↗

Že Ukrajina ještě má naději udržet nezávislost navzdory brutalitě ruské agrese, je dáno urputností obrany, jež by nebyla možná bez dodávek zbraní. Foto Sergej Bobok, AFP

Ať už válka na Ukrajině rozpoutaná agresí putinovského režimu v Rusku dopadne jakkoli, Evropu zřejmě čeká velké zbrojení. Radovat se z toho, že někde přibývá zbraní, může snad jen člověk s narušenou osobností a sadistickými sklony. Každá vyrobená zbraň znamená potenciální zabíjení, utrpení a bolest. Morální je používat zbraně pouze pro obranu. To je však v některých případech bohužel nezbytné.

Podle některých znamená dodávat zbraně Ukrajině prodlužování války a jen víc zabíjení, utrpení, zničených měst, vesnic, lidských osudů. Z jistého, velmi zúženého, úhlu pohledu na tom něco je. Rychlé vítězství jedné ze stran konfliktu by znamenalo zastavení bojů. Problém je ale v tom, že pokud by vítěznou stranou byla země, která vojensky napadla svého souseda, vzniklý „mír“ bude jen těžko udržitelný či trvalý.

Podle posledních vyjádření prezidenta Zelenského se zdá, že se blíží možnost dohody, která bude ze strany Ukrajiny znamenat rezignaci na členství v NATO, stejně jako faktické smíření se s ruským záborem Krymu a s existencí separatistických území na Donbasu. Dospět k dohodě, efektivní ochraně civilistů a zastavení bojů bude v každém případě obtížné. Ukrajina bude muset dostat mezinárodní záruky, které ji do budoucna zabezpečí; bude ale těžké se na ně spolehnout.

Snad se dá dnešní situace shrnout tak, že sám fakt jednání o příměří za podobných podmínek po téměř dvou týdnech války je výsledkem dvou na sobě nezávislých faktorů. Za prvé ukrajinská strana si uvědomuje, že NATO v obavě z rozpoutání střetu s Ruskem vojensky nezasáhne na její podporu, což samo o sobě vyvolává ochladnutí zájmu o členství v Alianci. Druhým faktorem je nečekaně statečný odpor, který Ukrajinci zatím agresorovi kladou.

Srdnatý ukrajinský odpor byl — kromě odvahy vojáků — podmíněn dostatečným množstvím zbraní. Důstojný mír, který není kapitulací, je třeba si vybojovat.

Turecké vojenské drony Bayraktar TB2, které se staly jakýmsi symbolem ukrajinské schopnosti zasazovat agresorovi citelné údery, přitom nejsou žádným humanitárním darem v nouzi nejvyšší. Turecko, které se zatím zdržuje protiruských sankcí a přes některé kroky, jako je uzavření Bosporu a Dardanel pro ruské lodě, se snaží udržovat vztahy s oběma stranami a působit mezi nimi jako zprostředkovatel, je Ukrajině v posledních letech prodalo.

Je těžké předvídat, co přesně se na Ukrajině stane, zda současná vláda a prezident Zelenskyj vydrží a bude pokračovat, byť na zmenšeném území. Jisté ale je, že dosavadní průběh války přesvědčil asi všechny o tom, že mít silnou a efektivní armádu je i dnes v Evropě důležité, tak jako to ostatně bylo důležité pro většinu států po většinu světových dějin. Sen o odzbrojení, i o tom jaderném, zůstane snem.

Musím se přiznat, že mě trochu děsí bojechtivá rétorika některých mých spoluobčanů v České republice. Když se ale sám na chvíli poddám emocím, které na některých diskusích a facebookových zdech bez omezení prýští, představuji si ne bez jistého uspokojení rakety a bomby ničící Moskvu na prach.

Pak se podivím, jak je možné, že se v mysli považující samu sebe za mírumilovnou takové obrazy, byť na okamžik, vůbec můžou vylíhnout. A pak si uvědomím, že je to válkou.

Tyto představy absolutní války a zničení obávaného a nenáviděného nepřítele jsou jakýmsi negativem snu o míru a odzbrojení. Nebo možná spíš noční můrou, fascinující a temnou.

Nevěřím tomu, že většina z těch českých diskutujících, kteří jsou teď tak velice radikální a požadují vstup NATO do konfliktu, si skutečně přeje rozpoutání světové války, jaderného konfliktu. Velmi hluboce se bojí Ruska a jeho imperiálních ambicí živených oficiální protizápadní a protiliberální propagandou. Chtějí, aby Zlo bylo zničeno, vyhlazeno ze země.

Zničení zla, konec všech agresorů, diktátorů, násilníků a podvodníků je ale rovněž pouhým snem, protože v dějinách lidstva stále přicházejí a střídají se noví. Naděje je jen v tom, že žádný násilný režim netrvá věčně, stejně jako žádná válka.

A ne všechny zbraně, které se vyrobí za účelem zabíjet, také nakonec zabíjejí. Někdy, v těch šťastnějších chvílích dějin, mohou dlouho mlčet a být varovnými svědky míru. Doufejme, že tomu tak brzy bude i na Ukrajině.