Fyzické útoky proti levicovým politikům, jako byl nedávný atak na Bohuslava Sobotku, svědčí o tom, že houstne to, čemu Žižek říká fundamentální fantasma. To si můžeme představit na tom, jak ve veřejném prostoru pracuje obraz Paroubka, ČSSD nebo KSČM. Není to pouze obraz, ale je to nevědomý mechanismus, který je spojen s touhou.

Fantasma Paroubka vytvořené společným úsilím pravicových stran, hlavních médií a tzv. odborných expertů je útvar, který v lidech probouzí nutkavý pocit, že Paroubek krade jejich slast tím, že nás chce vrátit do reálsocialismu a připravit nás o to, co máme rádi. Paroubek zároveň umožňuje zvláštní slast asociálům a povalečům, která je „slušným a odpovědným“ lidem nedostupná, jak to vidíme na letáku ODS, na němž tři podezřelá individua ověšená zlatými řetězy popíjejí pivo u herních automatů.

Třetím významem politického fantasmatu je, že organizuje slast neboli vytváří ucelené politické vnímání. Paroubek se stává centrem vnímání a kolem něho obíhají všechny ostatní problémy. Fantasma tedy není jenom mediální obraz mezi jinými obrazy, nýbrž působí v hlubších psychických vrstvách, které je obtížné mít pod kontrolou: „Nemohl jsem si pomoct, abych nehodil vajíčkem.“

Každý, kdo diskutoval o politice s voličem pravice, většinou zjistí, že u něj fantasma převládá nad racionalitou i nad jeho zájmy. Pokud přijde řeč na progresivní zdanění, argumentuje nakonec tak, že ho navrhuje ČSSD a KSČM, a proto je nepřijatelné. S ekonomickými argumenty nic nepořídíme. Rozhoduje se podle toho, co cítí, když se řekne progresivní zdanění, pravice nebo Paroubek.

Když Masaryk kdysi mluvil o demokracii jako otevřené kritické diskusi, nejspíš narážel právě na tuto zkušenost. Pokud se totiž demokracie zakládá na fantasmatech, selhává ve svém základním poslání, o němž tak důrazně psali obhájci liberální demokracie jako Karl Popper. Pokud nejsme demokratičtí fundamentalisté a samotné slovo demokracie neslouží jako fetiš a koneckonců fantasma, o kterém se nediskutuje, pak můžeme srovnávat demokracii a jiné politické systémy a ptát se, který je lepší.

Popper to vysvětloval tak, že liberální demokracie je lepší proto, že je nejracionálnější. Žádný politický směr nemá přístup k absolutnímu vědění o Dobru. Pokud bude neodvolatelný, může jménem Dobra dovést celou společnost do katastrofy. Jenom v demokracii jako otevřené společnosti probíhá kritická diskuse, v níž lze tento směr vyvrátit a nastolit jiný, aniž je zapotřebí provést politickou revoluci.

Co však dělat, když v demokracii nevládne kritická diskuse, nýbrž scénu zaplňují politická fantasmata? Popper sám varoval před doktrínou neoliberalismu, která je taková, že ji nikdo nemůže vyvrátit. I když neoliberální politika vede k finanční krizi, vždy se dá prohlásit, že krize vznikla z toho, že neoliberalismus byl příliš slabý. Je proto třeba ještě více omezit veřejné a sociální výdaje, omezit rozpočtovou politiku... Ne nadarmo Popper považoval neoliberalismus za ideologického nástupce marxismu-leninismu, za hlavního nepřítele otevřené společnosti po pádu východního bloku.

Pokud se z demokracie stává říše politických fantasmat, je v sázce samotná demokracie. Je totiž dost obtížné ukázat, v čem je lepší než jiné systémy. Pak stačí, aby fantasmatická rovina o něco zesílila a vznikne potřeba demokracii omezit. Návrhy Miroslava Macka na omezení volebního práva našly odezvu u mnoha lidí, kteří by se ještě nedávno nad něčím takovým rozhořčili.

Co tedy v takové situaci dělat? Samozřejmě se dá mluvit o tom, že demokracie má smysl jenom tehdy, když je to kritická diskuse o různých cestách a že ten, kdo vidí jenom jednu, stírá to, co je podle francouzského filosofa Clauda Leforta hlavním vynálezem demokracie. Ti, pro které je neoliberalismus důležitější než demokracie, jako zápas mezi různými cestami, už stojí mimo demokracii.

Ale dnes už to nestačí, protože, jak se zdá, výzvy k diskusi a racionalitě zanikají v říši fantasmat. Proto nezbývá než začít mluvit o tom, co obvykle zůstává mimo diskusi a co je půdou, z níž taková fantasmata vyrážejí, tedy samotná kapitalistická ekonomika.