↗

Můžeme jen starobylostí tradice obhájit obraz krále Baltazara se začerněnou tváří, jímž zraňujeme lidi tmavé barvy pleti? Foto FB Tříkrálová sbírka

Svátek Tří králů, slavený 6. ledna, připomíná den, kdy se měli novorozenému Ježíši přijít poklonit mudrci „od východu“, aby uctili „krále židovského“. Dávný příchod mudrců do Betléma zpodobňuje česká tradice především tříkrálovým průvodem a tříkrálovou sbírkou, v rámci které koledníci vybírají příspěvky na podporu aktivit Charity.

Jako mnohé tradice i tato s sebou nese břemeno — konkrétně v problematickém zosobnění jednoho ze tří králů, Baltazara, který má mít černou pleť, aby tak reprezentoval africký kontinent. V českém prostředí je ztvárněn za pomocí takzvaného blackface, tedy začerněním obličeje bílého člověka.

V samotné Bibli je o králích přitom zmínka velice krátká a hovoří o nespecifikovaném počtu mágů. „V evangeliích není řeč ani o králích, ani o počtu tří. Poprvé hovoří o třech mázích Órigenés, nejspíše na základě toho, že se řídí počtem tří darů: zlata, kadidla a myrhy, zatímco titulaturu ‚králové‘ lze doložit až v 6. století,“ můžeme se dočíst na křesťanském webu christnet.cz.

Jak se tedy stalo, že Baltazar má reprezentovat krále z Afriky? Bible ani Katechismus nemluví ani o původu příchozích králů. Proč se tedy jejich původ ustálil zrovna na Evropě, Asii a Africe? A proč by si kvůli tomu měli bílí lidé barvit svůj obličej načerno?

Velká část české populace v tom žádný problém nevidí. A mnozí z nich mívají potřebu mi vysvětlovat, co je a co není rasismus. Jsem vždy ráda, že po více než dvaceti letech mých vlastních zkušeností s rasismem a po čtyřech letech vysokoškolského studia kolonialismu a rasismu se vždy najde bílý člověk, který je ochotný mi vysvětlit, že „to“ rasismus není.

Podobné je to i v případě začerňování obličeje na Tři krále. Ozvu-li se, že s blackfacem nesouhlasím, a zeptám se, odkud se vzalo malování obličeje černou barvou ke ztvárnění jednoho ze tří králů, dostane se mi odpovědi, že je to podle koledy. Verzí tříkrálové koledy existuje vícero, výňatek z té nejznámější je však obzvlášť výmluvný:

„Copak ty tam černej vzadu, vystrkuješ na nás bradu? Já vyznávám, že jsem černý, že jsem z mouřenínské zemi. Slunce je toho příčina, že je má tvář opálena. Kdybys na slunce nechodil, byl bys svou tvář neopálil. Slunce je drahé kamení, od Kristova narození.“

„Kdybys na slunce nechodil…“ Podle této písně je lepší se neopálit a být bílý, nebo alespoň ne černý. Což je úsměvné, protože jestli něco mudrcové z východu s největší pravděpodobností nebyli, pak světlé barvy pleti. Původ tříkrálové koledy není lehce dohledatelný, nutno však dodat, že samotná existence jakékoli „tradiční“ písně neospravedlňuje rasismus.

Dobře, vystrkuje na nás bradu, ale my mu vzdáváme hold, zní další argument. Údajně tak, že nazýváme jeho zemi „mouřenínskou“.

Publicista Michal Novotný ve svém textu na webu Českého rozhlasu popsal možné etymologické výklady slova mouřenín, nebo mourovatý. Interpretace se liší, ale hanlivý podtón je v každé z nich: černá barva je asociovaná se špínou, smrtí, otroctvím, chudobou… Těžko pak lze tvrdit, že užití slova „mouřenínský“ značí jakousi úctu k postavě Baltazara.

V Katechismu katolické církve stojí: „Všichni lidé, stvořeni k obrazu jediného Boha a obdaření stejnou rozumovou duší, mají stejnou přirozenost a stejný původ. Vykoupeni Kristovou obětí, jsou všichni povoláni k účasti na téže božské blaženosti: všichni tedy mají stejnou důstojnost.“

Pokud někoho nazýváme „černej vzadu“, moc důstojnosti se mu nedostává.

Osud tradic v hyperkorektní společnosti?

Je zajímavé, že snahu brát ohled i na jiné lidi než jen na bílé nazýváme hyperkorektností. Jsme samozřejmě zvyklí, že svět nějak funguje, většinou v náš prospěch — čtěme ve prospěch bílých a privilegovaných lidí. Historii píší vítězové a je tomu tak i v dnešní době, kdy se učíme světové dějiny z eurocentrického pohledu. Ostatní skupiny lidí a ostatní národy jako by byly podružné.

V konfrontaci s jiným úhlem pohledu jsou pak lidé, kterým je v eurocentrickém světě pohodlně a s jiným pohledem se často dosud nesetkali, rozhořčení.

