Po letech úsilí zahrádkářů a jejich příznivců 25. května dolní komora Parlamentu konečně schválila Zákon o podpoře spolkové zahrádkářské činnosti, zkráceně Zahrádkářský zákon. Schválila jej v původním znění, přehlasovala tedy návrhy na změnu, které jí poslal Senát. Už ji podepsal i prezident a nabyde účinnosti v listopadu až prosinci.

Co zákon znamená z hlediska občanské společnosti a životního prostředí? Je to zbytečnost, či naopak významný počin v podpoře důležitých eko-sociálně příznivých samozásobitelských aktivit, které dokážeme plně docenit až v posledních dekádách?

Klíčové paragrafy

Domnívám se, že v zákoně, který má jen deset paragrafů, a je tedy velmi krátký a přehledný, jsou tři podstatné prvky, které by mohly napomoci zahrádkářům získat větší vážnost a lepší pozici ve vztahu k obcím, státu, územním plánovačům i veřejnosti.

První z nich je explicitní deklarace veřejné prospěšnosti zahrádkářské činnosti. Zákon výslovně stanoví, že zahrádkářská činnost je veřejně prospěšná. Chrání zemědělský půdní fond, přispívá k zadržení vody a obecněji k omezení klimatických změn, podporuje biodiverzitu. Je zmíněn i výchovný, kulturní a estetických aspekt zahrádkaření. Zákonodárce se tak výslovně distancuje od představy, že zahrádkářská činnost je pouze soukromá rekreační aktivita.

Zákon kodifikuje přesah zahrádkaření do veřejné sféry. Přihlašuje se tak k rostoucímu obecnému povědomí o mnohočetných veřejných benefitech zahradnické činnosti obecně a pěstování potravin ve městě zvláště. Přitom zákon cíli speciálně na zahrádkářské spolky, tedy nejen na Český zahrádkářský svaz, ale na jakékoliv veřejně prospěšné spolky, které se zaměřují na zahradničení. Takový spolek dle zákona „přispívá k dosažení obecného blaha“.

Z výslovného potvrzení veřejné prospěšnosti zahrádek pak plynou další dva významné prvky zákona.

První z nich zvyšuje minimální dobu pronájmu pozemků pro zahrádkářskou činnost (pokud je pronajímán spolku) na dva roky. V případě, že pozemek spolku pronajímá obec, je minimální doba pronájmu dokonce deset let. To jistě posílí právní jistotu zahrádkářského spolku a pomůže i přírodě: zahrádkářům, resp. zřizovatelům komunitních zahrad se pak například již vyplatí sázet stromy a keře, které plodí až za několik let.

A konečně je tu poslední prvek: zákon výslovně stanovuje, že obec i stát podporují zahrádkářskou činnost, a to jak poskytováním pozemků, tak i vytvářením prostor pro spolkovou zahrádkářskou činnost v rámci územního plánování. Obec podle zahrádkářského zákona dokonce spolupracuje se spolky při plnění úkolů v oblasti ochrany přírody a zmírnění klimatických změn.

Bezzubý zákon?

Lze namítnout, že s výjimkou stanovení minimální doby pronájmu (a byla to především tato klauzule, kterou Senát navrhoval vypustit) se paragrafy zahrádkářského zákona pohybují jen ve značně obecné a deklaratorní rovině. To je i důvod, proč někteří označují zákon za bezzubý či zbytečný: Je tu nebezpečí, že se obce do podpory spolkového zahradničení stejně nepohrnou, ať už z lhostejnosti, nebo kvůli tlaku developerů.

Na druhé straně, jedná se přece jen o právní dokument, o nějž se osvícení zastupitelé a místní zahrádkáři a aktivisté mohou opřít a vymáhat jeho plnění. Klauzule o veřejné prospěšnosti může mít i praktické právní implikace (např. předkupní právo obce v případě pozemků, určených k spolkovému zahradničení), i když tyto aspekty bude potřeba ještě doladit.

Je známo, že dodržování právních norem závisí na míře, s níž se veřejnost s jejich principy ztotožňuje: když zákon předběhne svou dobu, jeho ustanovení se často masově obcházejí. Na druhé straně ale také platí, že jeho samotné přijetí a prosazování posunuje veřejné mínění směrem, jímž zákon míří.

Znamená tedy zahrádkářský zákon zelenou pro zahrádkáře? Potenciálně ano. Bude však záviset na osvícených zastupitelích, územních plánovačích, a především na občanech, kteří si přejí zachovat a rozšiřovat ve svých obcích zahrádkářské oázy, zda tento potenciál dokáží využít.