Trpělivost a odevzdání svému poslání jsou schopnosti nečasté. Přidáme-li k nim hlubokou solidaritu se všemi, kteří u jiných jen sotva dosahují zastání, máme před sebou člověka, jenž svým životním dílem zušlechťuje společnost, byť se dobrovolně pohybuje na jejím okraji.

Františka Líznu jsem poznal v roce 1980, byl tehdy trestně stíhán v rámci moravské skupiny katolických aktivistů kvůli rozmnožování a rozšiřování křesťanských publikací. Jejich aktivita i produkce byla obdivuhodná a dobře zorganizovaná, ale časté přesuny velkých objemů tiskovin mohly být nápadné, i když nevím přesně, co konkrétně jejich zatčení způsobilo.

Lízna se tehdy pohyboval mezi Velehradem, Olomoucí, Velkými Opatovicemi, kde bydlel u své matky, a také Brnem. Skupina byla pravomocně odsouzena až koncem roku 1981, František Lízna ke dvaceti měsícům vězení. Když jsem o případu průběžně shromažďoval informace a právní dokumentaci pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, netušil jsem, že s Líznou nakonec budu ve vězení pobývat.

Tehdy byl vězněn už potřetí. Myslím, že jej dost zmáhaly konflikty s některými vězni, záměrně provokované. Byl vždy spíše typem pečovatele než sebejistého, energického hrdiny, takže věznění pro něj nebylo úplně snadné. Velmi mu chyběla samota. Borské cely pro čtyřiadvacet vězňů, s jedinou toaletou a umyvadlem, byly pro něj naprostou antitezí toužené samoty.

Jeho vztah k vězňům byl přátelský, ale vězeňské prostředí bývá také konfrontační a nelítostné, zejména když je z vyšších míst očekáváno úsilí ztrpčovat někomu život. Nedokázal by mluvit obvyklým jazykem vězeňského prostředí, jeho výjimečná lidská vstřícnost tam nemohla působit na všechny. Měl schopnost porozumět si s Romy, oni se mu odvděčovali ochranou a přátelstvím.

Práce, na kterou byl zařazen, byla opravdu těžká. Pracoval — stejně jako já, byť v jiné směně — na broušení skleněné bižuterie na pracovišti Preciozy. A bylo na něm vidět, že ho obvyklých více než sedmdesát hodin práce týdně dost zmáhá. Nebyl zvyklý naříkat, svými dvaceti měsíci trestu se důstojně protrpěl.

Dokázal to s uklidňující vyrovnaností. Duchovní oporu poskytoval svým kolegům politickým vězňům, ale také mnoha ostatním. Nikdo z nás politických vězňů neměl potřebu vydělovat se ze společenství ostatních odsouzených. Neměli jsme žádnou potřebu dávat najevo, že bychom byli něčím zvláštním či nějak odlišní. Nehleděli jsme na lidi podle činů, které je tam přivedly.

Solidární a rovný vztah ke spoluvězňům byl úplně samozřejmý i pro naše milé spoluvězně, jakými byli Václav Havel či současný kardinál Duka. Oni stejně jako my ostatní by se vyvyšovat ani nedokázali. Rovnost se všemi a vůči všem, bratrství se sobě blízkými a k tomu volnost ducha. V tom je ostatně i tajemství po dlouhá desetiletí udržovaných pevných přátelství mezi někdejšími politickými vězni. V nouzi poznáš odvahu i věrnost.

František byl mírou této tiché, skromné odvahy. A věrnosti také — ideálům, lidem, i vlastním závazkům, které na sebe jako duchovní dobrovolně vzal.

Jeho kněžská služba mohla být v dlouhých letech oněch časů uskutečňována jen občansky. Pracoval jako pečovatel i jako dělník. Mezi svým kněžským posláním a účastí na činnosti Charty 77 viděl velké souznění. Byl hrdým chartistou.

Prohlášení Charty 77 podepsal bez váhání, lidská práva a svobody pro něj znamenaly výzvu pronikající celým jeho dlouhým životem. Věděl, jako i jiní, že síla Charty 77 spočívá v setkávání a společné činnosti různých myšlenkových proudů a inspirací, včetně velké skupiny někdejších členů, ba i funkcionářů komunistické strany.

Čtu-li teď v ohlasech jeho úmrtí, že se podílel na protikomunistické činnosti, mohu si nad takovým pojmovým zúžením jen postesknout — je obtížné po desítiletích věrně zachytit dobový kontext. Protirežimní činnost je jistě lépe odpovídající pojem, k tomu rozšiřování prostoru občanských svobod, hájení pronásledovaných a zápas o svobodu vyznání. A samozřejmě naprosté pohrdání represivním politickým režimem, který se zaštiťoval komunistickou ideologií.

Tím vším pro něj byla Charta 77. A minulost či názorovou orientaci chartistů, s nimiž se stýkal, ani v nejmenším nekádroval, bylo by to v rozporu se základními pravdami jeho života.

