Paroubek v říši fantasmatu

Pokud se z demokracie stává říše politických fantasmat, je v sázce samotná demokracie. Je totiž dost obtížné ukázat, v čem je lepší než jiné systémy.

Fyzické útoky proti levicovým politikům, jako byl nedávný atak na Bohuslava Sobotku, svědčí o tom, že houstne to, čemu Žižek říká fundamentální fantasma. To si můžeme představit na tom, jak ve veřejném prostoru pracuje obraz Paroubka, ČSSD nebo KSČM. Není to pouze obraz, ale je to nevědomý mechanismus, který je spojen s touhou.

Fantasma Paroubka vytvořené společným úsilím pravicových stran, hlavních médií a tzv. odborných expertů je útvar, který v lidech probouzí nutkavý pocit, že Paroubek krade jejich slast tím, že nás chce vrátit do reálsocialismu a připravit nás o to, co máme rádi. Paroubek zároveň umožňuje zvláštní slast asociálům a povalečům, která je „slušným a odpovědným“ lidem nedostupná, jak to vidíme na letáku ODS, na němž tři podezřelá individua ověšená zlatými řetězy popíjejí pivo u herních automatů.

Třetím významem politického fantasmatu je, že organizuje slast neboli vytváří ucelené politické vnímání. Paroubek se stává centrem vnímání a kolem něho obíhají všechny ostatní problémy. Fantasma tedy není jenom mediální obraz mezi jinými obrazy, nýbrž působí v hlubších psychických vrstvách, které je obtížné mít pod kontrolou: „Nemohl jsem si pomoct, abych nehodil vajíčkem.“

Každý, kdo diskutoval o politice s voličem pravice, většinou zjistí, že u něj fantasma převládá nad racionalitou i nad jeho zájmy. Pokud přijde řeč na progresivní zdanění, argumentuje nakonec tak, že ho navrhuje ČSSD a KSČM, a proto je nepřijatelné. S ekonomickými argumenty nic nepořídíme. Rozhoduje se podle toho, co cítí, když se řekne progresivní zdanění, pravice nebo Paroubek.

Když Masaryk kdysi mluvil o demokracii jako otevřené kritické diskusi, nejspíš narážel právě na tuto zkušenost. Pokud se totiž demokracie zakládá na fantasmatech, selhává ve svém základním poslání, o němž tak důrazně psali obhájci liberální demokracie jako Karl Popper. Pokud nejsme demokratičtí fundamentalisté a samotné slovo demokracie neslouží jako fetiš a koneckonců fantasma, o kterém se nediskutuje, pak můžeme srovnávat demokracii a jiné politické systémy a ptát se, který je lepší.

Popper to vysvětloval tak, že liberální demokracie je lepší proto, že je nejracionálnější. Žádný politický směr nemá přístup k absolutnímu vědění o Dobru. Pokud bude neodvolatelný, může jménem Dobra dovést celou společnost do katastrofy. Jenom v demokracii jako otevřené společnosti probíhá kritická diskuse, v níž lze tento směr vyvrátit a nastolit jiný, aniž je zapotřebí provést politickou revoluci.

Co však dělat, když v demokracii nevládne kritická diskuse, nýbrž scénu zaplňují politická fantasmata? Popper sám varoval před doktrínou neoliberalismu, která je taková, že ji nikdo nemůže vyvrátit. I když neoliberální politika vede k finanční krizi, vždy se dá prohlásit, že krize vznikla z toho, že neoliberalismus byl příliš slabý. Je proto třeba ještě více omezit veřejné a sociální výdaje, omezit rozpočtovou politiku... Ne nadarmo Popper považoval neoliberalismus za ideologického nástupce marxismu-leninismu, za hlavního nepřítele otevřené společnosti po pádu východního bloku.

Pokud se z demokracie stává říše politických fantasmat, je v sázce samotná demokracie. Je totiž dost obtížné ukázat, v čem je lepší než jiné systémy. Pak stačí, aby fantasmatická rovina o něco zesílila a vznikne potřeba demokracii omezit. Návrhy Miroslava Macka na omezení volebního práva našly odezvu u mnoha lidí, kteří by se ještě nedávno nad něčím takovým rozhořčili.

