↗

Ivan byl vždy sám sebou — byl osobností svébytnou, aktivní, komplexní a pozoruhodnou. Foto FB Ivan M. Havel

Naposledy jsem se s ním viděl během toho krátkého období pandemie, v němž se s jistou opatrností dalo setkávat na otevřeném vzduchu. Bylo to pod širým nebem na terase střechy Lucerny. Ivan s manželkou Dášou nestáli v žádném hloučku, šel jsem je na chvíli pozdravit. Vlídný úsměv jako pokaždé, jemná ironie, veselý a zvídaný pohled. Ivan většinou býval v dobré náladě. Pokud náhodou ne, držel se trochu stranou a přemýšlel si, komunikoval jen pokud nebylo vyhnutí.

V tom loňském srpnu byl opravdu mile naladěn, sešlost se konala při příležitosti představení knihy jeho dávného přítele, kolegy z bytových seminářů osmdesátých let. Mezi hosty byli někdejší návštěvníci bytových seminářů společně se současnými vědci — obě tyto skupiny se do určité míry překrývaly.

Každé setkání s Ivanem Havlem bylo příjemné. Jeho konsensuální povaha nebyla ve sporu se schopností vyjádřit jasně svůj názor a umět jej obhájit. Pronikal jej stoický klid. Myslel pozitivně a choval se laskavě snad za každých okolností, na něž jsem schopen se rozpomenout. Jeho osobní autorita byla tak výrazná, že nepotřeboval zvyšovat hlas, snad to ani neuměl. O nepřítomných lidech se vyjadřoval hezky nebo vůbec. Což neznamená, že nechtěl nebo neuměl lidi kritizovat, třeba i ostřeji. Nástrojem jeho kritiky bývala jemná, decentní ironie.

Ivan Havel byl autoritou překračující různá zdánlivě jasně definovaná prostředí. Semináře v jeho bytě na Engelsově/Rašínově nábřeží v Praze — mohu se vyjadřovat k těm, které jsem několikrát navštívil v osmdesátých letech — propojovaly vědce a odborníky z oborů dosti vzdálených. Kybernetika, psychologie, matematika, literární vědy, astronomie, filosofie a teologie tam měly své přednášející a bývaly zpravidla zastoupeny i v publiku společně s undergroundovými hudebníky, samizdatovými autory, bytově studujícími dělníky, známými chartisty i řadou zajímavých osobností z šedé zóny vyhýbající se otevřenému konfliktu s tehdejším režimem.

Připomenout můžeme Zdeňka Neubauera, Petra Vopěnku, Tomáše Halíka, Zdeňka Kratochvíla a mnoho dalších podstatných osobností. Rozmanitost přednášejících i publika nebyla náhodná. Vyplývala z Ivanova životního ustrojení. Byl neobyčejně zvídavý, zajímala jej řada různých oblastí lidského poznání. Uměl vystihnout to, co jim bylo společné a co mu také umožnilo je ve svých zájmech a v kruzích svých přátel propojovat — systematické myšlení, vyjadřovací i myšlenková důkladnost a přesnost, souvislost se základními otázkami lidského bytí a snaha o porozumění procesům a jevům, které se vyjevují ze skrytosti a věčného lidského tázání.

Schopnost propojovat exaktní svět matematiky s disciplínami provázenými nutně nejednoznačnými odpověďmi na záhady lidské existence byla fascinující — nejsou to světy oddělené bariérou nespojitelných poznávacích principů, nýbrž odlišná hlediska ozřejmující složitost světa a neprobádanost jeho souvislostí.

Takto široký intelektuální a zájmový rozhled jej přirozeně vedl ke kontaktu s velkým počtem originálně myslících lidí. Jeho propojovatelská role by ale nebyla možná bez nevídané trpělivé vlídnosti, přátelské věrnosti, družnosti a schopnosti otevírat prostor, nastavovat jeho základní pravidla, ale nedominovat mu. Napadá mě, že neměl potřebu obvyklou u lidí jeho významu, osobní historie a vlivu — totiž mít v diskusích poslední slovo.

