↗

Násilí na zvířatech bylo dlouhou dobu sočástí lidské kultury. To se však mění. Repro FB Pardubi.cz

Historie dostihového sportu sahá k zálibě šlechty zpestřovat hony na zvěř přeskakováním různých překážek a později také soutěžením. U nás je nejstarším a nejznámějším dostihem právě Velká pardubická, která se s přestávkami koná již od roku 1874. Patří mezi nejnáročnější koňské závody v Evropě, což se projevuje mimo jiné četnými zraněními závodících koní a nezřídka i jejich smrtí.

V historii závodu na trati zemřelo 67 koní, přičemž 25 z nich má na svědomí Taxisův příkop. Jenom za poslední tři roky přibyla na seznamu obětí Velké pardubické jména dalších tří koní: Vicodyho, Krocoleona a Sottoventa.

Loňský snímek smrtelného pádu koně Sottoventa pořízený fotoreportérem ČTK Romanem Vondroušem se stal trnem v oku akciové společnosti Dostihový spolek, která Velkou pardubickou pořádá. Šlo mimochodem o snímek, který byl vyhlášen radou společnosti Czech Photo fotografií měsíce října 2020 a který podnítil diskuze o zmírnění Taxisova příkopu.

Možná právě proto, že kontroverzní fotografie získala tolik pozornosti, se organizátoři rozhodli zamítnout Vondroušovu akreditaci na Velkou pardubickou 2021. V oficiálním vyjádření uvedli, že se s agenturou ČTK rozchází „v názoru na etickou hranici zveřejňovaných fotografií pana Romana Vondrouše“ a nabídli možnost akreditovat jiného fotografa.

Šéfredaktorka zpravodajství ČTK Radka Matesová Marková tuto možnost odmítla a vyjádřila názor, že pokud „bychom se vyhýbali obrazové fotodokumentaci situací, které všichni vidí v přímém přenosu na televizní obrazovce, konali bychom v rozporu s posláním národní tiskové agentury, která má přinášet objektivní zpravodajství ke svobodnému vytváření názorů. A k tomu v případě Velké pardubické po desítky let bohužel patří i tragické situace“.

Tiskovou agenturu podpořila i Rada ČTK, která ve svém usnesení uvedla, že „považuje neudělení akreditace za neakceptovatelné“ a že si práce Romana Vondrouše, který se fotografováním dostihů zabývá 20 let a který za své fotoreportáže z dostihového prostředí získal množství prestižních ocenění včetně World Press Photo, váží.

Na stranu ČTK a Romana Vondrouše se postavila také odborná veřejnost, například předseda Klubu sportovních novinářů Zdeněk Pavlis na Radiožurnálu uvedl, že „jde o naprosto bezprecedentní a v případě Romana Vondrouše přímo absurdní rozhodnutí, protože pokud se některý z fotoreportérů zasazoval o etický kodex při prezentaci snímků a záběrů z Velké pardubické a o jakýsi morální imperativ, který by měli fotoreportéři respektovat, pak to byl právě on.“ Publicista Josef Chuchma na webu ČT Art uvedl, že nejde o neetický snímek, neboť „zachycuje akci na závodišti, akci, která se stala.“

Dostihový spolek by si jistě přál, aby se na danou fotografii zapomnělo, ale stal se samozřejmě pravý opak. Snímek se nyní šíří skrze velká česká média i zcela virální cestou. Fotografovi se podařilo zachytit poslední vteřiny před smrtí zvířete, které nedobrovolně položilo svůj život na oltář lidské zábavy a finančního zisku.

Smrt nebo jen nepříjemnost?

Snímek všem připomenul, že zranění a smrt dostihových koní jsou nedílnou součástí tohoto sportu. To, že na závodišti přijde o život kůň, je očekávatelná událost, která dle reakcí žokejů připomíná spíše havárii drahého vozu než ztrátu přítele. „Taková událost je vždycky nepříjemná,“ komentoval před pár lety smrt svého koně žokej Bartoš.

