Tvrdohlavá úča

Autorka reaguje na text Zdeňka Bárty Virvál kolem virálu, Fragmenty a smysl pro humor. Vysvětluje, proč se skutečná nadsázka a humor nutně vylučují s mocichtivostí a násilím. A pokud se setkávají, je to nebezpečné.

Moji studenti i pan Bárta mi říkají: „To nemůžete brát tak vážně, paní profesorko.“

Ráda bych, ale...

Podle pana Bárty je video „pouhým“ pokusem o virál a „vyvolalo přesně to, co pořádný virál vyvolat chce“. Tento fakt pan Bárta vnímá trochu jako „nalétnutí na vějičku recesního záměru“; což dávají najevo také autoři klipu. Ale takový pohled je možný jen v případě, že přistoupíme na předpoklad, že v první řadě nejde o to, JAKÉ reakce čin vybudí, ale jediným důležitým kritériem je KOLIK jich vybudí. Nechci popírat reálnost a funkčnost tohoto marketingo-reklamního způsobu měření, ale považuji za velmi nešťastné, když jej přejímáme do jakéhokoliv oboru bez zamyšlení, oč se v konkrétním případě jedná.

Myslím, že ve většině se s kritizanty asi shodneme, že onen podivuhodný výtvor nikoho nevystrašil tím, že by mohl zvrátit volební výsledky, ale krev nám tuhla spíš nad veškerá očekávání převyšující tupostí, hrubostí a nestoudnou necitlivostí. Diskurs, který se nad tématem vede, není zdaleka jen politický, je to vyjádřená obava a jí provázející analýza morálního i kulturního úpadku společnosti, a jevů, které některá stádia tohoto úpadku opakovaně provázejí. A v pozadí celkem logicky vyvstává i vědomí, že právě tento druh chování představuje v tomto sestupném procesu určitý mezník.

Nemyslím si, že je stejné, když dostáváme podobné hovadiny mailem, kde si, někdo vědomky, někdo nevědomky, odfrkneme, že tohle bahno rozesílají anonymní nešťastníci, a když se podobná věc objeví ve veřejném prostoru a naši politici to nepovažují za nic mimořádného, ba dokonce někteří poněkud jednodušší ji napodobují. Obzvlášť je-li řeč o mládeži.

To, s čím se potýkáme, je okamžik, kdy plíživý proces šednutí a znicotňování všeho, co nepřináší okamžitý zisk, jehož jsme průběžně svědky, přelézá zas jednu dosud střeženou hranici citových vazeb, ideologie se protlačuje do nejhlubších sfér lidského soukromí, k čemuž je – jako vždy – zneužíváno mladých (lépe řečeno ti hloupí a nadšení se do toho vrhnou sami), neboť z přirozenosti nezkušenosti tíhnou právě k tomu, co poskytuje každá demagogie – jednoduchost, rychlost, přehlednost. Na rozdíl od těchto přirozených vlastností mládí, demokracie se nerodí, demokracie se učí, kultivuje a v neposlední řadě přejímá. Tady mlčet neznamená souhlasit, ale tvořit.

Otázku, kolik aktivní tvorby je ukryto v „pouhém“ pasivním mlčení, jsme si, bohužel, ještě od pádu totality nepoložili. Kolik nevyplněných nadějí, pocitem bezmoci a strachem vynucené smířlivosti, asociálního vztahu k systému a paranoidního sledování jsme přes práh totality hebce přenesli za oslavného hlaholu vítězných trub přímo do náruče našich dětí a vnuků, o tom se taktně mlčí a nad jejich „výstřelky“ se shovívavě usmívá.

Máte skutečně tak selektivní paměť, že chcete věřit, že totalita, či v tomto případě bych se nebála použít slovo fašizmus, začíná tam, kde už je efektivní černobílo ustaveno? Tam by mohl začít její pád, kdybychom byli schopni se poučit a rozpoznat včas varovné okamžiky. A za jeden z velmi varovných okamžiků považuji situaci, kdy se pojetí „smyslu pro humor“ zaplete s chutí moci a násilím. Ti dva jsou si v jádru cizí a právě proto spolu často tvoří znetvořenou dvojici, před kterou je zdravé mít se na pozoru.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Věra Tydlitátová - vysokoškolská učitelka

Souhlasím Pátek, 30.Dubna 2010, 05:35:50

Toto je výborná analýza. Ještě bych dodala, že vnímám jako určité nebezpečí to, že se vždy najdou někteří lidé (třebas z řad mládeže nebo intelektuálů), kteří v touze po originalitě a po tom, aby byli nekonformní, obhajují patologické a zlé věci a tím se staví do opozice proti hlasu většiny (tím nemyslím pana Bártu, i když občas to v jeho článku vnímám). Zatímco většina lidí zatím vnímá některé věci jako nepřijatelné, vždy se najde někdo, kdo začne filosofovat, mudrovat, zlehčovat a vyvozovat širší příčiny a důsledky, čímž kontury přijatelnosti zamlží a zlu poskytne cenné advokátní služby. Sám se pak cítí jako spravedlivý nebo hluboký myslitel, jako člověk, který se nebojí jít proti proudu. Jenže takových obhájců totalitních stran, vrahů, násilníků a celých nebezpečných států jsou dneska už plné univerzity - tisíce "originálních" advokátů zla.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

brát vážně mlčení Pondělí, 3.Května 2010, 13:02:2

Je trochu škoda, že tento text i jedinou reakci na něj přehlédl Jiří Pehe při psaní své dnešní úvahy. Ženská střízlivost bude v politice i v politické analýze vždycky úzkoprofilovým artiklem. (Obávám se, že feminismus či gender studies jsou asi tak tím předposledním, co by na tom mohlo něco změnit. Inu, uvidíme. A vlastně to asi není podstatné.)

Jsou různá mlčení. Je mlčení Wittgensteinovo. Je mlčení o Zdeňku Bártovi.

Karel Kosík psal o mlčící většině etc.. A mimo protokol mluvil o mlčení jako „generální linii“.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.