Byl ve svém životě ledasčím — vědcem, kybernetikem, matematikem, vydavatelem, spisovatelem, ředitelem, grafikem, organizátorem kulturních akcí, šéfredaktorem, publicistou, myslitelem, a možná ještě něčím dalším. Ano, jemným mechanikem, tím se vyučil.

Bratr svého bratra

Kromě toho byl také bratrem. Tedy bratrem svého bratra, a to v jeho případě nebyla úplně jednoduchá úloha. Zvládal ji ovšem skvěle. Se svým bratrem jej spojovaly mnohé společné zájmy, a tudíž také mnohé okruhy přátel.

Myslím, že se navzájem dokázali silně inspirovat. Jako osobnost nebyl pražádnou odvozeninou svého staršího bratra Václava. Zejména poté, co se Václav stal hlavou státu, byl ale nutně pasován do jakési role institucionálního bratra svého bratra, ze které se samozřejmě úplně vymanit nemohl. Ale ošíval se, když byl lidmi oslovován jako ten, kdo je spíše bratrem než sám sebou. Rozpačitý a občas i poněkud otrávený býval z různých žádostí o intervenci, přímluvu, pomoc v zařízení nějaké záležitosti, protože přece bratr. Odmítal je, nepatřilo k jeho životním způsobům vyřizovat jakékoliv zájmy. Ivan byl vždy sám sebou — byl osobností svébytnou, aktivní, komplexní a pozoruhodnou.

Jednu podstatnou etapu života, třebaže netrvala příliš dlouho, jsem mu byl velmi nablízku. Působili jsme ve vedení Koordinačního centra Občanského fóra. To živelně vzniklo v pondělí 20. listopadu 1989 těsně před polednem, ještě takto nepojmenováno, po skončení tiskové konference v bytě na nábřeží, v němž v té době bratři Havlové bydleli. Šli jsme odtud v nevelkém kruhu mírně převyšujícím deset lidí hledat prostory, v nichž se budeme moci radit o prudkém vývoji událostí pokud možno bez odposlechů.

Ivan se připojil vzápětí, když už jsme seděli v nejzadnějším ze sálů galerie U Řečických ve Vodičkově ulici. Do konce června následujícího roku jsme prožívali jedinečné okamžiky epochálních změn, na něž jsme měli — svými společnými silami, rozhodnutími, ale i opomenutími — nemalý vliv.

Ivan byl v prostředí téměř permanentního jednání našeho politického centra společenských změn jakousi kotvicí autoritou. Bral si slovo zpřesňující, zklidňující, systematizující. Viděl celek tam, kde my ostatní jsme často spatřovali shluk jednotlivostí. Václav snoval dramaturgické plány událostí a strategie akutního střetu o politickou moc. Ivan upřesňoval, upozorňoval na slabá místa a snažil se překračovat situační rámec — myslel netěkavě a programově, ve všech významech toho pojmu. Byl to jeho sebeúkol. Jako nepřekonatelný systematik nám na papírové listy velkého formátu kreslil takzvané pavouky, tedy schémata, jak máme v tom neustále personálně i situačně se proměňujícím kotli suterénu Laterny Magiky fungovat.

Terminologie jeho pavoučích schémat odrážela jazyk mimořádné situace — přiléhavé pojmy z vojenské terminologie jemně posouval k jazyku systematického popisu funkcí. Své jméno ve schématu přiřadil k pojmu programová komise, jíž se stal ihned přirozeným předsedou. Jak šly dny a týdny událostí, měnil se charakter i naléhavost úkolů, které jsme museli řešit. Tím také rostl význam Ivanův — cestu od řízeného chaosu k organizovanému tělesu uměl ve svých průběžně uzpůsobovaných pavoučích schématech popsat výstižně a funkčně.

