ceny energií prudce klesly a zároveň se daří řešit problémy s dodavatelskými řetězci. Proč tedy inflace přetrvává?

Bezprostředně po začátku krize korporace navýšily své ceny mnohem více, než by požadovaly jejich zvýšené náklady. Zatímco zpočátku hnaly ceny nahoru vyšší dovozní ceny fosilních paliv, nyní k tomuto tlaku významně přispívají zvýšené zisky podniků. Napříč Evropou je tempo růstu jednotkových nákladů kapitálu (4,6 % v roce 2021, 7,0 % v roce 2022 a prognóza 7,6 % pro rok 2023) podstatně vyšší než u jednotkových nákladů práce. To vysvětluje, proč i Komise ve své jarní hospodářské prognóze soudí, že na domácí ceny tlačí zejména podnikové zisky.

Toto zjištění si můžeme potvrdit, podíváme-li se na to, jaký podíl mají zisky na tzv. deflátoru hrubého domácího produktu. Ten udává, o kolik by se měla upravit nominální hodnota HDP, aby odrážela změnu v cenách veškerého zboží a služeb vyrobených v dané ekonomice a abychom tím dospěli k „reálné“ hodnotě HDP.

V letech 2010 až 2020 přispívaly hrubé provozní přebytky firem (tedy zisk podniku po odečtení zaměstnaneckých mezd) k deflátoru HDP v průměru půl procentního bodu. V roce 2021 už to ale bylo 1,5 procenta, následující rok 2,3 procenta a letos se předpokládá nárůst ukazatele na 2,5 %. Není náhodou, že rok 2022 v Evropské unii dividendy vyplácené akcionářům trhaly rekordy — vyplaceno bylo přibližně 231 miliard eur.

Růst mezd neohrozí inflační cíle

Těží-li spousta podniků z inflace, zatímco pracující se potýkají s nebývalým poklesem reálných mezd, může to značit zásadní, potenciálně výbušný problém pro spravedlivou dělbu bohatství ve společnosti. Pracující a jejich rodiny nenesou na svých bedrech jen ekonomickou zátěž krize. Jejich výdělky jsou rovněž přerozdělovány ve prospěch držitelů kapitálu.

Od pandemického roku 2020 očištěný podíl mezd na národním důchodu sedmadvacítky soustavně klesá (56,8 procenta) a očekává se, že v roce 2023 dosáhne 54,6 procent. Prudký pokles lze částečně vysvětlit zvýšenou výchozí hodnotou pro rok 2020. Ale i v dlouhodobém srovnání je podíl mezd v současnosti nezvykle nízký: v letech 2010 až 2019 se v sedmadvacítce stále pohyboval v průměru na úrovni 55,4 procenta.

Jaký je prostor pro růst mezd z hlediska odborů, aby se společnost zmátořila z poklesu reálných mezd a čelila trendu přerozdělování bohatství od práce ke kapitálu? Jako vodítko nám může posloužit, spočítáme-li tzv. distribučně neutrální marži pro růst mezd. Ta s ohledem na růst produktivity a vývoj cen ukazuje, jakým tempem by mohly mzdy růst, aniž by se snížila zisková marže. V naší zprávě jsme zvolili již zmiňovaný deflátor HDP namísto indexu spotřebitelských cen, neboť vytváří přímou vazbu mezi prostorem pro růst mezd a celkovým rozdělením příjmů mezi prací a kapitálem.

Z našich výpočtů vyplývá, že tato marže pro distribučně neutrální růst nominálních mezd v roce 2023 činí v průměru asi 6,7 procenta. To znamená, že v mnoha zemích a odvětvích může být na pořadu dne vysoké mzdové vyrovnání.

Z makroekonomického hlediska mohou podniky, které se těšily mimořádnému zvýšení zisků, využít tyto zisky jako rezervu k tomu, aby mohly vstřebat toto mzdové narovnání, aniž by to muselo ohrozit postupný návrat k inflačnímu cíli Evropské centrální banky. S takovým návrhem ostatně přišel i Mezinárodní měnový fond. Zaměstnanci by již neměli nést břemeno krize sami. A jsou to právě odbory, jejichž úkolem je hájit zájmy zaměstnanců v takto ekonomicky náročném prostředí.

Uzavírání důstojných mzdových dohod ovšem předpokládá silné strany kolektivního vyjednávání s dostatečnou organizační kapacitou a zdroji. V mnoha zemích a odvětvích Evropské unie tomu tak rozhodně není. Proto je třeba, aby členské státy přistoupili k ambiciózní implementaci směrnice Evropské unie o minimálních mzdách, jejíž součástí jsou ustanovení o silnějším pokrytí pracovního trhu mechanismy kolektivního vyjednávání. Mohla by pak posloužit jako jeden z klíčových motorů sociální spravedlnosti a budoucí ekonomické stability.

Z anglického originálu From inflation shock to a sharp distributional conflict publikovaného internetovým magazínem Social Europe přeložil DANIEL KOTECKÝ. Text v DR vychází ve spolupráci s Nadací FES Praha.