Férovou prací ministryně Maláčové ke konzervativnímu socialismu?
Martin ProfantČSSD ve vládě s Babišem obětovala svůj program, ale nezískala moc, leda vliv na pár trafik. Nyní se duo Maláčová a Stropnický pokouší zachránit volby starostí o „strádající třídu“. Nebude to fungovat.
Učili mě v dětství, že jsou nehody, které má člověk zdvořile a nenápadně přehlédnout. Návštěva ministryně Maláčové a jejího poradce v Krupce mezi ně patří a nepsal bych o ní, kdyby neinspirovala ke vzniku přemýšlivého, poctivého ale také problematického článku Martina Plevy.
Pleva bez sarkasmu — a to je výkon hodný úcty — popisuje háklivou stránku celé věci: Buď dělají inspektoři svoji práci dobře a odpovědně, pak se jim Stropnický a Maláčová jen zbytečně pletou pod nohy. Nebo inspekce nefunguje tak, jak má. Pak by ovšem ministryně ani její poradce neměli ztrácet čas demonstrací zájmu o jeden konkrétní případ a měli by řešit rekonstrukci úřadu i zákonů.
Jen předvolební marketingová inscenace? Ale i to je špatně, tvrdí Pleva. „Dělnické vrstvy“ se v říjnových volbách nebudou rozhodovat podle témat souvisejících se „sociálním či třídním konfliktem“, ale zohlední „témata kulturní“.
Ano, se sociálními tématy by ČSSD asi neuspěla. Jen důvody vidím trochu jinde než autor. Nedávné tornádo strhlo poslední cár závoje, který těm, co nechtěli vidět, ještě zakrýval jednu ze sociálních katastrof: pomoc postiženým narazila na rozsah exekucí v naší zemi. A to se zdaleka nejedná o nejchudší kout naší republiky.
Nemáme funkční osobní bankrot a nic, co by efektivně omezovalo absurdní nárůst původně banálních dluhů. A to ani po osmi letech, kdy je sociální demokracie ve vládě, z toho čtyři jako profilující strana. Jakousi marnou snahu sice sociální demokraté předvedli, ale právě ta kompromituje i byť chabou možnost uvěřit, že by s exekucemi byli v budoucnu schopni a opravdu ochotni něco dělat.
Otázka bydlení; otázka dostupnosti zdravotní péče podminované nedostatkem lékařů a zdravotníků; rozpad sociálně-integrující funkce školství, kde se dnes, pravděpodobně poprvé od roku 1918, dá s vysokou pravděpodobností odhadnout šance na úspěšné osvojení základního učiva podle lokality, vzdělání rodičů a jejich sociálního postavení. To vše se odehrává za vlády ČSSD takřka v přímém přenosu.
ČSSD vyměnila sociální politiku za pokus o eskalaci třídního boje chudých proti chudším
Ledacos jsem vynechal, ale vždy jde o témata úzce spojená s třídním konfliktem, respektive s třídním smírem. Blázen by pak byl, kdo by věřil ČSSD krasopsaní současného volebního programu — třebas zrovna pohlednému povídání o progresivní dani. Banánová rybička sice zapomíná za třicet vteřin, ale lidé si vesměs pamatují o trochu déle a na nesplněné sliby v předchozích programech nebo na asistenci ČSSD při poslední katastrofické změně daně z příjmu se zapomíná dost těžko.
Vlastně je jediné velké sociální téma, které bude velmi pravděpodobně hrát významnou roli v podzimních volbách a na které ČSSD nerezignovala — jen si ho nechala ukrást. Důchody. Přesněji řečeno, nedokázala si ho udržet, byť má ministryni sociálních věcí. To by ale nesměla připustit, aby problém zdegeneroval do Babišova milostpanského přidávání chudině a musela by přijít s novým koncepčním řešením, které by se týkalo v prvé řadě kvartilu nejnižších důchodů. A k tomu má slohová práce, kterou Maláčové ministerstvo sepsalo jako zásady důchodové reformy, opravdu hodně daleko.
