↗

Jednou z hlavních příčin, proč Ústavní soud stížnost zamítl, je zřejmě nezájem většiny společnosti o ochranu krajiny před betonováním. Mediálně a politicky méně vděčné lokální stavby kdesi na okraji obcí a měst nebo ve volné krajině zjevně trápí jen hrstku nadšených spolků s „ochranářským komplexem“. Foto FB Ústavní soud České republiky

Když před více než třemi roky na konci června 2017 Poslanecká sněmovna schválila novelu stavebního zákona, podle níž mají být z územních a stavebních řízení týkajících se staveb se středně velkým dopadem na přírodu a krajinu vyřazeny spolky, málokdo asi čekal, že tento problematický bod potvrdí i nález Ústavního soudu zveřejněný 2. února 2021.

Chvályhodná snaha sedmnácti senátorek a senátorů, kteří v srpnu 2017 ve své ústavní stížnosti chtěli vyloučení spolků zrušit, tak vyšla naprázdno. Můžeme se snad utěšovat myšlenkou, že pro zachování stávající verze zákona o ochraně přírody a krajiny, platné od 1. ledna 2018, se vyslovila jen těsná většina osmi hlasů.

Jednou z hlavních příčin, proč Ústavní soud stížnost zamítl, je zřejmě nezájem většiny společnosti o ochranu krajiny před betonováním. Mediálně a politicky méně vděčné lokální stavby kdesi na okraji obcí a měst nebo ve volné krajině zjevně trápí jen hrstku nadšených spolků s „ochranářským komplexem“, nikoliv už většinu české společnosti. A téma je zjevně lhostejné i většině místních politiků a médií.

Účast řady spolků v podobných řízeních mezi lety 1992 a 2017 přitom dokládá, že se stále najdou lidé, kteří mají chuť chránit své okolí před nadměrnou či zbytečnou zástavbou, jako jsou průmyslové zóny nebo logistické parky s obrovskými halami. Česká republika je přitom již nyní známá jako „montovna Evropy“.

Další porevoluční symbol padl

V roce 1992 se podařilo schválit moderní zákon o ochraně přírody a krajiny, který poprvé zajistil, že se občanská sdružení mohla účastnit všech správních řízení, při nichž „mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona“. Spolky se podle tohoto zákona mohly účastnit těch územních a stavebních řízení, která s sebou nesou například zásah do krajinného rázu, vodních toků či alejí anebo dřevin rostoucích mimo les.

Po roce 2004 se sice mnohá rozhodnutí o přípustnosti zásahů staveb do přírody změnila na tzv. závazná stanoviska, která se při rozhodování o umístění nebo povolení samotné stavby pouze zohledňovala, zlom ovšem nastal až v únoru 2017 za vlády koalice ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL premiéra Bohuslava Sobotky.

Tehdy v rámci další novelizace stavebního zákona předložil vládní poslanec za ČSSD Jaroslav Foldyna se stranickým kolegou Františkem Adámkem i návrh novely zákona o ochraně přírody a krajiny, která účast spolků v řízeních podle stavebního zákona pro stavby bez stanoviska o hodnocení vlivů na životní prostředí vyloučila.

A přestože byl tento návrh, který údajně původně vzešel od vládní agentury CzechInvest, v rozporu s dohodnutým postupem vlády, získal v Poslanecké sněmovně 27. června 2017 nečekaně většinu. Jaroslav Foldyna za tento svůj čin pak od nezávislé komise získal 28. dubna 2018 titul Ropák 2017. Poslední nadějí na změnu už byla jen ústavní stížnost. Tu ovšem Ústavní soud nyní zamítl.

↗

Jaroslav Foldyna za svůj návrh obdržel cenu Ropák roku. Dnes už víme, že návrh reflektoval vůli většiny občanů. Foto FB Děti Země

Tím současně zmizel další ze symbolů revoluce v listopadu 1989, který umožňoval angažované veřejnosti připomínkovat i stavby, které nemají významný vliv na životní prostředí, takže se pro ně nevydává závazné stanovisko EIA. Ovšem se svým středně velkým vlivem na přírodní a krajinné hodnoty je rozumné, aby veřejnost mohla při jejich umisťování a povolování připomínky vznášet. Leč většina zákonodárců si to nepřeje.

