Kutnohorská sekta?
Ivan ŠtampachVeřejně dostupné informace o skupině, o níž se mluví jako o „kutnohorské sektě“, nedávají souvislost s žádným známým náboženským nebo spirituálním směrem. Případ by neměl sloužit k rozdmýchávání nálad proti spirituálním alternativám.
Občas upoutá pozornost atypické společenství, které se prezentuje jako alternativa k zavedeným církvím a náboženským obcím nebo k sekulární společnosti. Takové uskupení rozvíří hladinu zejména v případech, kdy se v něm vyskytne nábožensky motivované násilí.
Aktuálně vzbudila zájem takřečená kutnohorská sekta. Léčitel z obce Malešov poblíž Kutné Hory uváděný jako Richard Šiffer byl 4. října loňského roku zabit svou partnerkou zubařkou Magdalenou Šifferovou za asistence učitelky tělesné výchovy v důchodu Ireny Stejskalové. Měl je o to sám požádat s tím, že po smrti jeho tělo zmizí. Pachatelky, když zjistily, že se to nestalo, se šly samy udat na policii.
Magdalena, i když nebyla za Šiffera provdána, si změnila podle něj příjmení. Partner se měl k ní chovat arogantně, měl jí psychicky týrat a mlátit. Obviňovala se sama, že si to zaslouží a snažila se přijít na to, jak se vnitřně změnit. Pomýšlela podle své výpovědi na policii na sebevraždu.
Již vloni při rituálu této skupiny u hradu Český Šternberk zemřeli dva muži. Jeden měl zkolabovat po úderech tyčí a druhý spáchat sebevraždu z obavy, že to bude aplikováno i na něj. Případ vyšetřuje policie. U Richarda Šiffera našla po jeho smrti devadesát milionů korun. Podle dostupných informací je inkasoval od členů svého okruhu.
Náboženská souvislost v kutnohorské kauze je nejasná. Z výpovědí na policii, které se dostaly na veřejnost, není známo víc, než že šlo o léčitele, že probíhaly rituály a že tělo mělo zmizet. Konkrétně to nedává souvislost s žádným známým náboženským nebo spirituálním směrem. Pokud o něco takového přece jen šlo, byla to spíše soukromá směs podnětů z různých zdrojů.
V daném prostředí nové, proto početně malé skupiny, ať už s jasně vymezenou naukou nebo s pestrou a nevyjasněnou směsí názorů, bývají označovány jako sekty. Toto slovo není neutrální. Obsahuje v sobě odsouzení směru, který je takto označen.
Původně slovo sekta nevyjadřovalo žádnou předpojatost. Pochází pravděpodobně z latinského slovesa sequor, následovat. Sektou v předkřesťanském Římě byla skupina následovníků nějakého náboženského nebo filosofického učení.
Téhož slova však nově použil na přelomu čtvrtého a pátého křesťanského století latinský rodilý mluvčí Jeroným, celým jménem Sophronius Eusebius Hieronymus, autor překladu Bible do latiny zvaného Vulgata. U něj vychází ze slovesa secare, sekat, řezat. Sektou je mu tedy oddělená náboženská skupina.
V křesťanství, podobně jako v jiných monoteistických náboženstvích platí: jeden Bůh, jedna pravda, jedna pozemská reprezentace Boha a pravdy. Oddělit se, vytvořit samostatné církevní společenství znamená odloučit se od Boha a žít v omylu, ne-li ve lži. Po staletí se církve navzájem označovaly jako sekty. V pravoslavném prostředí dodnes najdeme obor „sektologie“, který pojednává jiná vyznání.
Ve druhé polovině 20. století se odloučené církve, starobylé východní, pravoslavné, protestantské a církve katolického typu začaly vůči sobě chovat zdvořileji. Pro katolíky jsou ti druzí odloučenými bratry.
V církvích reformačního původu bývá řeč o církvích sesterských. Slovo sekta i se svým negativním nábojem ztratilo svůj dřívější obsah. Začalo se ho používat pro nové a malé náboženské a spirituální skupiny bez ohledu na jejich původ.
Můžeme v tom spatřovat snahu redukovat náboženskou pluralitu. V západním prostředí přítomní hinduisté, zejména stoupenci advaita védanty a jógy, buddhisté všech hlavních směrů, zejména théravády, zenu a tibetské vadžrajány, jakož i skupiny volně navazující na křesťanství jako svědkové Jehovovi, Církev sjednocení, Hnutí Grálu či mormoni podle tohoto pojetí jsou sektáři, kteří nemají v západní společnosti co pohledávat.
Nepochybně existují skupiny s autoritářským vedením, uzavřené, filtrující informace, ať již směrem zevnitř ven nebo zvenčí dovnitř. Nauka se pojímá v takových uskupeních fundamentalisticky. Může to platit o pramenné literatuře, jako je křesťanství Bible nebo v islámu Korán, nebo o neomylných výrocích současných autorit. Texty se berou jako závazné v doslovném smyslu.
