↗

Hvězdy legendární sestavy Dinama Tbilisi, která v roce 1981 vyhrála evropský Pohár vítězů pohárů: Alexandr Čivadze, Vladimir Gucajev a David Kipiani. Foto WmC

Doufám, že máte rádi fotbal. Nebo že aspoň nepatříte k těm, kteří jím opovrhují a nemůžou ho vystát. Buď jak buď, občas vám na něj padne oko v televizi. Život dnešních fotbalových fanoušků je prostý: stačí znát příslušné kanály a v televizi, na počítači i na telefonu můžete fotbal sledovat v jednom kuse. Když si to nastavíte, chodí vám i textovky: Na White Hart Lane je to jedna nula a někdo dostal žlutou kartu…

Ledaskdo se může nakonec i rozčílit, že už mu tolik fotbalu leze krkem. Ale člověk, který kdysi po fotbalu mohl jen marně bažit, si nikdy nebude stýskat, že fotbal a televizor jsou nerozluční přátelé.

Tak tomu totiž nebylo vždy. Aspoň ne, pokud sis zamiloval fotbal ve státě, jehož televize — až do doby těsně před rozpadem oné „veliké sovětské vlasti“ — nikdy nevysílala ani Pohár mistrů, ani Pohár vítězů pohárů ani finálové zápasy poháru UEFA, pokud v nich zrovna náhodou nehrál nějaký sovětský tým.

Zkrátka pokud jsi propadl lásce k fotbalu v SSSR, pak si onen od dětství pociťovaný hlad po novinkách a lítost z nedostupné podívané poneseš s sebou nejspíš až do důchodu. Navždy tě budou mrzet všechny ty veliké zápasy, které si teď vyhledáváš na Youtube a říkáš si: Hrome, kéž bych to byl viděl už tenkrát...

Jakým místem byl Sovětský svaz sedmdesátých a osmdesátých let? Oficiálně o sobě mluvil jako o zemi vítězného socialismu, který je už už připraven přejít ke komunismu, v němž všichni zakusí jeho lahodné plody.

Avšak co je komunismus?

Komunismus v kostce: to je jídlo pro všechny zdarma. V tehdejším Sovětském svazu byla ale zrovna s jídlem velká potíž. Nebylo ho dost. Situace se ovšem lišila místo od místo. U nás na jihu se vždy dalo spolehnout na přírodu: i když šlo do tuhého, pořád jsi měl okurky, rajčata, pálivou papriku.

Hlavou Sovětského svazu byl tehdy Leonid Brežněv. Prý to byl laskavý pán. A může tomu tak být ve srovnání s jeho předchůdci, s prchlivým Chruščovem a jeho megalomanskou posedlostí zemědělstvím, a hlavně tedy se Stalinem.

V době největší slávy fotbalového klubu Dinamo Tbilisi se Brežněvův Sovětský svaz prostřílel do Afghánistánu, aby se tam pokusil nastolit socialismus. Výsledky sklízíme dodnes. Ve stejné době se v Polsku ozvala Solidarita. Ale Sovětský svaz jí dal najevo, že ve východním bloku nadále zůstává neohroženým samovládcem.

Lidé s odlišnými názory se už od vzniku sovětského impéria rozstrkávali po psychiatrických léčebnách a vězeňských táborech. Bralo se to jako neměnná danost. Nadále se naplno uplatňovaly všechny druhy sovětských restrikcí, udržující pod dohledem veškeré aspekty každodenního života. Lidé, kteří se dostali na nesovětský Západ, se museli procházet po trojicích, poněvadž se mělo zato, že ze tří vždy aspoň jeden kápne na KGB božskou, pokud by prováděli něco nežádoucího.

Lidé se k sobě chovali vcelku mile, ovšem jen do chvíle, než se ocitlo v ohrožení jejich osobní pohodlí, než osobní život zkřížily „veliké principy“ prosazované „velikou zemí“.

