↗

Propagandistické fiasko ve snahách ospravedlnit brutální vojenskou invazi už má konkrétní dopady, které Putin zjevně neočekával. Po mnohaletém, a částečně úspěšném úsilí Západ oslabit, se Západ neobyčejně rychle sjednotil. Foto Michail Klimentiev, AFP

Vladimír Putin válku proti Ukrajině prohrál už nyní přinejmenším v jednom ohledu. Jeho propagandistická mašinérie se začala mimo ruské hranice, zejména na Západě, sypat jako domeček z karet, protože vycházela z mylného předpokladu, že při vytrvalém opakování určitých lží lze vnutit světu žádoucí narativ, který válku ospravedlňuje.

Putin zásadně podcenil moderní komunikační technologie. Ukázalo se, že nerozumí tomu, jak funguje globálně propojená informační společnost.

Směrem dovnitř ruské společnosti je zatím schopen využívat faktické postátnění ruských médií, hrozeb trestních postihů vůči kritikům války, represí, cenzury západních médií i snah odstřihnout Rusko od sociálních sítí — a možná i internetu obecně. Směrem navenek se ale stal zcela nevěrohodným.

Jeho umanuté trvání na takových důvodech pro invazi, které se zcela míjejí s realitou, dokonce vzbuzuje stále větší obavy, že pokud snad opravdu věří, byť jen části toho, co říká, je duševně nemocný.

Naprosté fiasko ruské válečné propagandy je pozoruhodné i proto, že v minulosti slavily pokusy Ruska ovlivňovat veřejné mínění na Západě nemalé úspěchy. Výsledkem usilí ruských agentů a spolupracovníků v západních zemích, Ruskem financovaných politických uskupení na Západě, jakož i působení mohutného průmyslu trollů na sociálních sítích, bylo nejen obecně oslabení liberální demokracie na Západě, ale konkrétně i nemalé úspěchy v ovlivňování voleb v různých zemích ve prospěch ruských zájmů.

Tento důmyslný stroj ruské propagandy a dezinformací fungoval, protože dokázal využívat a zneužívat západní otevřenosti, kritického myšlení a mechanismů digitálních platforem. Jakož i sklonu nemalých částí západních společností, nespokojených s poměry doma, a znejistěných globalizací, k přijímání a dalšímu šíření „alternativních“ výkladů skutečnosti, anebo rovnou lží a konspiračních teorií.

Do této propagandistické mašinérie Rusko investovalo miliardy. A zdálo se, že s její pomocí může slavit nemalé úspěchy. Ve všech západních zemích se vynořila populisticko-nacionalistická hnutí. V zemích střední Evropy se dokonce politické strany s programem nepřátelským vůči liberální demokracii a opovrhující právním státem dostaly přímo k moci.

V čem udělal Putin chybu

Útok na Ukrajinu během několika dnů léta budovanou stavbu ruské dezinformační a propagandistické politiky rozmetal. Putin se přitom dopustil několika téměř dětinských chyb.

První z nich spočívala v podcenění současného stavu informačních technologií a způsobů komunikace. Bylo zcela naivní spustit brutální válku s představou, že Kreml může kontrolovat informování o ní ve svobodných společnostech či v napadené zemi s pomocí propagandistického náporu čistých lží.

Putin, který sní svůj imperiální sen ve světě jakoby zamrzlém ve 20. století, podcenil skutečnost, že kdokoliv s chytrým telefonem může dnes pořizovat videa a fotografie toho, co se děje, v reálném čase a okamžitě je šířit. Záběry ruského počínání, v podobě raketových útoků nerozlišujících mezi vojenskými a civilními cíli, tak od počátku invaze podporovaly ukrajinskou, nikoliv ruskou verzi událostí.

Obrazy ruských útoků, šířené v západních médiích, stály od samého počátku v ostrém kontrastu vůči tvrzení putinovské propagandy, že Rusko jde na Ukrajinu osvobodit bratrský národ z jha zkorumpovaného, fašistického režimu. Navíc se rychle začaly šířit informace, podporované obrazy na sociálních sítích, které ukazovaly obrovské odhodlání Ukrajinců bojovat proti ruské přesile nejen o svou zemi jako takovou, ale i o svobodu a demokracii.

Video rozhovory natáčené s ruskými okupanty pak opakovaně ukazovaly, že ruští vojáci buď vůbec nevědí, proč na Ukrajině bojují, anebo jen opakují teze oficiální ruské propagandy. Ve střetu s ukrajinskou realitou ovšem nemohly uspět.

Putin pak přispěl k demolici dlouho budované ruské propagandistické a dezinformační mašinérie i tvrzeními, která byla pro každého, kdo měl svobodnější přístup k informacím, zcela absurdní. Rusko prý bojuje na Ukrajině proti nacistům, cílem „speciální vojenské operace“ je Ukrajinu denacifikovat.

