↗

Reakce Evropské unie vůči agresi Ruska je jistě také směsí demonstrace alibismu i pokrytectví. Aktuální přistoupení Německa na pouze částečné odpojení bank od mezinárodního systému SWIFT je ukázkovým příkladem — ono částečné odpojení totiž znamená, že bude od Ruska nadále nakupovat jeho plyn a tím nepřímo Putinovu režimu poskytovat finanční prostředky na destrukci Ukrajiny. Foto Evropská unie 2022

Dosavadní evropské sankce namířené proti Rusku vzbuzují posměch a opovržení. Nejsou však projevem slabošství či pokrytectví Evropy jako celku, ale především odrazem jejích rozhodovacích mechanismů v orgánech Evropské unie.

V otázce zahraniční a bezpečnostní politiky je totiž EU oprávněna přijímat pouze jednomyslná rozhodnutí. Veto, byť jediné členské země, znamená, že daný návrh nemůže realizovat. Přežitý schvalovací princip se zástupci národních členských zemí zdráhají změnit na většinový, obávajíce se „ztráty národní suverenity“.

„Nemůžeme být nadále rukojmími těch, kteří paralyzují evropskou zahraniční politiku svými vety.“ Tato slova nedávno pronesl bývalý ministr zahraničních věcí Německa Heiko Maas, který dlouhodobě prosazoval změnu způsobu hlasování v Evropské unii. Reagoval tím sice na maďarskou blokádu výkonu evropských politik vůči Číně a Izraeli, jeho postřeh nicméně pregnantně vystihuje i současnou bezzubost evropských kroků vůči Rusku. Paradoxně je to nyní právě Německo, které je oním paralyzujícím faktorem.

Princip jednomyslnosti v přijímání rozhodnutí zavedlo šest zakládajících států společenství. Při současných sedmadvaceti členech se pravděpodobnost shody všech členů blíží nule, obzvláště pokud dopady opatření pocítí i oni sami.

Zakládající smlouvy EU sice částečně vývoj reflektují — naposledy Lisabonská smlouva od roku 2014 rozšířila většinový princip hlasování na větší počet oblastí. V nich se uplatňuje hlasování kvalifikovanou většinou, která je definována jako 55 % členských zemí a současně 65 % obyvatel EU. V citlivých oblastech si nicméně členové ponechali zadní vrátka v podobě možnosti veta — nijak překvapivě jsou mezi nimi společná zahraniční a bezpečnostní politika.

Reakce Evropské unie vůči agresi Ruska je jistě také směsí demonstrace alibismu i pokrytectví. Aktuální přistoupení Německa na pouze částečné odpojení bank od mezinárodního systému SWIFT je ukázkovým příkladem — ono částečné odpojení totiž znamená, že bude od Ruska nadále nakupovat jeho plyn a tím nepřímo Putinovu režimu poskytovat finanční prostředky na destrukci Ukrajiny.

Především jde ale o ochromení Evropy plynoucí z nastavení svého vlastního systému, který si nedokáže poradit s nikým, kdo se rozhodne unijní agendu zablokovat. Většinový systém by se s blokací jednotlivců upřednostňujících vlastní ekonomické či politické zájmy dokázal vypořádat — aktuálně by mohlo být schváleno a uskutečněno vyloučení Ruska z mezibankovního systému SWIFT bez výjimek — i přes výmluvy Německa, případně dalších zemí.

Konec jednomyslného hlasování není přitom nikterak okrajovým či novým tématem. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová opakovaně volala po změně způsobu hlasování, a to právě v případě uvalování sankcí. Její tvrdá slova vůči Putinově invazi a předcházející výhrůžky jeho režimu jí můžeme věřit, jistě se nejedná o planou přehlídku rétoriky — ona sama ale s bojkotem nic nezmůže.

Její předchůdce Jean-Claude Juncker se vyslovoval podobně s jednoduchou logikou, že jednomyslnost v důsledku vede k situaci, kdy jeden stát vydírá svým odmítavým postojem ostatní země a zdržuje rozhodování. Když srovnáme reakci Velká Británie, která již není vázána unijními smlouvami, na ruský pokus o ovládnutí Ukrajiny s reakcí Evropské unie, je zřejmé, že Unie svou těžkopádností ztrácí důvěryhodnost i váhu na globální scéně.

Státy vcelku pochopitelně nerady přenášejí národní kompetence na nadnárodní úroveň; v tuzemsku jsme si oblíbili fráze o evropském diktátu v momentech, kdy se nám nějaké nařízení či rozhodnutí nelíbí. Připomeňme českou hysterii v otázce přijímání uprchlíků. O kvótách se ale hlasovalo většinově, Česko spolu s dalšími třemi státy bylo přehlasováno a Evropa mohla v krizové situaci jednat.

Je tak trochu vinou nás všech, že v otázce sankcí jsme zachovali princip jednomyslnosti — právě národní státy totiž mnohdy pod tlakem veřejnosti odmítají poskytnout Unii větší akceschopnost. V důsledku pak nedokážeme prosadit opatření, která by Rusku mohla podlomit nohy a zastavit jeho vpád do Evropy. Pro Ukrajinu jde o velmi trpkou zkušenost s evropskou „pomocí“ v existenciální nouzi; na opačné straně vede k uspokojení Putinovi chorobné mysli.

Paralýza je o to smutnější, že Evropa disponuje ekonomickými a technologickými pákami, jimiž by Putinův režim v realitě globalizovaného světa mohla vyhladovět. Obešla by se i bez použití fyzické síly a tím eskalace násilí. Nemá k tomu ale účinný a rychlý politický nástroj.

Zásada jednomyslnosti je přitom i v demokratických systémech nevídaný jev — těžko si lze představit schválení jakéhokoli aktu při podmínce stoprocentního konsenzu. Ve svém důsledku může vést k situacím odporujícím západnímu pojetí demokracie, které je založeno právě na většinovém principu — tak, aby minorita nemohla paralyzovat rozhodování a uzmout si partikulární výhody pro sebe na úkor celku.

Ukrajinská krize ukazuje, že je načase přehodnotit současný způsob konsenzuálního rozhodování přinejmenším v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Kámen úrazu tkví v tom, že změnu nelze prosadit jinak než konsenzem všech sedmadvaceti členů společenství...