A popravdě řečeno byla to otřesná země. Na mé univerzitě byla spousta talentovaných studentů prahnoucích po vzdělání. V hlavní budově ale všichni v obavách míjeli dveře druhého a třetího oddělení — ve druhém se odvádělo do armády a ve třetím k sovětské Bezpečnosti. Tvrdily, že mají zájem o dobrovolníky, ale v praxi to fungovalo tak, že si mohly povolat koho chtěli. Člověk se mohl přihlásit do literárního nebo sportovního kroužku, ale stejně nevěděl hodiny, kdy si ho pozve třetí oddělení — a tam ke spolupráci brali i lidi bez talentu.

Sovětský svaz za Brežněva byl zkrátka sice už o něco mírnější, ale dál usiloval o hegemonii ve světě podporou socialistických revolucí a dál potíral jakékoli liberální smýšlení: byla to utahaná země se spoustou spokojených lidí, kteří ale současně v hloubi duše cítili, že jim něco cenného schází — svoboda.

***

V Sovětském svazu byl fotbal kultovní sport, takže domácí soutěže nabízely řadu znamenitých zápasů. Sovětské týmy třikrát vyhrály prestižní Pohár vítězů pohárů — dvakrát se to podařilo Dynamu Kyjev, jednou Dinamu Tbilisi.

Fotbal byl už tehdy tak jako dnes ze své podstaty globální hrou. Ale v SSSR jsme mohli vidět hru zahraničních týmů jen tehdy, když si v evropských pohárech vylosovaly jako soupeře sovětské kluby. A ani z toho se nevysílalo skoro nic.

V novinách se o fotbale v zahraničí nepsalo takřka nic, dokonce ani ve specializovaných sportovních denících. Pokud už se něco přebíralo ze zahraničního tisku, týkalo se to jen národních reprezentačních týmů, o klubech ani ň.

Až postupem času v ruském týdeníku Fotbal-Hokej začaly vycházet zpravodajské přehledy o evropských pohárech a s tím se člověk musel spokojit. Pokud tedy vůbec měl to štěstí, že se mu ho podařilo někde sehnat. Na předplatné byly pořadníky a v novinových stáncích to byl podpultový titul, který se prodával za pětinásobek nominální ceny, a to se ještě člověk musel znát s trafikantem.

Pak tu byla ruská rozhlasová stanice Maják, která jako první oznamovala výsledky evropských fotbalových utkání. Jenže se hrálo ve středu a na výsledky jsi musel čekat do čtvrtka — až v Majáku přečetli suchý přehled výsledků zápasů, někdy ráno, někdy až po poledni.

Ve srovnání s příběhy velkých zločinů, které Sovětský svaz páchal, je to jen maličkost. Ale právě z takových maličkostí se skládá obrázek sešněrovaného života, ve kterém i zábava měla jen svůj přesně vymezený prostor.

***

Ve Tbilisi, hlavním městě Gruzínské sovětské socialistické republiky, byly dva nebo tři stánky se zahraničním tiskem, kde se pod pultem — a samozřejmě také za pětinásobek oficiální ceny — prodávaly sportovní časopisy ze zahraničních socialistických zemí. Právě proto se tehdejší nejnadšenější milovníci fotbalu dodnes vyznačují schopností v polštině, maďarštině nebo bulharštině číst a dát přečtenému jakýs-takýs smysl.

V oněch žurnálech ze sovětského bloku se psávalo mnohem víc o světovém fotbale než v sovětských novinách. Ne tedy o hodně, ale přece jen o dost víc.

Mezi všemi periodiky daného typu se zvláštní přízni těšil český časopis Stadión, který obsahoval přehled o sportovním dění ve světě, a na zadní straně obálky se vždycky vyjímala barevná fotka nějakého fotbalového týmu. Člověk prožíval zklamání, když se jednalo o nějaký méně známý tým, ale když se na něj usmálo štěstí, mohl si pověsit na zeď Manchester, Valencii, Real, nebo třeba nějaké další brazilské, anglické či německé kluby.