Židovský prezident Ukrajiny se opravdu nemusel příliš namáhat, aby tento Putinem malovaný fantasmagorický obraz Ukrajiny ve světovém veřejném mínění rozbil, a svět přesvědčil, že Ukrajina čelí brutálnímu útoku mocnosti, jejíž politici sní sen o obnově její imperiální minulosti. Putinovi dál věřila jen část ruské veřejnosti, která neměla přístup k informacím, popřípadě části veřejností v některých autoritářských režimech, jež se postavily na stranu Ruska.

Ruská propaganda narážela už před zahájením útoku na Ukrajinu také na novou taktiku Spojených států. Ty se rozhodly zveřejňovat zprávy o ruských plánech, čímž značně znesnadňovaly úsilí ruské válečné propagandy. Navíc zveřejněné informace musely vyvolat značný neklid v Putinově mysli a v jeho okolí, protože bylo zřejmé, že informace USA pocházejí ze zdrojů Putinovi blízkých.

Válka je mír, lež je pravda

Putin především nepochopil, že ve světě informační hojnosti nelze, snad jen s výjimkou izolovaného Ruska, otevřeně lhát a manipulovat výklady událostí podobně, jako tomu bylo ve fiktivním dystopickém světě George Orwella. Jeho umanuté trvání na označování brutální války jako „speciální vojenské operace“ pobouřilo dokonce i jeho dlouholeté apologety na Západě, jako byl český prezident Miloš Zeman.

Ve světle záběrů ruského ostřelování sídlišť v Charkově i jinde se navíc okamžitě rozpadl ruský narativ, že Rusko zase jednou bojuje za mír. Putin nakonec sám upustil od toho, aby popisoval ruskou invazi jako vývoz míru.

Absurdních ruských tvrzení ovšem přibývalo. Bez jakýchkoliv důkazů začalo Rusko kupříkladu tvrdit, že na Ukrajině existuje síť více než šedesáti laboratoří vyvíjejících s americkou podporou biologické a chemické zbraně. Anebo že podle ruských informací byla Ukrajina blízko k získání jaderných zbraní. Popřípadě že se Ukrajina snaží získat přinejmenším špinavou jadernou bombu.

Ruské lži byly tak nestoudné a absurdní, že je nebylo těžké vyvracet. Navíc západní politici pochopili, že pokud Rusko s takovými výmysly přichází, často to znamená, že má něco podobného samo v úmyslu, a varovali před tím.

Neúspěchy kremelské propagandistické mašinérie nakonec přiměly samotného Putina, aby začal mírnit svoje prohlášení o nutnosti Ukrajinu denacifikovat. Místo toho v posledních vystoupeních tvrdí, že Rusko muselo zasáhnout z obav o svoji bezpečnost. Jak konkrétně populačně třikrát menší stát, s armádou, která se s tou ruskou nemůže co do ničivého potenciálu měřit, ohrožoval ruskou bezpečnost, zajišťovanou i největším jaderným arsenálem na světě, Putin ovšem nevysvětlil.

Sjednocený Západ

Propagandistické fiasko ve snahách ospravedlnit brutální vojenskou invazi už má konkrétní dopady, které Putin zjevně neočekával. Po mnohaletém, a částečně úspěšném úsilí Západ oslabit, se Západ neobyčejně rychle sjednotil.

Ba co víc, stejně jako v éře bipolárního světa, kdy liberální demokracie odvozovala svoji legitimitu částečně z kontrastu s totalitním sovětským impériem, pomohl Putin znovuvytvořit pocit západní sounáležitosti a respekt pro svobodu a demokracii.

Západ si uvědomil, že na Ukrajině jde o zásadní střet mezi autoritářstvím a demokracií, který se v případě Putinova úspěchu může přelít za západní hranice Ukrajiny. A velmi rychle uvalil na Rusko bezprecedentní sankce.

Ani s tím Putin evidentně nepočítal. Věřil tomu, že dlouhá léta práce ruských tajných služeb a propagandy učinila Západ natolik slabým a rozklíženým, že se k jednotné ekonomické odvetě, se zničujícími důsledky pro Rusko, neodhodlá.

Putin zatím úplně neprohrál válku na Ukrajině, ale ztratil už jinou, možná podstatnější. Rusko, reprezentované jeho režimem, přišlo o jakoukoliv mezinárodní legitimitu. Dokonce i většina dlouholetých obhájců „porozumění“ Rusku i jeho údajně legitimním obavám přeběhla do tábora jeho kritiků. A i když samozřejmě nelze vyloučit, že se někteří ke svým pozicím vrátí, obecně je ruská propagandistická a ideologická mašinérie v totálním rozvratu.

Doplatí na to i krajně pravicové a nacionálně-populistické strany napříč Evropou, z nichž si mnohé Rusko „kultivovalo“ s pomocí finanční podpory i dodávek propracované antiliberální argumentační munice. Svět se během několika týdnů radikálně proměnil, a pokud se Putin neuchýlí k válce se Západem s použitím zbraní hromadného ničení, změní se v důsledku své potupné porážky i Rusko.