Co tedy v takové situaci dělat? Samozřejmě se dá mluvit o tom, že demokracie má smysl jenom tehdy, když je to kritická diskuse o různých cestách a že ten, kdo vidí jenom jednu, stírá to, co je podle francouzského filosofa Clauda Leforta hlavním vynálezem demokracie. Ti, pro které je neoliberalismus důležitější než demokracie, jako zápas mezi různými cestami, už stojí mimo demokracii.

Ale dnes už to nestačí, protože, jak se zdá, výzvy k diskusi a racionalitě zanikají v říši fantasmat. Proto nezbývá než začít mluvit o tom, co obvykle zůstává mimo diskusi a co je půdou, z níž taková fantasmata vyrážejí, tedy samotná kapitalistická ekonomika.

A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Adam Votruba - Praha

Pátek, 7.Května 2010, 19:10:46

Velmi pěkný článek. Teze o tom, že neoliberalismus je v současnosti největším nepřítelem otevřené společnosti mě zaujal už v jedné z Vašich knih. Měl jsem dojem, že jste tam toto tvrzení připisoval G. Sorosovi. Skutečně to tvrdil už K. Popper? Zajímalo by mě, v jakém to bylo textu. Můžete mi napsat odkaz?

Michael Hauser - filosof, Praha

Pátek, 7.Května 2010, 22:18:11

Zde jsem nebyl zcela přesný. U Poppera to je, ale ve skryté podobě, a Soros to pouze jasně vyjadřuje. Ale o této Popperově kritice neoliberalismu viz např. v článku Andrease Pickela http://www.trentu.ca/org/tipec/pickel13.pdf

Jan Černý - Brno

Pátek, 7.Května 2010, 22:26:49

Michale,
nemyslím si, že je možné tak rychle skočit od českých poměrů ke kapitalistické ekonomice jako celku. Český diskurs je dnes vysoce "nenormální" a zapouzdřený; k jeho popisu se snad i hodí Žižkův pojem fundamentálního fantasmatu, ale na západ od nás vypadá situace jinak - především se mění samotný anglosaský ekonomický a politický diskurs, od nějž česká pravice v 90. letech svou identitu odvodila. Tato změna dříve nebo později musí dorazit i k nám, podobně jako se v minulém režimu čeští neostalinisté nedokázali donekonečna bránit Gorbačovově perestrojce.

Velké množství lidí včetně inteligence se od antiparoubkovského a antilevicového diskursu osvobozuje, jak ukazují i volební výsledky. Hlavní média, část elit a část nové znormalizované generace se v reakci na to ještě více zapouzdřuje, ale ani zde není situace tak úplně jednoznačná - v této skupině jsou také lidé, kteří by pravičáky byli i za méně nenormálních poměrů a kteří jsou schopni argumentovat mnohem racionálněji, než jak uvádíš a nejsou snad ve vleku nějakého fantasmatu.

Sílu neoliberalismu v českém diskursu lze vysvětlit traumatem z komunismu (např. z ponížení a z pocitu viny za přizpůsobení se) a odsud třeba nevědomým přilnutím ke stalinskému vidění světa v manichejskému schématu, v němž potřebě identifikace s dějinnou pravdou vyhovuje anglosaský neoliberální kapitalismus a potřebě hledat a najít nepřítele dnes ideálně vyhovuje Paroubek. Tím, jak slábne to prvé, sílí to druhé.

Petr Salamon - student, Frýdek-Místek

Sobota, 8.Května 2010, 08:33:30

Tento článek je cenný, ale moje hypotéza je taková, že každý si vytváří něco podobného fantasmatu. Tedy nějaký obraz nepřítele, který může za všechno, přičemž se ale nedívá do hloubky, neposuzuje dobré a špatné stránky a tak. Například zelení mají fantasma vůči myslivcům a myslivci mají zase fantasma vůči zeleným :-D

Petr Salamon - student, Frýdek-Místek

Sobota, 8.Května 2010, 08:38:51

a není náhodou i hledání příčiny vzniku fantasmat v kapitalismu určitým fantasmatem?