Byl to hotový poklad, protože u fotek byly jména hráčů a člověk si je tak mohl hned představit. Pak už zbýval jen pořad gruzínské televize Sportovní kaleidoskop, kde občas dávali sestřihy ze zajímavých fotbalových zápasů v zahraničí, člověk tak viděl jinak neznámé týmy a pěkné góly.

Odjinud ses nic moc dozvědět nemohl. Že by to byl úplný informační hladomor, to se říct nedalo, ale byla to asi taková informační potrava, jako když v sovětských lágrech někdy za Stalina dopřávali vězňům sousto k přežití.

Každé nové číslo zahraničních časopisů vyvolávalo vlnu nadšení. Občas někdo někde schrastil jugoslávský sportovní časopis Tempo, který už na první pohled předčil své české a polské protějšky. Ovšemže v sovětských stáncích se jugoslávské zboží neprodávalo nijak běžně, asi ještě v důsledku sporů s Titem. A co teprve, když někdo někde splašil Don Balón, Onze Mondial nebo nějaký podobný časopis! Opatroval ho jako oko v hlavě. Jen na jeho prolistování se stály fronty.

***

Tak by to nejspíš pokračovalo i dál, nebýt pamětihodné události. V roce 1978 vyhrálo Dinamo Tbilisi — podruhé v historii — ligu Sovětského svazu a hned v prvním kole Poháru mistrů evropských zemí porazilo tehdejší přední evropský tým a největšího favorita, FC Liverpool, ve druhém kole pak podlehlo německým mistrům z Hamburku.

Když se na stadiónu v Tbilisi objevily ty nejsilnější evropské týmy, vyvolalo to nadšení. Nejde tu jen o velká vítězství a bolestivé prohry, nýbrž i o fakt, že se v oněch letech tbiliské Dynamo nepřetržitě účastnilo evropských pohárů a do našeho města přijížděly hrát týmy jako Inter, Neapol, West Ham, Hertha, Feyenoord a další skvělé kluby.

O tři roky, v roce 1981 získalo Dinamo Tbilisi dokonce evropský Pohár vítězů pohárů, což se předtím a potom podařilo jen jednomu sovětskému družstvu — Dynamu Kyjev. Byla to pro Gruzii veliká věc — mladá generace fanoušků zažívala velké mezinárodní zápasy a získala z první ruky diváckou zkušenost s prvotřídním evropským fotbalem.

Po městě se tehdy vyprávěly zkazky, jakými triky se dá zařídit, aby se člověk mohl dívat na evropské fotbalové zápasy. Například se vyprávělo, že v Estonsku, v Tallinnu, mají v každém hotelu volně a bez omezení finské televizní programy, na kterých často dávají zápasy, o kterých se nám v Gruzii ani nesnilo. Jenomže kdo by se trmácel z Kavkazu do Estonska, jen aby se podíval v televizi na fotbal.

Pak zase někdo přišel s tím, že v sousední Arménii, ve městě Leninakan (dnešní Gjumri), pokud si v hotelu objednáš pokoj s oknem směrem do Turecka, doneseš si tam svůj malý přenosný televizor, určitě chytíš některý turecký kanál. A Turci, toť se ví, s vysíláním mezinárodních klubových i reprezentačních zápasů nikdy nešetřili.

Brzo se začalo proslýchat, že hodinu cesty od Tbilisi, ve městečku Tetri Ckaro, stojí nějaký vojenský zaměřovací systém a v bytovkách v jeho okolí lze, pokud správně nastavíte anténu, chytat turecké programy a dívat se na fotbal. Stala se z toho věc pro kutily: nebylo jen tak sestrojit anténu, která by umožnila chytat fotbal ze zahraniční televize.

Mezitím se proslechlo, že zahraniční programy lze naladit také v Batumi, pobřežním městě v jihozápadní Gruzii, tehdy přísně střeženém sovětskou armádou. Pokud měl někdo v přístavu, jenž se nachází v těsné blízkosti Turecka, známé nebo příbuzné, kteří byli ochotni přivítat početnou návštěvu z Tbilisi, jezdilo se nadšeně za fotbalem právě tam.

