Případ whistleblowerky: Říkali jí, že si zahrává s ohněm. Nevzdala to

Gaby Khazalová

Whistleblowerky jsou označovány za hrdinky, které se vzepřely zkorumpované státní správě. Jednou z nich je i Božena Rajmanová. Její příběh nespravedlnosti ale odhaluje, že problémy musíme hledat jinde, než jen v korupci.

„To, že nemůžete najít práci, jak píše váš mužik, spočívá v prostém argumentu, že nejste schopna napsat ani deset řádek smysluplného textu bez gramatických chyb a takový seriózní zaměstnavatel jako ČMI se už nebude nikdy ve vašem životě opakovat.“

Takováto e-mailová zpráva přišla před rokem a půl Boženě Rajmanové záhy poté, co zveřejnila část svého příběhu na serveru Parlamentní listy. Poslal ji tehdejší ekonomický ředitel Českého metrologického institutu, státní příspěvkové organizace, kde paní Rajmanová pracovala sedmadvacet let jako sekretářka. Propustili ji v dubnu roku 2014, údajně kvůli reorganizaci.

Božena Rajmanová je whistleblowerka a o zmíněné serióznosti svého bývalého zaměstnavatele má více než oprávněné důvody pochybovat. Před pěti lety začala poukazovat na nehospodárné nakládání s majetkem, porušování bezpečnostních předpisů a podivné okolnosti při získávání evropských dotací.

Situaci se nejprve snažila řešit uvnitř podniku. Se svými zjištěními se obrátila na generálního ředitele. Zatímco ji neustále ubezpečoval, že se vše napraví, na pracovišti se k ní všichni začali obracet zády. Nadřízení ji obviňovali ze smyšlených pochybení a vyčkávali na každý její sebemenší přešlap. Kolegové ji ignorovali a dělali jí naschvály. K odchodu ji vybízeli přímo i nepřímo — „dobře míněnými“ radami. Božena Rajmanová představovala škůdce, kterého bylo třeba se zbavit.

Několikaleté šikanování — od urážlivých e-mailů, přes vyhrožování po telefonu až po sledování kamerovým systémem na pracovišti — vyústilo ve výpověď, postavenou na chatrné zámince. Její příběh ukazuje, že jakmile jednou „zahvízdáte na píšťalku“, není cesty zpět.

Whistleblowerka na plný úvazek

„Nejčastěji se na nás obracejí lidé kvůli bossingu, šikaně ze strany nadřízeného, nebo mobbingu, šikaně ze strany kolegů,“ vysvětluje Michaela Švejdová, jedna z iniciátorek letos založeného Mobbing free institutu. Organizace pomáhá obětem šikany na pracovišti a snaží se také zvyšovat povědomí o této problematice u veřejnosti.

Jako dobrovolnice zde pracuje i paní Rajmanová. Novou práci se jí sehnat nepodařilo. „Je mi šestapadesát, víte jak složité je najít v mém věku nové zaměstnaní?“ pokládá řečnickou otázku. Nedůvěru u zaměstnavatelů vzbuzuje i její minulost. Whistleblowing dnes tvoří náplň jejího pracovního i osobního života.

Když na mě doslova chrlí informace o svém případu a vytahuje štosy dokumentů, uvědomuji si, že tváří v tvář nespravedlnosti, kterou prožívá, nemůže jinak. Případ pro ni představuje práci na plný úvazek. Neustálé opakování nejmenších detailů, pročítání oficiálních dokumentů, vystavování silných argumentů — to vše musela, když posílala stížnosti svému zaměstnavateli, podávala trestní oznámení či žalobu a komunikovala s novináři. Po celou dobu především hájila sebe samu v situaci, kdy jí všichni dávali najevo, že nemá pravdu, že chyba je na její straně.

Podobné pocity podle Michaely Švejdové prožívá většina šikanovaných, kteří se na ně obrací: „Šikana je velmi rafinovaná a není na první pohled rozpoznatelná, takže je obtížné si hned zpočátku všimnout, kam celá nevole šéfa či kolegy směřuje a jaké bude mít důsledky. Člověk pak ztrácí sebevědomí, přestává si věřit, myslí si, že udělal chybu on. Ale tak to obvykle není.“

Michaela Švejdová také upozorňuje, že se ve své práci častěji setkává se ženami. Podle ní mají větší odvahu o své situaci hovořit, současně ale mají tendenci svalovat vinu na sebe a větší potíž se zaměstnavateli postavit.