Býval velmi spolehlivý v konspiraci, to byla tehdy neobyčejně potřebná způsobilost. Snažil se neohrozit své spolupracovníky, byl obětavý, diskrétní a přesný. Neriskoval zbytečně a neříkal více, než bylo nutné. Byl jistotou, která nezavdá důvod k pochybnostem.

Vídali a navštěvovali jsme se i po propuštění z vězení. Jezdíval častěji do Prahy i do Brna, pomáhal shromažďovat údaje o represích vůči katolickému prostředí na Moravě, udržoval řadu kontaktů v kruzích Charty 77 i dalších blízkých prostředích. Stal se velkou duchovní autoritou.

Zdůrazním-li, že bral lidi takové, jací jsou, myslím to hlouběji, než jak se to obvykle říká. František neměl žádný problém s nevěřícími, nepokoušel se nikomu nevyžádaně promlouvat do duše a neposuzoval nikoho podle vztahu k víře. U něj doma, v rodinném sídle ve Velkých Opatovicích, však platila jeho pravidla a hostům to jasně řekl.

Vždy býval, jak se v jazyce kádrových posudků psávalo, v kolektivu oblíbený. Jeho zápal, zaujetí, soustředění pro věc z něj dělaly čitelného a spolehlivého partnera v diskusi, ve spolupráci, při společné činnosti. S tím souviselo i jeho jasné vyjadřování.

Problémy nikdy neobcházel a podstatě věci se nevyhýbal. Jeho smířlivost k lidem nebyla v rozporu s nesmiřitelností ke zlu, lži, manipulaci a diskriminaci. A vlastně i k lidem, kteří se jich dopouštěli, protože jeho srdce i mysl byly vždy u těch slabších, pronásledovaných a zapomenutých.

V jistém smyslu to byl přísný člověk, sám na sebe vždy přísnější než na jiné, jistou míru kázně považoval za nezbytnou a sebevýchovnou. Měl smysl pro humor, ale nebyl to humor úsměvu či dokonce smíchu, nýbrž asketický humor dobré pointy a spikleneckého očekávání reakce.

Asketismus byl pevnou součástí jeho osobnosti. Na pěkné věci, ba vlastně snad na žádné věci si opravdu nepotrpěl. Jako by byly součástí jiného světa, ležícího někde opodál.

Jeho lidská i kněžská potřeba ochraňovat zavržené a ponížené se projevovala v jeho vztahu k Romům. Sám se označoval za Roma a leckdy svoji zvolenou příslušnost zdůrazňoval. Jeho romství nebylo gestem, nýbrž trvalou solidaritou s údělem a provázelo jej po celý jeho dospělý život.

Po velkých společenských změnách se na počátku devadesátých let ocitl v nové situaci. Z kněze bez státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti (ano, takhle to tehdy bývalo), člena tehdy zakázaného jezuitského řádu, a tedy z člověka ponořeného do různých aktivit a stále v pohybu, se stal administrátorem jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Brně.

Toužil pracovat s vězni, sám byl ve vězení celkem pětkrát v dlouhém rozmezí téměř třiceti let a strávil v něm celkem čtyři roky. Jezdil za vězni do Kuřimi. V roce 1995 se mu splnila jeho osobní i pracovní touha — přesídlil na faru ve Vyšehorkách nedaleko hradu Mírov, kde mohl intenzivně pracovat s vězni. Tam už také zůstal po dalších šestadvacet let, až do své smrti.

Vzal si tam ke dlouhodobé výpomoci jednoho z někdejších spoluvězňů z Borů. Ten se mile zaradoval, když mě tam viděl u Františka na návštěvě, nebyl to politický vězeň. Nechával u sebe přespávat lidi, kteří neměli žádné zázemí, a poskytoval jim přístřeší, dokud jim nedokázal pomoci najít jiné. Naplňovala jej duchovní práce s vězni. Byl schopen vidět jim hluboko do duše.

Společensky, humanitárně i duchovně byl aktivní i nadále. O jeho dalších aktivitách píší jiní a jinde. Později jsem ho už příliš nevídal, příležitostí bylo stále méně, občas jsme si zatelefonovali.

Věděl jsem o jeho těžké nemoci, kterou před léty překonal. Byl přesvědčen, že jej vyléčila několik tisíc kilometrů dlouhá pěší pouť, na kterou se vydal krátce poté, co odmítl nabízené operační řešení svého vážného zdravotního problému. Odevzdal se dobrodružství cesty s několika málo osobními věcmi.

V jiném nekrologu citují Pavla Kosatíka, který říká: „Myslím si, že František Lízna byl svatý člověk, schopný zázraků.“ Nikdy mě nenapadlo uvažovat o něm takto, na to jsme se příliš dobře znali. Ale bylo v něm něco podstatného ze svatého Františka, bezpodmínečné porozumění pro vyloučené a zapomenuté.

K ponuré symbolice tohoto času patří napsat, že příčinou úmrtí Františka Lízny bylo virové onemocnění covid-19. František tvrdil, že zemře v srpnu, aniž by předvídal, ve kterém roce k tomu dojde. Inu, člověk míní, covid mění, dalo by se říct. Minuta ticha, kterou v poledne 22. března uctíme památku obětí pandemie, bude patřit i jemu.