V roce 1980 v SSSR nedávali ani jeden jediný zápas mistrovství Evropy, které tehdy pořádala Itálie. Do Batumi tak vyrazily početné skupiny fanoušků, z nichž mnozí tu zhlédli všechna utkání „utajovaného“ šampionátu.

Myslím, že v roce 1982 se objevilo jedno další místo. V kopcích nad Tbilisi stojí u cesty malý motel, kde se daly chytit turecké kanály, a tak sledovat vytoužený fotbal. Místo se jmenuje Pantiani a fanoušci se tam u fotbalu pak scházeli každou středu. Co na tom, že obraz byl černobílý a bez zvuku, hlavně, že se dalo dívat na fotbal.

V tehdejším Tbilisi začal vzkvétat černý trh s anténami. Nicméně, ať už jste si pořídili tu či onu anténu, museli jste ji zapojit do jednoho jediného vhodného přijímače — a tím byl sovětský červený televizor Junosť 303 s malou obrazovkou a vstupem pro externí anténu.

Sledování fotbalu pak vypadalo následovně: televizi jste postavili na kapotu auta, připojili jste anténu, vyladili příjem kanálu. Sami jste se pak usadili do auta a zevnitř jste sledovali přenos. Kdo neměl televizor, mohl vyrazit na pole u motelu Pantiani, nebo posléze i na další vytipovaná místa, postavit se vedle cizího auta a dívat se zvenku.

Nejprve se takhle sjížděly desítky aut, pak stovky a na konci jich byly tisíce. Při takovém zájmu o fotbal a vcelku všeobecném povědomí o místech, kde se takto fotbal sleduje, je nemyslitelné, že by to uniklo pozornosti úřadů. Ale to už se takhle nescházela jenom mládež, chodili i fanoušci starších generací a společně si užívali sledování zápasů na malých černobílých obrazovkách.

Na místa nikdy nevtrhli policisté a ani KGB nikdy nikoho nepopotahovala za nebezpečné aktivity ve veřejném prostoru. Její agenti se nepochybně v místech vyskytli a užívali si fotbalu spolu s ostatními. Ale zřejmě si věc vyhodnotili tak, že je přece jen lepší, když se lidé dívají na fotbal, než kdyby poslouchali zahraniční protisovětská rádia.

Takhle to šlo až do začátku perestrojky. S ní se i do sovětské televize dostalo mnohem více fotbalu. A pak už šel vývoj rychle až k čistě fotbalovým kanálům, kde se člověk může na fotbal vynadívat do sytosti. Možná je toho najednou až moc.

To pole u motelu Pantiani, místo, kam se lidé sjížděli každou pohárovou středu, tam pořád je. Ze silnice je vidět jako na dlani.

Doufám, že máte fotbal rádi. Nebo že vám aspoň nejde na nervy. Je to příběh o tom, že kdysi v některých zemích se k němu nedalo dostat. Že kdysi byly země, kde lidé chodili po polích a kopcích s malou přenosnou televizí a podomácku vyrobenými anténami na zádech a hledali, kde by ho mohli sledovat.

I tak fotbal samozřejmě nebyl ničím ve srovnání se svobodou. Proto si na pobíhání po polích s anténami a dnes směšnými televizemi záhy nikdo ani nevzpomněl. Začal zápas o svobodu a záhy přišly i první oběti, když 9. dubna 1989 ruské jednotky rozehnaly mírumilovnou demonstraci za nezávislost Gruzie. Pak už přišla jen válka a utrpení, ve jménu nezávislosti.

Fotbal by se nejspíš stal hlavní zábavou, přinejmenším televizní, nebýt boje za nezávislost, plného sebeobětování a odvahy, který Gruzii zcela pohltil. Země bojovala v zdánlivě ztracené válce a zprvu nesklízela nic než destrukci. Ale po celou dobu mířila za něčím větším, něčím skutečným a věčným.

Text z gruzínského originálu přeložil Vojtěch Kubec. V angličtině byl článek publikován na stránkách média Voxeurop.