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

ad PETR SALAMON Sobota, 8.Května 2010, 09:36:53

Není.
Akorát se to nemusí nutně jmenovat fantasma...

Bila

Vít Janeček - Praha

Pojem fantasmatu je tady myslím na místě Sobota, 8.Května 2010, 17:47:20

Spolu s autorem taky myslím, že psychoanalytická perspektiva (odkud i pojem "fantasma" vstoupil do filosofie) zde opravdu nabízí relevantní pohled.
Jan Černý zde pak říká:
"Sílu neoliberalismu v českém diskursu lze vysvětlit traumatem z komunismu (např. z ponížení a z pocitu viny za přizpůsobení se)". Motorem fantasmatu, které popisuje Michal Hauser může být obrovské vytěsnění participace na politickém systému, které vyplývá například z tabulky volební účasti do Federálního shromáždění v letech po roce 1968 a před listopadem 1989:

V roce 1971 se voleb zúčastnilo 99,5% oprávněných voličů,
v roce 1976 se voleb zúčastnilo 99,7% oprávněných voličů,
v roce 1981 se voleb zúčastnilo 99,5% oprávněných voličů,
v roce 1986 se voleb zúčastnilo 99,4% oprávněných voličů.
(podle ČSÚ)

Čísla účasti samozřejmě úplně nekopírují procenta hlasů vhozených tehdejším kandidátům KSČ, kteří byli vlivem většinového systému a metodiky tvorby kandidátek Národní fronty a priori zvýhodněni. Neukazují však na to, že participace rodičů dnešních prvovoličů a dalších mladých lidí na verifikaci tehdejšího systému byla dostatečně masivní na to, aby tito byli frustrováni a současně tuto svoji frustraci vytěsnili? Není tématem dneška spíš než "přemluv bábu" téma: promluv se svými rodiči, jak se vyrovnali s pocity viny z participace na minulém režimu, byť spočívala "jen" v poslušné účasti ve volbách a hledej způsob, jak si to sdělit, jak jim odpustit i dát jim pomoci dojít sami sobě odpuštění i jakou zkušenost si z toho společně vzít?

Michal Hauser píše: "Každý, kdo diskutoval o politice s voličem pravice, většinou zjistí, že u něj fantasma převládá nad racionalitou i nad jeho zájmy." Toto lze najít např. i u těch voličů nominální levice, kteří nepřipustí, že předlistopadový režim obsahoval nepominutelně závažné problémy. Fantasma není obyčejný sen, je to sen denní, který spoluutváří vlastní identitu a dokud jeho zdroj - kterým může být i popsané vytěsnění - trvá, sotva se lze nadít rozumného přístupu.

Myslím, že mimo to, že "nezbývá než začít mluvit o tom, co obvykle zůstává mimo diskusi a co je půdou, z níž taková fantasmata vyrážejí, tedy samotná kapitalistická ekonomika" je třeba začít v lůně milionů rodin mluvit i o konkrétních pocitech a prožitcích viny, neboť to co chybí není jenom nastolení společenských témat v dostatečně relevantním prostoru, ale i schopnost lidí se k nim vztahovat bez velkých afektů, které vždy převáží nad jakýmikoli názory.

Veronika Zikmundová - mongolistka

ad JAN ČERNÝ Sobota, 8.Května 2010, 17:47:54

omlouvám se za poznámku mimo téma, ale, Honzo, už po několikáté čtu v tvých textech slovo "manichejský". Je sice na jedné straně pravda, že možnost polarizované interpretace světa mohla snad souviset podivuhodným úspěchem manicheismu na Dálném Východě (kde většina ostatních náboženství takový pohled vylučovala), ale přece jen se mi zdá, že Máního učení a hlavně praxe manichejských komunit, alespoň co lze tušit ze zpráv o jejich fungování na Dálném Východě, byly hlubší, složitější a mnohostrannější, než jev, který takto nazýváš - nebo se mýlím? Jinak se přikláním k tvému optimismu.