Sociální demokracie tedy nemůže oslovit voliče tématy souvisejícími se „sociálním či třídním konfliktem“, protože o těchto tématech nejméně osm let smysluplně nemluvila a nekultivovala je. Její programové sliby jsou nedůvěryhodné, protože se neopírají o každodenní politickou dřinu na prosazování nabízených řešení. Naopak, ČSSD opakovaně a vlastně setrvale obětovala poslední programové sliby za… málem bych napsal „účast na moci“, ale tu ČSSD ani nemá, ani nepoužívá. Tak tedy spíše za účast na vlivu, klientských místech ve státní správě a přístupu k zadávání státních zakázek.
Zdůrazňuji-li odpovědnost ČSSD za její vlastní trable, nechci přitom popřít rozhodující část Plevových argumentů. Lidé, kteří jsou vytlačováni na sociální periferii, opravdu usilují o to, identifikovat se „slušnou a utiskovanou většinou“. Nejlépe tedy většinou národní, někdy integrovanou tradičními českými hodnotami jako je rodina, pracovitost a houževnatost. Uvěřit v podobnou většinu je ovšem v důsledku její neexistence hrubě nesnadné, pokud si nepomůžete dávno vyzkoušeným trikem, totiž integrací s pomocí nepřítele. Téměř vždy se jako nepřítel mohou předvést nadnárodní elity a „zlý Brusel“ v jejich žoldu.
Jenomže elity jsou daleko a zdají se nezranitelné a člověk potřebuje k pořádné nenávisti někoho z masa a krve, nad kým se může vyvyšovat a snad i do něj kopnout bez obav, že mu to vrátí: cikány, imigranty, muslimy a ovšem také „prohnilé intelektuály“, dnes označované jako pražská kavárna a hipsteři.
Ona „slušná a utiskovaná většina“ se přitom v naší komplexní společnosti produkuje prostřednictvím mediálního průmyslu v postindustriální formě netbotů, trollů a řetězových mailů. Dá to fušku, opečovávat strach z jinakosti tak, aby se rozvinul do masových projevů stmelující nenávisti.
Jenže to také není nic pro ČSSD. Aby se proti xenofobnímu populismu tvrdě postavila, na to už je pozdě přibližně od doby, kdy začal Chovanec v roli ministra vnitra ohrazovat žiletkovými dráty detence pro neexistující příval uprchlíků a kdy se proti tomu v sociální demokracii nezvedl odpor. A na to, aby zaujala stanovisko pořádného xenofobního populismu, ani při svém úpadku sociální demokracie nemá. Překáží tradice, program a zatím ještě několik málo sociálních demokratů, které doposud nevyhnala Hamáčkova politika.
Dokonce se nedávno vyskytli i tací, co hlasovali proti omezení dávek v hmotné nouzi pro takzvaně nepřizpůsobivé. Pravda, byli jen čtyři: Zaorálek, Chvojka, Veselý a Sklenák.
Inu, co není, může být. Drulák dovezl z Francie zboží levně pořízené u druhořadého pisálka Jeana-Claude Michéi — vyprávění o „konzervativním instinktu lidových mas“. Uznejte, to zní přece mnohem lépe než xenofobie nebo fašismus, a mohlo by to stačit jako báze pro vybudování soucitného konzervativního socialismu.
Stropnického výrok o lidech z Osečan: „ráno vstanou v pět, aby v osm bylo v centru Prahy všechno na svým místě a hipsterstvo, když se vyhajá, mělo svoji čerstvou zeleninku“ je toho příkladem. Ale v realitě osloví spíše permanentně špatné svědomí velké části hipsterů, jejichž práci nedisciplinují píchačky, ale nutnost odevzdat příslušný výsledek. Cítí se provinile, že spali tak dlouho. Prodejce zeleniny z Osečen si možná rád na hipstery zanadává, ale je přesto je vděčný za koupěschopné zákazníky v relativně nedalekém městě. Ale to jen ukazuje, jak „široký“ záběr by nová Česká strana konzervativního socialismu mohla mít. Jen to asi nebude už v říjnových volbách a nebude to pod hlavičkou ČSSD.
