Moji studenti i pan Bárta mi říkají: „To nemůžete brát tak vážně, paní profesorko.“

Ráda bych, ale...

Podle pana Bárty je video „pouhým“ pokusem o virál a „vyvolalo přesně to, co pořádný virál vyvolat chce“. Tento fakt pan Bárta vnímá trochu jako „nalétnutí na vějičku recesního záměru“; což dávají najevo také autoři klipu. Ale takový pohled je možný jen v případě, že přistoupíme na předpoklad, že v první řadě nejde o to, JAKÉ reakce čin vybudí, ale jediným důležitým kritériem je KOLIK jich vybudí. Nechci popírat reálnost a funkčnost tohoto marketingo-reklamního způsobu měření, ale považuji za velmi nešťastné, když jej přejímáme do jakéhokoliv oboru bez zamyšlení, oč se v konkrétním případě jedná.

Myslím, že ve většině se s kritizanty asi shodneme, že onen podivuhodný výtvor nikoho nevystrašil tím, že by mohl zvrátit volební výsledky, ale krev nám tuhla spíš nad veškerá očekávání převyšující tupostí, hrubostí a nestoudnou necitlivostí. Diskurs, který se nad tématem vede, není zdaleka jen politický, je to vyjádřená obava a jí provázející analýza morálního i kulturního úpadku společnosti, a jevů, které některá stádia tohoto úpadku opakovaně provázejí. A v pozadí celkem logicky vyvstává i vědomí, že právě tento druh chování představuje v tomto sestupném procesu určitý mezník.

Nemyslím si, že je stejné, když dostáváme podobné hovadiny mailem, kde si, někdo vědomky, někdo nevědomky, odfrkneme, že tohle bahno rozesílají anonymní nešťastníci, a když se podobná věc objeví ve veřejném prostoru a naši politici to nepovažují za nic mimořádného, ba dokonce někteří poněkud jednodušší ji napodobují. Obzvlášť je-li řeč o mládeži.

To, s čím se potýkáme, je okamžik, kdy plíživý proces šednutí a znicotňování všeho, co nepřináší okamžitý zisk, jehož jsme průběžně svědky, přelézá zas jednu dosud střeženou hranici citových vazeb, ideologie se protlačuje do nejhlubších sfér lidského soukromí, k čemuž je — jako vždy — zneužíváno mladých (lépe řečeno ti hloupí a nadšení se do toho vrhnou sami), neboť z přirozenosti nezkušenosti tíhnou právě k tomu, co poskytuje každá demagogie — jednoduchost, rychlost, přehlednost. Na rozdíl od těchto přirozených vlastností mládí, demokracie se nerodí, demokracie se učí, kultivuje a v neposlední řadě přejímá. Tady mlčet neznamená souhlasit, ale tvořit.

Otázku, kolik aktivní tvorby je ukryto v „pouhém“ pasivním mlčení, jsme si, bohužel, ještě od pádu totality nepoložili. Kolik nevyplněných nadějí, pocitem bezmoci a strachem vynucené smířlivosti, asociálního vztahu k systému a paranoidního sledování jsme přes práh totality hebce přenesli za oslavného hlaholu vítězných trub přímo do náruče našich dětí a vnuků, o tom se taktně mlčí a nad jejich „výstřelky“ se shovívavě usmívá.

Máte skutečně tak selektivní paměť, že chcete věřit, že totalita, či v tomto případě bych se nebála použít slovo fašizmus, začíná tam, kde už je efektivní černobílo ustaveno? Tam by mohl začít její pád, kdybychom byli schopni se poučit a rozpoznat včas varovné okamžiky. A za jeden z velmi varovných okamžiků považuji situaci, kdy se pojetí „smyslu pro humor“ zaplete s chutí moci a násilím. Ti dva jsou si v jádru cizí a právě proto spolu často tvoří znetvořenou dvojici, před kterou je zdravé mít se na pozoru.