Whistleblowerky se musí potýkat i s urážkami a ponižováním, které míří na to, že jsou ženy. Repro DR

Božena Rajmanová situaci po celou dobu probírala se svým manželem, který jí pomáhal i s komunikací s nadřízenými. To je zcela pochopitelné vzhledem k náporu na psychiku, jemuž čelila. Důvodem však bylo i to, že pan Rajman je odborníkem v oboru, kde pracovala. Její případ ale ukazuje, že problém není ani tak v povaze žen, jako v jejich okolí.

„Já, hloupá sekretářka, jsem si dovolila do něčeho rýpat,“ glosuje ona sama to, co jí dávali její nadřízení — výhradně samí muži — tolik pocítit. V mailové konverzaci používali spojení jako „zachovejte, prosím Vás, klid“, „ohrožujete nás všechny“, „průměrně inteligentní člověk jako vy“. Těžko si představit snadnější terč psychického teroru, než ženu v mužském prostředí, na nižší pozici, navíc v předdůchodovém věku.

Sám příběh Boženy Rajmanové přitom začíná tím, jak se zastala ženy v podobně nezáviděníhodné situaci.

Do všeho viděla a nemohla mlčet

„V roce 2011 nastoupil do vedení Inspektorátu ionizujícího záření inženýr Šuráň. Protože jsem měla jako sekretářka na starosti všechny doklady, hned jsem si všimla, že začal vyvádět peníze do soukromé firmy,“ vzpomíná Božena Rajmanová.

Právě tehdy vedení uzavřelo smlouvu se soukromou firmou Eurostandard na takzvaný Facility management: úklid, správu budovy, měření vzorků z laboratoří, nákup radionuklidů. Za práci, kterou si dosud zajišťoval sám, začal institut platit společnosti, která navíc za výhodných podmínek sídlila přímo v jeho budově. Aby toho nebylo málo, Eurostandard vlastnila laborantka, která v institutu pracovala, a manželka bývalého zástupce ředitele.

Kromě zjevného plýtvání financemi měla nová dohoda ještě jeden důsledek, který by zřejmě nikoho netrápil, nebýt Boženy Rajmanové. Jiří Šuráň propustil dlouholetou uklízečku institutu, Stanislavu Weissovou. Původně jí slíbil místo pod firmou Eurostandard plus odstupné, dopadlo to ale tak, že ji během zkušební doby firma propustila. Obě zaměstnankyně proto společně napsaly dopis generálnímu řediteli, kde na praktiky svého nadřízeného upozornily.

Paní Weissová byla zanedlouho přijata zpět. Pro Boženu Rajmanovou to byl začátek tři roky trvající šikany na pracovišti, která skončila vyhazovem.

Škůdce v prosperujícím podniku

„Evidentně to soužití s tím Eurostandardem je tak blízký, že to prostě musí generovat nebo vygeneruje to nějaké problémy…,“ prohlásil doslova generální ředitel ČMI Klenovský na setkání se zaměstnanci 1. dubna 2014. Z jeho oznámení dále vyplynulo následující: Nevýhodná smlouva bude vypovězena na základě výsledků interního auditu. Inženýr Šuráň bude odvolán. Inspektorát ionizujícího záření, kde pracovala i Božena Rajmanová, bude zařazen pod Oblastní inspektorát Praha.

Zaměstnancům se dostalo upozornění, že se podniku daří nejlépe v historii, a tak by „nebylo dobré vrcholné vedení vyřadit ze hry“. Vedení si kupovalo přízeň svých zaměstnanců skrze štědré odměny, proto se ke své kolegyni tak náhle mnoho z nich otočilo zády — její kritika by, jak nepřímo zmínil sám ředitel, neprospěla nikomu.

„Není to dobré, našla se pochybení, ale je třeba se tím už nezabývat,“ shodli se všichni. Potížistkou zůstávala Božena Rajmanová, která již o tři měsíce dříve podala trestní oznámení na nehospodárnost řízení oddělení.

30. dubna ji navštívilo v kanceláři vedení. Přišlo zkontrolovat pokladnu, kterou spravovala. Žádné pochybení nenašlo, ale vyžádalo si jeden konkrétní doklad. „Věděla jsem, že něco není v pořádku. Ten doklad den předtím z pokladny zmizel, a tak jsem si jej opatřila znovu,“ popisuje paní Rajmanová důvod překvapení svých nadřízených, když doklad předložila.

„A pak na mě vytáhli výpověď z důvodu reorganizační změny, kde se psalo, že se stávám nadbytečnou,“ uzavírá. I přes tříměsíční výpovědní lhůtu musela okamžitě odevzdat veškeré služební předměty včetně klíčů a byl jí zakázán vstup do budovy.

Božena Rajmanová se ale nedala a podala žalobu o neplatnosti výpovědi.