Ostatně účast ministryně práce a jejího poradce na kontrolách podmalovaná skandováním „férová práce“ jen dále osvětluje zásady konzervativního socialismu. Účastí na kontrolách dávají „strádající třídě“ bílých špatně placených zaměstnanců najevo, že se o ně zajímají, že je nepovažují za „zapomenutou třídu“.
Vzhledem k nepříliš vysokým pokutám se s tímto signálem smíří i zaměstnavatelé, zatímco skutečná cesta k férové práci — likvidace švarcsystému a jeho derivací, omezení agenturní práce, příčetná politika pracovních víz zvláště vůči Ukrajině, solidní interpretace institutu vyslaných pracovníků, prostě to, bez čeho zůstanou všechny kontroly demonstrací bezmoci — zůstane dál spolehlivě uzavřená ve volebních programech.
Takže Michéa je "druhořadý pisálek", ale "jeho" "konzervativní socialismus" by nějakou budoucnost mohl mít ? Není v tom rozpor? (Mimochodem, snad bych ten výraz konzervativní socialismus nepoužíval, mám pocit, že jde o dehonestující nálepku. Možná by bylo zatím lepší říkat pouze "socialismus", i když i to úplně na názory např. pánů Druláka a Stropnického nesedí. Ovšem kritikou spojenectví liberalismu a levice se nezabývají jen oni!)
Tady podle mě ani tak nejde o "likvidaci švarsystému" atd., ale o to, co udělá ČSSD pro lidi, kteří jsou zcela závislí na mnohdy špatně nebo nedobře placené práci za často špatných podmínek. Nabídne jim kvalitnější sociální systém finanční podpory nebo dokonce něco na bází nepodmíněného příjmu? Spíše ne. Nabídne lidem v přijatelném horizontu dostatek sociálního bydlení? Nezdá se mi. Kde by na to vzala, když např. i danění nemovitostí v jejich čerstvém programu je nedostatečné a regulaci nájmů v podstatě nechce? Atd.
Ano, souhlasím s tím, že ČSSD může být pro "klasického" chudého levicového voliče nedůvěryhodná a v určitých bodech sociální politiky selhává. Správně jsou v komentáři zmíněny ony exekuce.
Na druhou stranu ovšem, ČSSD jakousi sociální politiku přeci jen provádí. Např. její návrh důchodové reformy je možné snad označit za nekomplexní, ale pokud vím, tak nikdo nenavrhl lepší. Dílčí změny se snaží provádět a provádí i v jiných oblastech: navyšování důchodů, příspěvků na péči, nemocenské atd. V otázce dani z příjmů hlasoval proti "pravicové" koalici. Za tím, že pak zůstala ve vládě mohou být i přijatelné důvody, jako např. obava o ztrátu vlivu v médiích (i když obavy ze ztráty příjmů a zbytků vlivu asi byly větší).
Na Deníku Referendum je zvykem do ČSSD kopat a já tuto stranu věru rád také nemám, protože opakovaně zklamává mé naděje radikálně levicového voliče, nicméně je stranou, která po říjnových volbách může v parlamentu jako jediná zastupovat (byť symbolicky a nedokonale) levou část politického spektra.
Já bych také výraz konzervativní výraz nepoužíval jinak než jako dehonestující nálepku, to jste pochopil správně.
1. Michéa pojem "konzervativní socialismus" nepoužívá, je to Drulákův pojem z jeho předmluvy k Michéově knize Tajnosti levice. Má svoji logiku potud, že Michéa "odtajňuje" původ postosvícenského "socialistického" hnutí zrozeného průmyslovou revolucí ve 20-40 letech 19. stol., které je údajně založeno na konzervativních hodnotách. Michéa a po něm Drulák kontrastují tento "socialismus" s "liberálním" a "komunistickým" (nebo "pozitivisticko marxistickým") poplatným osvícenské "teleologické" ideji pokroku. Krátce: podle Michéi filozoficko-kulturní kořeny "socialismu" nejsou liberální, ale konzervativní - jde o závazek ke komunitě postavené na "logice daru" (inspirace M. Maussem), jejímiž empirickými historickými projevy jsou "před-tržní" prvobytně-pospolné a rodové komunity, ale také např. středověké gildy, ruské obščiny, Fourierovy falanstéry, komunity založené na křesťanských či socialistických egalitárních principech, kterých bylo např. v USA 19. století tisíce a dodnes dávají americkému liberalismu silný participační rozměr. Dějiny těchto komunitárních forem jsou jistě obrovskou studnicí poučení pro socialistické hnutí. Ale nejen v pozitivním smyslu. Tyto dějiny také ukazují, že často ve jménu "kolektivního štěstí" degenerovaly v nesnášenlivé a dogmatické sekty.