Ačkoliv je smrt koní předvídatelnou součástí dostihového sportu již od jeho prapočátků, společenský diskurz se během let proměnil, a veřejnost začíná reagovat kriticky i na věci, které dříve akceptovala. Tento posun se promítá do všech oblastí, ve kterých jsou zvířata využívána a také zabíjena. Oproti minulosti už u nás není legální provozovat kožešinové farmy, prodávat výrobky z tuleňů a rostoucí skupině lidí přestává připadat v pořádku zabíjení koní nejen pro zisk a zábavu, ale i pro maso.

Zatímco se u nás koňské maso ještě před několika desetiletími běžně pojídalo, dnes jsou koně většinově považováni za zvířata nepoživatelná. Vzpomeňme, jak byla v roce 2013 část veřejnosti znechucena zprávou, že se do IKEA kuliček a burgerů Bidvest omylem dostalo koňské maso. Obdobnou reakci si u veřejnosti i mezi některými svými kolegy vysloužil žokej Váňa, když v rozhovoru pro časopis Týden v roce 2016 přiznal, že ke koním vlastně nemá žádný vztah a že jejich maso konzumuje s velkou chutí.

Žokej Faltejsek svůj vztah ke koním projevil po Velké Pardubické 2018 slovy: „No tak určitě… Musí ho člověk drtit celej dostih, aby ho udržel jako v tom kontaktu. Kdyby se na něho člověk jenom trochu vykašlal, tak zacouvá a už se nikam nedostanu.“ Odpor koně k závodění a překonávání překážek tu je vnímán pouze jako technická závada vyžadující určitý grif „drcení“.

Dokud koně vnímáme jen jako věci, zaměnitelné jednotky a „motorky na slámu“, které mají především generovat finanční zisk, je velmi snadné přehlížet jejich zájmy, schopnosti a individualitu. Zatímco tradiční morálka v začátcích tohoto aristokratického sportu vycházela z bohem dané lidské výjimečnosti a nadřazenosti nad ostatními zvířaty, přírodovědec Charles Darwin v 19. století přišel s revolučním tvrzením, že lidé jsou jen dalším — evolučním procesem formovaným — živočišným druhem, který se od svých zvířecích příbuzných zas tak dramaticky neliší.

Moderní výzkumy potvrzují, že koně jsou mimořádně inteligentní a vnímaví tvorové. Jsou schopni sociálního učení a také mají vynikající dlouhodobou paměť. Dočteme se tak například v přehledové studii z roku 2016 v časopisu Behavioural Processes. Výzkum publikovaný letos v Animal Cognition zase sérií experimentů odhalil, že koně jsou schopni projít tzv. zrcadlovým testem, který měří schopnost jedince rozpoznat sebe sama v zrcadle.

Zároveň dle studie publikované v roce 2018 v časopise Current Biology koně dokáží spolehlivě rozpoznávat lidské emoce. Nejen díky popularizaci těchto vědeckých poznatků je veřejnost na smrt či drastické zacházení se zvířaty při dostizích stále citlivější.

Společenská změna

Dalším důležitým ukazatelem společenské změny je civilizační proces, který se dle sociologa Norberta Eliase projevuje mimo jiné postupným zjemňováním mravů a rostoucím odporem k násilí vůči lidem i dalším tvorům. Jedním z příkladů, kterým Elias historický posun ilustruje, je veřejné upalování koček pro zábavu v Paříži 16. století, což je dnes něco naprosto nemyslitelného. Stejně tak bylo jen pár století nazpět běžné servírovat na hostinách celá zvířata, zatímco dnes je silná tendence původ masa raději zakrývat.

Jelikož civilizační proces stále probíhá, je možné, že v budoucích učebnicích sociologie bude dostihový sport založený na dominanci nad zvířaty a připouštěném riziku jejich tragické smrti, jen další z historicky překonaných činností.

Kontroverze kolem Vondroušova snímku dokládající, že i samotný pořadatel považuje dění na vlastních závodech za eticky nepřijatelné, je jen dalším ukazatelem postupné proměny společenského diskurzu.