↗

Whistleblower, doslova „ten, kdo hvízdá na píšťalku“, je osoba, která upozorní na nekalé, neetické či nezákonné praktiky na pracovišti. Právní ochrana takové osoby by měla být samozřejmostí. Upozorňuje na to i bronzová socha Anything To Say? Davida Dormina zobrazující Edwarda Snowdena, Juliana Assange a Chelsea Manningovou stojící na třech židlích vedle jedné prázdné, určené pro veřejné projevy. Foto Davide Dormino, WmC

Minulý týden proběhla médii zpráva, že Evropská komise žaluje Českou republiku, protože do svých právních předpisů dosud nezakotvila zákon na ochranu oznamovatelů neboli whistleblowerů — tedy těch, kdo oznámí protiprávní jednání svého zaměstnavatele.

Výše pokuty zatím není oficiálně známa, ale podle informací ministra pro legislativu činí 5000 eur za každý den prodlení od uplynutí transpoziční lhůty v prosinci 2021. K dnešnímu dni vychází pokuta na více než padesát miliónů korun a každým dnem bude až do schválení zákona konečná částka narůstat zhruba o sto tisíc korun.

Udělení pokuty vypovídá přinejmenším o dvou podstatných záležitostech. Zaprvé, že Evropská unie má opravdu velký zájem, aby všechny členské státy skutečně zajistily ochranu oznamovatelům. To je důležité proto, že účinný zákon dokáže velmi pomoci při odhalování podvodů a jiných protiprávních jednání, a tím chránit veřejný zájem.

Vedle toho nám ale bohužel ukazuje, že česká vláda raději — v době rekordního schodku — zaplatí pokutu, než aby poskytla podporu lidem, kteří informují o podvodech nebo jiném protiprávním jednání. Docela dobrý návrh zákona byl přitom připraven už předchozí vládou a mohl být už dávno schválen, kdyby se Fialův kabinet tolik nezasazoval o minimalizaci ochrany oznamovatelů.

Účinná ochrana whistleblowerů se ovšem neomezuje jen na zákonné jistoty. Důležitá je i podpora ze strany politických představitelů, která dává občanům najevo, že jejich snaha chránit veřejný zájem nebude ocejchována, ale naopak oceněna.

O podobě zákona se vede minimální debata, v níž navíc prakticky schází ten nejdůležitější bod — že zákon vzniká, aby pomohl lidem, kteří mají problémy, protože poukázali v práci na porušování pravidel. Takových případů se přitom v českých médiích objevuje plno, jen se o nich nemluví jako o whistleblowingu.

Jmenujme jen několik z nich. Ošetřovatelka upozornila na šikanu a nedůstojné zacházení s klienty jednoho ostravského domova seniorů. Následně sama čelila šikaně a výhrůžkám. Trenérku, která poukázala na podezřelé hospodaření funkcionáře Českého svazu rychlobruslení, se svaz pokusil vyloučit a ostrakizuje i její okolí. Upozornění na dlouhodobé a neřešené plýtvání veřejnými prostředky v Českém rozhlase učinili stěžovatelé raději anonymním dopisem.

Identitu musejí skrývat i zaměstnanci valašskomeziříčské chemičky Deza z holdingu Agrofert, kteří oznámili havárii v provozu, jež se stala v noci před otravou řeky Bečvy. A trestnímu oznámení musela čelit také záchranářka, která na počátku pandemie upozornila na nedostatek ochranných pomůcek. To je jen několik případů z mnoha, jejichž oznamovatelé by si zasloužili zákon, který by jim poskytl potřebnou ochranu.

Pokuta, kterou bude muset Česká republika zaplatit za to, že včas neimplementovala zákonnou úpravu ochrany whisteblowerů, však nakonec nejspíš ani nepovede k adekvátní nápravě. Hrozí totiž, že argumentace potřebou rychlého přijetí zákona poslouží k protlačení jeho minimalistické verze. Ten sice částečně zlepší pozici oznamovatelů při snaze bránit se u soudů proti odvetným opatřením, ale žádnou výraznou ochranu jim ve skutečnosti nezajistí.