Havlovský přístup k lidem i ke světu

Jedna drobná vzpomínka, jež mi vytanula, je osobní. Hektičnost naší tehdejší činnosti se už po dva týdny, vlastně od jmenování Čalfovy vlády národního porozumění a odstoupení Gustáva Husáka štěpila dvěma směry, na samotnou činnost Občanského fóra a na nadcházející volbu prezidenta republiky. Štědrý den byl vlastně jakýmsi časovým luxusem, přesto se budova na rohu Václavského náměstí a ulice Na Můstku — v těch dnech takzvaného Špalíčku — na tento den zcela vyprázdnila, i revolucionáři mají své rodiny.

Mně nedávalo smysl cestovat do Brna, žil jsem tehdy sám, a proto jsem ve Špalíčku zůstal. Po setmění přišli Ivan Havel s Dášou, strávili jsme tak Štědrý večer společně, třebaže s minimem obvyklých symbolů, nějaké drobné dárky přinesla Dáša. Na část večera se k nám přidal i Ivanův bratr Václav. Nepřišli tam kvůli mně, ale kdyby našli sídlo Občanského fóra prázdné, šli by domů. A kdyby mi byli jen popřáli a odešli by, připadalo by mi to přirozené. Na takové chvíle se nezapomíná. Je v nich empatická podstata havlovského přístupu k lidem i ke světu.

Po prvních svobodných volbách v červnu 1990 se Ivan vrátil zpět k vědecké perspektivě, po čase založil Centrum pro teoretická studia. Přibral si také řízení měsíčníku Vesmír, mezi jehož čtenáře se po dlouhá léta hrdě počítám.

Někdy kolem poloviny devadesátých let založili Ivan s Dášou jednu důležitou tradici, veřejnosti skrytou. V suterénu Lucerny v salónku baru Koníček začal fungovat každý středeční večer přátelský salón otevřený pro všechny, kteří byli vyzváni, aby přicházeli, budou-li mít čas a chuť. Vlídné a otevřené prostředí umožňovalo řízené i neřízené hovory a přátelské setkávání s těmi, kteří zrovna přišli. Ivan se tam po celá ta dlouhá léta snažil být každou středu, kterou mohl. Koníček se tak stal místem inspirace, prohlubování vztahů a vlastně i nenápadnou platformou polemiky bez ohledu na to, jestli se právě probíralo téma aktuální či nadčasové.

Ačkoliv se ve svém vyšším věku přece jen už na některé aktivity díval raději zpovzdálí, stále byl rád mezi lidmi. Diskuse, poznání, touha ptát se a dozvídat se, to všechno patřilo mezi jeho základní životní potřeby. Jako posluchač se až do doby pandemických uzávěr pravidelně účastnil různých akcí. Ve velké oblibě měl tematicky velmi rozmanité diskuse a besedy, které v horním patře Lucerny a na jejích terasách pořádal v posledních letech Ondřej Kobza.

Jeho hojná společenská aktivita z něj činila člověka duchem mnohem mladšího, než jak by se podle roku narození mohlo zdát. Aktivitu rád prokládal samotou. Té si hojně dopřával v miniaturním domečku na okraji farmy Košík, kterou provozuje jeho manželka Dáša. V domečku, tedy spíše malé chatce s teráskou odpočíval a také intelektuálně pracoval. Z možnosti prožívat samotu v obklopení přírodou se velmi těšil, nacházel v ní soustředění a odstup. Na jídlo docházel necelý kilometr přes rozsáhlou louku do restaurace Farmy Košík. Občas vedle něj cupital Chrochtík, vždy přátelsky naladěný vepřík, učenlivý a veselý symbol farmy.

Se svým životem naložil úctyhodně. Je to velká inspirace pro českou intelektuální zkušenost procházející neklidnými desetiletími nedávné minulosti. A také dopsaná zpráva o umění žít — umět se těšit z detailů každodennosti, být vlídný a laskavý k lidem i k myšlenkám a se zvídavým zaujetím zkoumat a poznávat tento svět a tento život. Ivan Havel zemřel ve své malé chatce na okraji farmy. Představuji si, že jako jeden z mála stoiků našich časů dospěl k okamžiku své smrti, aniž by si jejího příchodu povšiml.