Zahrála jste si s ohněm, paní Rajmanová

Podle vedení měla reorganizace proběhnout z důvodů úspor. V e-mailech rozesílaných zaměstnancům se přitom píše, že si podnik vede skvěle. I když by se mohlo zdát logické, že kvůli sloučení dvou pracovišť zaniknou některá místa, je s podivem, že o práci přišla pouze paní Rajmanová. Její nadřízený Šuráň byl v rámci reorganizace pouze přeřazen, a to navzdory výše zmíněnému prohlášení ředitele, že bude odvolán.

Městský soud v Praze však žalobu zamítl, v současné době se projednává odvolání. „Hlavním problémem bylo, že soud neproblematizoval výpovědi většiny svědků — funkcionářů žalované strany, kteří měli na celé věci svůj vlastní zájem,“ popisuje advokát žalobkyně, senátor Václav Láska, průběh soudního líčení z letošního dubna. Pro její dobro mluvil ze všech zaměstnanců pouze jediný, jehož svědectví bylo naopak relativizováno.

Žaloba má přitom k dispozici přímý důkaz. Z nahrávky rozhovoru mezi vedením a paní Rajmanovou ve chvíli předání výpovědi vyplývá, že jejím skutečným důvodem nebyla reorganizace, ale whistleblowerské aktivity: „Tak já vám řeknu teďka svůj osobní názor. Vy jste si, paní Rajmanová, zahrála s ohněm. A já se ptám, nebudu to někde interpretovat, stálo vám to za to? Nevyhrajete nic, nevysoudíte nic.“

Nahrávka ovšem u soudu neuspěla. Její neuznání jako důkazního prostředku považuje Láska za pochybení soudu a poukazuje na další paradox: „Soud nejprve nařídil notářský přepis záznamu. Paní Rajmanová jej tedy nechala pořídit za částku osm tisíc korun. Poté ji soudkyně jako důkaz odmítla, a to z důvodů, které byly známé již předtím.“

Korupce jako zástupný problém

S návrhem zákona na ochranu whistleblowerů přišel v dubnu i Andrej Babiš. Repro DR

Božena Rajmanová tak na své zadostiučinění stále čeká. Účinek nemělo ani její trestní oznámení. Podle policie věc spadá pod ministerstvo průmyslu a obchodu. To však údajně čeká na vyšetření policie. Naděje na příznivý výsledek soudního řízení žije jen díky nahrávce, kterou si prozřetelně pořídila.

Její kauza ukazuje, že pokud se kdokoli rozhodne odhalit korupční jednání, měl by být dobře připraven na to, co může následovat: šikana na pracovišti, soudní procesy a zejména deziluze ze státních institucí.

Právě na jejich plýtvání či neschopnost bojovníci proti korupci — tudíž takřka každý — často poukazují. Není divu, že se z whistleblowingu stává populární téma. Příběhy mají potřebný náboj: konkrétní hrdiny, přebujelé instituce a neschopný stát. Problém ale není pouze v korupci a korupce není pouze problémem státní správy.

S šikanou na pracovišti se setkávají i zaměstnanci v soukromé sféře, kde je míra jejich ochrany ještě nižší. Problémy, jimž whistlebloweři a whistleblowerky čelí, se týkají zejména ochrany práv zaměstnanců. Jejich slabší postavení vůči zaměstnavateli se naplno projeví právě v případě šikany, které čelí úplně osamoceni.

Chystaný zákon na ochranu whistleblowerů, jak se mu přezdívá, je bezpochyby třeba. A projednávané návrhy na jeho podobu jsou hned dva, přičemž k oběma mají výtky jak neziskové organizace, tak například senátor Libor Michálek, který již dříve přišel s vlastní variantou. Návrh z pera ministra Jiřího Diestbiera nemíří jen na ochranu oznamovatelů korupce, ale protiprávního jednání vůbec. Oznamovat se totiž nemusí jen korupční jednání, ale například porušování pracovní smlouvy. 

Oproti tomu návrh Andreje Babiše počítá převážně s problematikou korupčního jednání. Jakkoli je antikorupční rétorika chytlavá, návrh prospěje, pokud vůbec, jen úzké skupině lidí. Příběh Boženy Rajmanové totiž dokládá jedno. Pod korupční slupkou leží řada dalších, systémových problémů: postavení žen, ageismus, ochrana zaměstnanců.

Do doby, než vůbec nějaký zákon vznikne, se budou lidé jako Božena Rajmanová muset bránit ústrkům, vyplývajícím z jejich odvahy upozornit na nepravosti, sami. A ani on nebude samospásný, pokud budeme ve jménu boje proti korupci opomíjet témata, jako je diskriminace žen či lidí předdůchodového věku.