Přitom by se stačilo pozastavit nad skutečností, že v České republice žijí lidé tmavší barvy pleti, kterým blackface radost opravdu nedělá. Důkazem je petice za „upuštění od tzv. blackface v rámci Tříkrálové sbírky“. Kvůli nenávistným reakcím byla petice vzápětí stažena.

Praktika začerňování obličeje u bělochů je samozřejmě hojně rozšířená. Španělé by mohli vyprávět o podobných případech, také z tříkrálového průvodu. To, že v českých zemích se v moderní době neobchodovalo s otroky, neznamená, že začerněním obličeje nezesměšňujeme lidi tmavé barvy pleti.

Mnozí Češi a Češky nejsou bílí a naráží na bezpočet institucionálních překážek a diskriminace. Blackface k tomu přispívá, neboť je vylučuje z většinové společnosti a karikuje jejich „jinakost“. V zájmu „lidové tradice“ připomíná všem nebílým spoluobčanům, že jejich barva pleti je „exotická“ — a když se to hodí, je předmětem k pobavení.

Jak poznamenal nigerijský autor Chinua Achebe, „smyslem stereotypu je zjednodušování“. Pokud vytváříme a sdílíme stereotypy o skupině lidí, znamená to, že danou skupinu zjednodušujeme. V důsledku přičítáme příslušníkům této skupiny nižší důstojnost a hodnotu — a odtud je již jen krok k jejich dehumanizaci. I proto jsou stereotypy nebezpečné a měli bychom o nich jako společnost mluvit kriticky.

Spíše než deklarovat, že začernění nemá za účel zesměšnit, bychom se měli zaměřit na faktický dopad blackface na jednotlivce a komunity: jednoduše lidi zraňuje — a na to bychom měli brát ohled v první řadě. Nejde o to, že „to přeci nebylo myšleno zle“. Tím jen dokládáme vlastní ignoranci, neboť ukazujeme, že nemáme tušení o druhých, jejich minulosti a bolestech.

„Cizinci tu jsou dlouho, tak proč se ozývají až teď?“ zní další pseudoargument. Možná proto, že dosud jim více či méně byl upírán hlas a možnost se vyjádřit. Rasistické znázornění bylo problémem vždy, ale lidé se často necítili natolik bezpečně, aby se proti němu odvážili ohradit. Roli hraje i fakt, že první generace migrantů se často snaží na sebe příliš neupozorňovat a zůstává v diaspoře. „Je lepší, abychom na sebe neupozorňovali, tím pádem si nebudeme přidělávat problémy.“

Postupně ale přibývá i nebílých migrantů druhé nebo třetí generace — mladých lidí, jejichž identita se už utváří v nové kultuře a oni se cítí být její součástí. Máme jedinečnou příležitost těmto lidem naslouchat a stát se tak otevřenější a vstřícnější společností.

Philomena Essedová v článku Entitlement Racism: License to Humiliate rozebírá jiný příklad lidové tradice — holandského Černého Petra. Essedová vysvětluje, že za nevolí lidí ustoupit od tradic a zvyklostí, které jsou rasistické nebo urážlivé pro nebílé komunity, mnohdy stojí i pocit nadřazenosti: „Příkladem rasismu jako nárokování si vlastní nadřazenosti je to, že jeho pachatelé vědí, že jejich zobrazení je urážlivé, ale nevidí důvod, proč by se měli omlouvat nebo své chování měnit. Místo toho se začnou bránit.“

Opravdu je nutné udržovat lidovou tradici, která zraňuje část obyvatel české kotliny, nemluvě o studentech ze zahraničí či turistech?

Podobně jako Essedová i nikaragujská profesorka Juliet Hookerová vysvětluje, že mnoho bílých lidí je tak zvyklých na vlastní pocit nadřazenosti — zvlášť v politické sféře, že jakýkoli progres pro člověka tmavší pleti chápou jako svou osobní porážku. „Ve chvílích, kdy se bílé privilegium ocitá v krizi, protože je ohrožena dominance bílých, je politicky mobilizována bělošská nespokojenost, aby odporovala údajným ‚ziskům‘ — jak materiálním, tak symbolickým — lidí jiné barvy pleti.“ Hookerová tuto problematiku ukazuje mimo jiné na ideologii brexitu, který uspěl právě i díky využívání silně protiimigračních nálad.

Ale ať už se jedná o referendum v Británii nebo odklon od jednoho prvku tříkrálové tradice, je zřejmé, že chování některých bílých lidí pramení z nepochopení situace druhých. Sami se nemuseli potýkat s rasovou diskriminací, včetně institucionálního rasismu, a tak jeho naléhavosti a významu prostě nerozumí.

Ironií přitom je, že v globálním měřítku jsou právě bílí lidé v početní menšině. Naopak utlačovaní lidé „všech jiných“ barev pleti než bílé — od domorodých obyvatel Brazílie až po příslušníky nízkých kast v Indii — tvoří skutečnou světovou většinu, doslova the global majority, jak se čím dál častěji říká v progresivních kruzích. A právě tuto většinu bychom měli brát v potaz — ať už jde o napravování rasistické minulosti nebo vytváření udržitelné budoucnosti pro příští generace.