Hotovo, zákonodárci rozhodli správně

Ústavní soud tedy potvrdil, že vyloučení veřejnosti z rozhodování o některých stavbách bylo v souladu s Ústavou ČR. Podle něho totiž dostačuje, pokud se spolky účastní povolovacích řízení pro stavby podle zákona o hodnocení vlivů na životní prostředí z roku 2001, podle vodního zákona z roku 2001 a podle zákona o integrované prevenci z roku 2002.

To je ale jen jeden úhel pohledu. Je totiž nutné zdůraznit, že první zákon cílí pouze na stavby s velkým vlivem na životní prostředí, jako jsou třeba dálnice, druhý jen na úzkou množinu staveb a třetí zákon je tak specifický, že účast spolků bez technických kompetencí je téměř zbytečná.

Běžné stavby se středním vlivem, o které mají místní spolky zájem hlavně (např. Borský spolek a výstavba obrovských hal u dálnice D5), jsou bohužel od 1. ledna 2018 mimo kontrolu veřejnosti.

V dlouhém soudním sporu, který měl na starosti soudce Radovan Suchánek, vyšla naprázdno i námitka proti podjatosti jeho asistenta Tomáše Grygara. Ten totiž 13. prosince 2019 na svém facebookovém profilu napsal, že „Děti Země jsou ve své podstatě teroristická organizace“, takže stát by jim měl znemožnit „podávat opravné prostředky a správní žaloby“. Podle názoru stěžovatelů by se osoba s takovými názory neměla na rozhodování o této stížnosti podílet.

Obsah nálezu v podstatě staví na řadě spekulací. Například na tom, že spolky povolování těchto typů staveb účelově a úmyslně blokují. Žádné průkazné doklady o masovosti takového postupu však nebyly vůbec předloženy. Naopak argumenty a konkrétní příklady o prospěšnosti účasti spolků v řízeních nález přehlíží. Soud se tedy pragmaticky spokojil s tím, že z hlediska ústavnosti je jedno, zda se místní spolky řízení s vlivem staveb na krajinu účastní nebo ne, neboť o tom rozhoduje většina společnosti.

Může být hůř

Ústavní soud tvrdí, že spolek, který není účastníkem řízení, může vždy podat žalobu. Nález ovšem žádný úspěšný příklad takového postupu nezmiňuje, ačkoliv uplynuly více než dva roky, co byly spolky z těchto řízení vyloučené.

Je to i logické, neboť takový postup bez znalostí spisu a dalších podrobností je nejen náročný, ale i velmi nákladný. Spolky proto téměř vždy dávají přednost účasti ve správním řízení než vyvolání soudního sporu. Navíc soudní úspěch po několika letech může mít už jen morální dopad, neboť stavby budou již zrealizovány.

Tento spor tak hlavně dokládá, že většina politiků nepovažuje činnost spolků na místní úrovni za důležitou. A co není důležité, o tom se nemluví, a o čem se nemluví, to není nutné řešit. Zájemců o účast v územních a stavebních řízeních pro tyto typy staveb je totiž buď málo, nebo nejsou patřičně hlasití, mocní, vlivní či bohatí, aby většina společnosti jejich práci vnímala a ocenila.

Jediní, kdo si jistě spokojeně mne ruce, jsou investoři a developeři, jejichž stavby zažívají obrovský boom. A také profese typu skladník-skladnice nebo operátor-operátorka. A ty určitě potřebujeme ze všeho nejvíce.

Přesto je nutné si také ještě uvědomit, že může být i hůře. Vláda totiž chce do voleb v říjnu schválit nový stavební zákon, jehož obsah a příprava se vymyká všem legislativním procesům po listopadu 1989. Dokonce více než stovka akademiků již několik let opakovaně žádá o stažení tohoto paskvilu, naposledy ve své výzvě zákonodárcům z 9. února 2021. Zatím stále marně, neboť buldočí vládní mašinérie se na rizika a připomínky neohlíží. Ostatně nezvládání pandemie covid-19 je dalším důkazem absence kompetentnosti ve vládnutí.