Zájem o taková společenství má emocionální a myšlenkové kořeny. Bývá projevem chybějících uspokojivých partnerských, rodinných a přátelských vztahů. Z toho plyne silnější potřeba jistoty a bezpečí, než je běžné. Svou roli hraje binární myšlení, pojetí buď-anebo, přehlížení odstínů, neochota nebo i neschopnost vystavit své závěry kritickému posouzení.
Jen je nutno si uvědomit, že tyto vlastnosti se příležitostně vyskytují nejen u směrů nových a alternativních, ale i v církvích, které jsou v našem prostředí dlouhodobě přítomné a v tomto smyslu zavedené. I v nich se vyskytují přinejmenším dílčí směry se sektářskými tendencemi.
Excesy údajné sekty typu té kutnohorské by neměl vést k odmítání náboženských alternativ. I když je přirozené chránit osobní identitu a bezpečnost zúčastněných, je náboženská mnohost a různost v otevřené, pluralitní společnosti namístě.
Spontánně bych předpokládal, že etymologicky je sekta produktem secese.
Vyznavači (leckdy spíše oběťmi) tzv. sekt jsou především lidé, kteří v běžném náboženském či spirituálním prostředí postrádají jasné, nejlépe osobně dané záruky vlastní spásy. Pro ně uvěří, vyznají své viny, promění se...
Problémem je, že běžně jde o (takřka) individuální vztah typicky osamělého, již starého submisivního člověka (myslícího na svou bývalou bezbožnost a konec svých dnů) k (duchovně) dominantnímu jedinci, který někdy, žel, koná, s přirozeností člověku nemálo vlastní, zištně.
Divná, plevelná označení -- alternativní k čemu?
K [dnes u nás neexistujícímu] náboženskému hlavnímu proudu? K vyznáním, která jsou u nás tradiční? Nebo k náboženstvím, které se díky ekonomické moci a politické chamtivosti svých věřících rozšířila po celém světě a díky téže moci se prohlásila za souznějicí s civilizací, racionalitou nebo slušnými mravy?
Ivan Štampach zachází s označením alternativní mnohem uměřeněji než Zuzana Marie Kostićová (Alternativní spiritualita: hledání smyslu a naděje v bolestiplném světě), ale pořád je zvětšelý pytel, do kterého se hází jak skupinka pomatených magorů od Kutné Hory nebo tokijského metra nejen spolu s Etty Hillesum, ale také nějakou desítkou religionizit marignálních společenství v našem prostředí. A pokud bych vzal vážně Zuzanu Marii Kostićovou, tak také řada materialistických pověr bez Boha, bohů, posvátna či ducha svatého i světského, které se jakožto pseudověda šíří v pozdní západní společnosti.
“ náboženstvím, které se díky ekonomické moci a politické chamtivosti svých věřících rozšířila po celém světě a díky téže moci se prohlásila za souznějicí s civilizací, racionalitou nebo slušnými mravy” … míní rozšafně pan Profant.
No, to tedy bude zase diskuse.
Bylo mi jasné, že někdo toho článku využije tak, jak to předvedl Profant. Někdo se vždycky najde. Důsledný ateista totiž nemůže rozlišovat.
Z hlediska důsledného ateisty všechna náboženství se zabývají Bohem, který neexistuje (a zabydlenost v jeho aroganci ohrožují všechna úplně stejně).
Může být v nějaké alternativní morálce absolutní zlo alternativním dobrem?
Opravdu? Vy si myslíte, že by se náboženství mělo prosazovat prostřednictvím moci a tím, že legitimuje chamtivost svých věřících?
V dějinách se toto spojení s expanzí mocichtivosti a chamtivosti několika náboženstvím přihodilo -- a už od Ašóky v třetím století před naším letopočtem to vyvolalo, tehdy v buddhismu, očistnou reakci (ahinsa).
V každém náboženství se skrývá příležitost pro lidi, kteří dávají rozkazy typu: "Spalte tu knihovnu! Buď je v těch knihách něco jiného než v Koránu, pak jsou škodlivé, nebo totéž, pak jsou zbytečně."
nebo "Zabte je všechny! Bůh své věrné pozná." (riziko, které náboženství sdílí s moderními ideologiemi včetně ateismu, jen jsou lépe vybavena k jeho překonání).
Ke cti náboženství, jimiž se dotyční fanatici zaštiťovali, obě dokázala udržet proti svým fanatickým proudům charakter náboženství lásky a svobody.
Jenomže pojmový pytel "alternativní spirituality" funguje jen za podmínky, že položíte důraz na to fanatické riziko domácích náboženství.
Zcela intolerantně odmítám přijmout představu, že by existoval nějaký alternativní duch -- je jen jeden a proto se mohou lidé z různých koutů světa, věr, racionalit atd. navzájem domlouvat anebo alespoň přít s porozuměním.