Jan Černý - Brno

Sobota, 8.Května 2010, 21:15:20

Veroniko,
slovo "manichejský" používám ve zcela publicistickém významu "rozumějící skutečnosti jako souboji dobra a zla", nikoliv tedy ve smyslu religionistickém; činí tak např. i Václav Bělohradský v dnešním článku v Právu a mnozí další. Ostatně i slovo "neoliberalismus" je publicistické, žádná ekonomická teorie se tak nejmenuje, jak rádi zdůrazňují příznivci neoliberalismu, tedy tzv. Washingtonského konsensu (jeden můj kamarád říká, že "Washingtonský konsensus" zní podobně odpudivě jako "Brežněvova doktrína"..).

Ale jinak by bylo dobré, abys rozšiřovala obzory nás nevzdělaných publicistů a teologů, nevidoucích za hranice vlastního náboženství a kontinentu. Jak se bude DR rozšiřovat, měla bys tu přispívat do nějaké asijské rubriky; k tomu mám hned otázku: Persie je Dálný Východ? A co je potom Japonsko - Dálný Západ?

A ještě k optimismu: Jistý optimismus vzbuzuje vývoj v anglosaském světě, ale nikoliv mladá česká generace; vypadá to, jako by systém, kteří zde po Listopadu nastolili jejich rodiče (třeba z pocitu viny, z potřeby uskutečnit sen o západním blahobytu a kdoví z čeho ještě), polykali i s schlupama. To by pak ale více odpovídalo domněnce Michala Hausera, že podpora neoliberalismu vyrůstá z univerzální půdy kapitalismu, nikoliv ze specificky české půdy. Snad ale můžeme myslet i obojí zároveň: u mladé české generace se setkala působnost podmínek specificky českých i globálních, a to by vysvětlovalo sílu jejího konformismu.

Veronika Zikmundová - mongolistka

Neděle, 9.Května 2010, 06:17:39

Děkuju za odpověď. Měla jsem na mysli skutečný Dálný Východ, Mongolsko a Východní Turkestán, kde měl manicheismus ve středověku velký úspěch. Sloupek Michaela Hausera je vynikající, například upozornění na možnost demokracie jako fantasmatu rozhodně užitečné. Ale také se mi zdá, že sklon k tomuto způsobu uvažování (tedy asi vytváření fantasmat, jestli tomu správně rozumím) je u nás nějak silnější a nejspíš bude souviset s "traumaty z komunismu". Možná je opravdu třeba hledat, jestli jsou v našem prostředí také nějaká pozitiva, na kterých by se dalo "stavět". A myšlenka Vítka Janečka o pár příspěvků výš, že je na čase se k našim osobním a rodinným traumatům z dob minulého režimu postavit čelem a nechat vyvanout afekty a emoce, které se k nim pojí, by rozhodně neměla zaniknout. Jinak se budou traumata dědit a ovlivňovat další a další generace.

Sn_mek_004

Jakub Vaníček - redaktor, Modlíkov

Fantasma a jeho ztvárnění Neděle, 9.Května 2010, 14:23:52

Poznámka ke konformismu "mladé generace": stále nám například v literatuře chybí text, který by čtenáři zprostředkoval tvar tohoto fundamentálního fantasmatu. Mladým autorům se příliš nechce svá díla politizovat, angažovat - jako ukázku angažovaného literárního díla tak nakonec můžeme uvést nanejvýš román Kateřiny Tučkové, který však svým tématem řeší spíš problémy předchozích generací. Na druhou stranu tu máme například knihu francouzského autora Romaina Slocomba Lolita komplex, ve které se několikrát ztvárňuje obraz neoliberála, jak je nazírán "zuboženým" invalidou bez prostředků. Literární kritika by se proto měla ptát PROČ, proč u nás většina mladých autorů stále chápe angažované umění jako něco podřadného, proč nechtějí ztvárňovat kolektivní představy atd. Osobně bych je hned nepodezříval z konformismu, ale připomínal jim, že i "časová" témata mají svou závažnost.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.