2. Když chceme mluvit o kritice spojení levice s liberalismem, stojí za to si ujasnit co se pak myslí liberalismem. Např. existuje komunitaristická levicová kritika liberalismu (Walzer....), která se chápe jako integrální součást liberální tradice; tedy nejde o kritiku z konzervativních pozic.
Martine, OK článek. Předběhl si mne; něco podobného jsem poslal Patočkovi.
a) Ono redakce docela sympaticky přizpůsobila můj text potřebám DR. Vyškrtala latinu apod. Bylo by nefér si stežovat, že také přidala odhadnutelné jméno toho, o kom jsem psal jen jako o druhořadém pisálkovi, Michéovo jméno jsem tam neměl -- protože mi šlo o Druláka a jeho formu dovozu idejí, ne o francouzský zdroj.
Protože pak by bylo potřeba psát o něčem jiném. Socialismus je kritika hrůz industriální společnosti a jako takový sdílí mnoho motivu s konzervativní kritikou, včetně onoho vznešeného motivu ztracené totality života a s ní související atomizace individua a redukce druhého na spotřebitele (společnost upírů, kteří se neživí krví, ale sají z bližního tu nejdůležitější životní šťávu, totiž peníze -- přiznaná a dobroušená výpůjčka mladého Marxe z konzervativní romantiky). Odtud může Michéa kultivovat své podivné výpady proti spojení socialismu a radikálního francouzského republikánství. Drulák ale tyto Michéovi motivy nepřebírá, právě tak jako Francouzovy opatrné koncese lidským právům, vulgarizuje k urfašistickému použití.
"Francouzovy opatrné koncese lidským právům" jsou opravdu opatrné a to natolik, že v jeho myšlení ztrácí jakýkoli relevantní význam. Kritizuje současnou liberální demokracii jako totálně ovládanou "logikou trhu" (totálně fragmentalizující) na pozadí vize společnosti totálně ovládané "logikou daru" (tedy totálně prostoupené etikou, sjednocující). V té první práva musí být, v té druhé nemohou být; existence práva je přece vždy manifestací buržoazní skutečnosti. Ono opatrné přitakání právům je důsledkem nárazu "filozoficky koherentního" myšlení armchair intelektuála s obrovskými politickými ambicemi na komplexní empirickou realitou, kterou však nelze najednou nacpat ani do jedné substanciální pojmové pozice - "logiky trhu" na straně jedné a "logiky daru" na straně druhé. Tenhle způsob myšlení pěkně od podlahy kritizuje Marx v Německé ideologii a shrnujícím způsobem v slavných Tezích o Feuerbachovi. Není rozdíl mezi Michéou a Drulákem a kolem něho se motajícími "socialistickými" konzervami. Všichni těm právům opatrně přitakají ze stejného důvodu. Z tohoto způsobu myšlení nemůže pro práva vzejít už nic dobrého.
On je rozdíl mezi teorii (které příliš nerozumím) a praxí, kterou si troufám říci, že celkem znám.
Liberalismus příslušníků "nové liberální levice" je natolik vypjatý a jejich koncentrace či způsob pojetí u témat jako feminismus a antirasismus je natolik fanatické, že nutně musela přijít nějaká silná reakce.
Kdo podle mě nezažil, nebyl členem příslušných organizací, nesleduje dané lidi na facebooku atd., tak to zřejmě obtížně pochopí.