A tento duch zavazuje -- opět generálně, věřící, jinak věřící i nevěřící -- a je třeba ho bránit proti mediální pavědě, materialistickým pověrám okořeněním instantními výtažky z moudrosti východu, fanatickému překrucování náboženské víry.
Ano, jsem nevěřící (nejsem ateista, protože výpovědi "Bůh je"/"Bůh není" jsou obě záležitost víry), ale to neznamená, že si neošklivím bezduchost a hřích proti duchu (hřích, duše a duch dávají dobrý smysl i bez náboženské víry -- řekněme, že si je od náboženství půjčuji, ale tato trojice historicky předchází takřečená vyšší náboženství)
"Může být v nějaké alternativní morálce absolutní zlo alternativním dobrem?" - Pane Nusharte (a zároveň je to tak trochu i odpověď na pana Profanta), viděl jsem svého času v české televizi reportáž o jedné (české) sektě jakýchsi satanistů. - Zde je ovšem nutno hned připojit, že to byli satanisté jaksi "počesku", kde za démonickým vlastním Satanem vždy dobrácky vykukuje starý dobrý český čert. Skuteční satanisté by nad nimi asi jen s útrpností pokrčili rameny.
Ale to jen tak mimochodem. Pro nás je v tuto chvíli významné a rozhodující, že jejich vůdce (jednalo se ovšem zřejmě jenom o jakýsi malý houfec) na otázku reportéra, co ho vlastně přivedlo k satanismu, odpověděl že na Satanovi ho přitahuje především jeho síla. Že v oficiálních (tedy zřejmě především křesťanských) církvích už nevidí žádnou sílu, žádnou energii, nýbrž už pouze vyčpělost, mechanické vykonávání rituálů.
A ještě jednu věc řekl onen mladý muž: že oni svůj satanismus nechápou, nepojímají jako něco absolutně negativního, destruktivního; nýbrž naopak že v Satanovi spatřují pravou sílu, pravý zdroj života.
On sice asi přímo nepoužil pojem "alternativní", nicméně vzhledem ke všem okolnostem je možno právem učinit závěr, že právě o to se jednalo: oproti přežilým, vyčpělým strukturám a rituálům oficiálních církví postavit alternativní projekt, vitální a inspirující.
Možná je to moje chyba, ale moc vám nerozumím. A možná, že vám dokonce křivdím, protože jsem nepochopil, co chcete vlastně sdělit. To myslím zcela bez ironie.
Jenom jsem si to spojil s tím (možná zkratkovitě), jak jste kdysi upíral katolické církvi dokonce i to jméno “katolická” (s argumentem, že si pro sebe uzurpuje jméno “všeobecná” - a jak k tomu přijde nějaká církvička někde v Michiganu, která vznikla před 20 lety, že jméno “všeobecná” je už obsazené). To byl tedy hodně velký bizár.
Ale dobrá. Na vaši otázku, zda si opravdu myslím, “že by se náboženství mělo prosazovat prostřednictvím moci a tím, že legitimuje chamtivost svých věřících”, odpovídám: Ne, to si opravdu nemyslím. Takže jsme si toto nedorozumění vyjasnili.
A můžeme pokročit dále: jak my křesťané věříme a vyznáváme, křesťanství se prosadilo působením Ducha svatého, a (hlavně) díky němu máme vymoženosti, které jste nazval “civilizací, racionalitou nebo slušnými mravy”. Shrnul bych to pod pojem “lidská práva”, jejichž koncept vychází z křesťanského pojetí člověka jako “obrazu Božího”.
Jde o to, že jsem nenapadal žádné vyznání, ale plevelný a v zásadě arogantní sousloví (alternativní spiritualita, spirituální alternativa). Uváděl jsem kontexty, ve kterých toto sousloví dává smysl. A nedává ho, pokud by měla být alternativou k víře toho či onoho společenství věřících, pokud toto společenství nebudeme redukovat na mocensko-byrokratické zařízení nebo folklorně tradiční záležitost (a obě tyto redukce považuji za intelektuální a/nebo morální selhání toho, kdo je provádí).
No tak pokud vám tedy teď dobře rozumím, a doufám, že ano, tak to vidíme hodně podobně.
K vašemu odstavci
“A tento duch zavazuje -- opět generálně, věřící, jinak věřící i nevěřící -- a je třeba ho bránit proti mediální pavědě, materialistickým pověrám okořeněním instantními výtažky z moudrosti východu, fanatickému překrucování náboženské víry.”
Asi pro vás nebude nic nového, že v rámci katolické církve v podstatě přesně toto bylo dříve posláním “Svaté inkvizice” (alespoň původně), a nyní to přešlo “Kongregaci pro nauku víry”, která je její nástupkyní.
Duch svatý je opravdu jenom jeden - není žádný “alternativní”. Druhá věc je, že “vane, kam chce” (J 3,8)- ovšem tím důležitější je nutnost rozlišování duchů - “svaté od nesvatého a nečisté od čistého” (Lv 10,10).