Německá vláda opět ukázala, že se k problémům snaží stavět čelem a nestrkat před nimi hlavu do písku, jako zbytek Evropy. Poté, co začátkem září do základů vyhořel uprchlický tábor Moria na řeckém ostrově Lesbos a o přístřeší přišlo přes dvanáct tisíc lidí, se chvíli zdálo, že EU využije šanci a napraví chyby, které v Řecku v posledních čtyřech letech udělala. Desítkám tisíc lidí zde byly upírány nejen základní životní potřeby, ale také lidská důstojnost.

Ačkoli řada politiků učinila veřejná prohlášení o zoufalé situaci, potřebě pomoci migrantům a podobně, s odstupem dvou týdnů se ukazuje, že se vše pravděpodobně vrací do starých kolejí. Kromě jedné výjimky. Tou výjimkou je přístup Německa, a to nejen v tomto konkrétním případě.

Po prohlášeních o nutnosti situaci na Lesbu řešit zde totiž řecké úřady začaly budovat provizorní stanový tábor s kapacitou tak akorát pro migranty bez přístřeší a s celou řadou problematických detailů. Stany jsou velice blízko u sebe, takže nesplňují základní požární normy. Nemají dřevěné ani jiné podlážky, takže při prvních deštích bude obrovským problémem stékající voda a bahno. Navíc podle posledních zpráv není v táboře k dispozici ani tekoucí voda a jsou zde pouze suché toalety.

Některé evropské státy nesměle prohlásily, že si převezmou několik jednotek nebo nízké desítky nedoprovázených dětí, které byly přesunuty na řeckou pevninu. Irsko tak například mluví o čtyřech dětech. Ostatní, mezi nimi komisařka Johannsonová a český ministr zahraničních věcí Petříček, zůstali jen u toho, že jsou připraveni Řecku pomoct materiálně nebo finančně.

Jen Německo

Jediné Německo - jako už mnohokrát předtím - vyzvalo ostatní státy EU k opravdové a účinné pomoci a prohlásilo, že během krátké doby bude relokovat na své území přes patnáct set migrantů z různých řeckých ostrovů, přičemž prioritu budou mít rodiny s dětmi. Je to za mnoho posledních měsíců bezprecedentní příklad opravdu efektivní pomoci lidem, kteří až několik let živoří v podmínkách, které neznají ani čeští bezdomovci nebo mnozí další lidé v nouzi.

Ze strany Německa se však nejedná o ojedinělý případ snahy řešit situaci efektivně. Již minulý rok němečtí politici vyzvali ostatní státy EU k vytvoření iniciativy k relokaci nedoprovázených dětí z Řecka a sami desítky těchto dětí přijali. Mimo to stála v roce 2016 kancléřka Merkelová za sice kontroverzní, ale jedinou funkční dohodou mezi EU a Tureckem.

Merkelová také pravidelně jezdí do afrických států vyjednávat s místními vládami o finanční a rozvojové pomoci včetně školství tak, aby se snížila motivace migrantů k cestě do Evropy. V různých formátech už několik let také předkládá rozličné návrhy na udržitelné řešení situace lidí v Řecku s ohledem na lidská práva a mezinárodní dohody, které jsou od roku 2015 bez okolků porušovány.

Klacky pod nohy

Její snaha však převážně větší úspěch nepřináší. Reakce ostatních členských států EU jsou totiž buď přímo jednoznačně odmítavé, jak se můžeme denně přesvědčovat u českých představitelů, nebo váhavé jako v případě Dánska či Belgie.

Přesto, že tak mnozí čeští rádoby odborníci, jako byl svého času Petr Robejšek, prorokovali, popularita kancléřky Merkelové se kvůli přijetí statisíců migrantů u německých občanů nesesypala a Německo samotné se do občanské války a naprostého rozvratu nepropadlo.

Zůstalo namísto toho posledním evropským státem, který má odvahu mluvit o relokacích, o efektivní pomoci, a nakonec i o dodržování základních lidských práv. Těch práv, která pro mnoho politiků od České republiky až po Řecko fakticky stojí daleko za sekuritizací, ochranou hranic a dalšími pseudovlasteneckými, nacionalistickými nebo přímo xenofobními prioritami.

Je ale Německo dostatečně silné, aby navzdory všem dokázalo udržet humanitní a křesťansko-židovské kořeny evropské kultury, na které jsme kdysi bývali hrdí?