Přičemž může být rozdíl mezi programem "nové liberální levice", který se může zaklínat pomocí chudým na jedné straně a praktickou rétorikou na straně druhé. To jest neznalý občan se může, nalákán socio-ekonomickými tématy nějaké organizace, stát jejím členem a pak nebude příliš chápat, proč jsou tam např. stavěny na piedestal naprosto politicky neschopné ženy (vypjatá forma feminismu) nebo kolik prostoru tam bude mít LGBT+ téma...
Je zcela příznačné, že to téma "konzervativního socialismu" u nás uchopil bývalý funkcionář takové (superliberálně-pseudolevičácké) strany jako jsou Zelení a skončil s ním v takové straně jako je ČSSD (od níž lidé jako je Foldyna a David odchází do SPD).
on to s tím darem totálně matlá, protože maussovské sítě vzájemných závazků a loajalit jsou pochopitelně ambivalentní -- svazují sice společnost, ale zároveň ji, když to přeženu, fragmetují na individua, která shromažďují a dluží ty závazky. Tu jednotu života jako nezprostředkovanou jednotu mravů, obyčejů (dobře, nemá tam hroby předků a oltáře bohů) by přes logiku daru konzistentně odvodit nemohl.
Jinak máš samozřejmě pravdu, určitě bych nechtěl nahrazovat Druláka "autentickým" Michéaem. Šlo mi o míru sofistikovanosti a formulační obratnost, která zakrývá to hnědé uvnitř. A ta je Michéa poněkuď rozlehlejší než u PD.
Pane Krupičko, opravdu jste si jistý že nevyléváte s vaničkou i dítě?
Myslím tím levicový liberalismus. Není pochyby, že v jeho reálné praxi je i mnoho laciného pózérství, a mnoho dogmatického fundamentalismu.
Ale je tohle samo opravdu dostatečný důvod pro to, zavrhnout sám princip, že mají být chráněna práva každé lidské bytosti bez rozdílu, padni komu padni?...
Zkusme celou věc obrátit. Vy si stále stěžujete, že (nová, liberální) levice se dost nevěnuje chudým. Položme si provokativní otázku: a proč by se měla věnovat zrovna a právě přednostně chudým?!...
Jestliže je těmto chudým lhostejný osud jiných trpících - proč zrovna oni by si pro sebe samé měli vyhradit to privilegium, aby se všichni starali právě o ně?
Když si například srovnáme postavení uprchlíka a průměrného člena dolní (české) příjmové skupiny, pak tento domácí chudý má většinou přece jenom zajištěnou nějakou základní existenci, má určité sociální vazby, je ve své vlasti. Zatímco uprchlík - ten nemá většinou naprosto nic, je umístěn v nějaké nouzové ubytovně, ztratil svůj domov, je ve zcela cizím prostředí, nezná místní řeč, nemá tu žádné zázemí, rodinné či sociální.
Nebo to celé ještě z jiné strany. Míru utrpení, nesnesitelnost životní situace je možno do jisté míry spolehlivě určit z mezního řešení: totiž z počtu sebevražd. A je asi možno bez dalšího soudit, že například u osob s poruchou genderové identity je mnohem vyšší procento sebevražd, nežli v dolní příjmové skupině.
Pane Krupičko, opravdu tím nechci tvrdit, že by se nemělo pomáhat chudým. Jde ale o to, že ta věta "lidská práva jsou nedělitelná" má opravdu svůj smysl. (A to i přesto, že se z ní jejím neustálým přemíláním časem už mnohdy stala prázdná floskule.) A opravdu tedy platí: jestliže budeme upírat právo na ochranu jednomu, pak není důvodu, proč by toto právo měl požívat někdo druhý.
nemíří k nám, do relativně chudého Česka, ale do bohatého Německa :-) , kde shodou okolností žijete i vy :-)
Zdá se že ani ti uprchlíci nehodlají být solidární a podílet se např. na vybudování sociálně spravedlivé společnosti v Česku, jejíž úpadek dokládá to, že zde po volbách možná v parlamentu nebude ani jedna levicová strana nebo že je zde 800 000 lidí v exekuci, to jest lidí majících méně nežli nic.
Nehledě na to, že já jsem proti uprchlíků nikdy nebrojil.