↗

Komunisté v současné politické konstelaci ztrácejí zábrany a chovají se jako by se jim zastesklo po starých časech, ba — se svými rasistickými extempore a obdivem k Orbánovi — i hůř . Není na ně pěkný pohled. Koláž BEUywube

Od začátku dubna leží v Poslanecké sněmovně návrh, jehož cílem je omezit občanské iniciativy. K pojistkám fungování demokracie patří vedle opozice a její možnosti stát se vládou a vedle médií, onoho jejího příslovečného hlídacího psa, také občanský sektor, skupiny obvykle s právní podobou zapsaného spolku, které vedle různých jiných aktivit se zabývají také občanským životem. Liší se však od opozičních politických uskupení tím, že neusilují o přímou účast na moci.

Pokud takřečené neziskovky vystupují kriticky, nevybírají si vládní směry, které by jen ve všem podporovaly, a jiné, které by jen tepaly. Příkladem mohou být občanské organizace zaměřené na ochranu dodržování občanských svobod a lidských práv. Publikují stanoviska a oslovují instituce veřejné moci odleva doprava.

Jako příklad může být uveden Český helsinský výbor. Ten vznikl rok před pádem minulého režimu a osobnosti z okruhů blízkých Chartě 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných jeho prostřednictvím dbaly na to, aby tehdejší Československo dodržovalo své závazky vyplývající z helsinského protokolu.

Český helsinský výbor spolu s dalšími spolky, často v mezinárodním kontextu má co kritizovat i v našem systému, který základní práva a svobody veřejně deklaruje a ústavní pořádek a další právní normy skýtají možnosti práva hájit, dokonce včetně garantovaného práva občanů vzbouřit se. Článek 23 Listiny základních práv a svobod vyhlašuje, že „občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“.

Občanský sektor sleduje svobodu vyznání a právo být bez vyznání, ochranu životního prostředí, vzdělávání v občanských hodnotách, péči o etnické minority či lidi menšinových erotických preferencí, osudy lidí právem či neprávem postižených veřejnou mocí. Zajímá se o lidi v zajišťovací detenci, o vězně, kde se sleduje humánní výkon vazby a trestu a zájem jejich rodin, o pacienty, zejména takové, kteří si svá práva na šetrné zacházení nemohou sami zajistit, například psychiatrické pacienty. Poskytuje poradenství a bezplatnou právní pomoc v různých oblastech, například bydlení, zaměstnaneckého poměru nebo přístupu ke státní sociální podpoře různého druhu.

Na uvedené aktivity poskytují prostředky jednotliví dárci, ale významně je dotuje stát. Zmíněný návrh sedmi komunistických poslanců v čele s předsedou strany Vojtěchem Filipem sleduje změnu parametrů pro rozdělování státních dotací. Občanským organizacím se mají prostředky na činnost poskytovat podle nových kritérií. Podporovány mají být jen ty, které pomáhají přispívat k plnění cílů státní politiky schválené vládou.

Komunisté se udrželi jako součást uznávaného politického spektra demokratického státu i proto, že již v prosinci 1989 výslovně uznali lekci udělenou událostmi, které začaly 17. listopadu 1989. Tvrdili, že jejich „doznání všech chyb, omylů, všech de¬formací proti lidskosti a demokracii není jen prázdné gesto“. Vyslovili také „politování nad tím, jak bývalé stranické vedení v uplynulých letech hrubě a nezákonně nerespekto¬valo právo na vyjádření názorů nezávislých občanských iniciativ…“

Při prosazování sociálního rozměru současné demokracie jsme někteří hájili právo komunistů podílet se na tvorbě politické vůle. Předpokládali jsme, že se vážně rozešli s těmi, kdo se dopouštěli bezpráví a páchali zločiny proti své zemi a jejímu obyvatelstvu. Ukazuje se však, že stačí, že uplynulo třicet let od doby, kdy byli zbaveni absolutní moci. Že se otřepali a pokoušejí se vézt na vlně nespokojenosti občanů.

Jako v nejtemnějších padesátých letech zní Filipovo odůvodnění návrhu: „Nebudou se poskytovat dotace na to, aby někdo rozvracel stát, aby stát zaplatil skupinu nátlaku, která bude bojovat proti státnímu zřízení“. Jistě překvapuje, že nechtějí dovolit rozvracet kapitalistické společenské zřízení, ale zrovna toto téma už je nezajímá. U některých z nich čteme, že se poučili ohledně fungování ekonomiky a zespolečenštění výrobních prostředků, které navrhují například i papežové, není pro ně prioritou.

Tak jako v dřívějším státně monopolistickém kapitalismu, který se tvářil, že je socialismem, tak i v současném tržním systému preferujícím decentralizované soukromé vlastnictví především podporují autoritativní, despotické, diktátorské, nacionalistické tendence. To, co označovali jako diktatura proletariátu, byla ve skutečnosti diktatura sekretariátu, totiž stranické byrokracie a nomenklatury.

Filip vyzván, aby konkretizoval, které občanské organizace rozvracejí stát, se odvolal na praxi současného Maďarska s jeho faktickou vládou jedné strany, a to strany, národně konzervativní, protievropské, klerikální a obvykle řazené ke krajní pravici. V Maďarsku musela ukončit činnost významná organizace Open Society Foundation, jejím zakladatelem je Američan maďarského původu George Soros. 

Organizace Amnesty International uvádí ve své výroční zprávě o stavu lidských práv v Evropě, že v České republice jsou nadále diskriminováni Romové, a to zejména v oblasti bydlení a vzdělávání. Článek Deníku.cz informující o tom uveřejnil na svém webu komunistický poslanec Zdeněk Ondráček s vlastním komentářem.

Ondráček píše: „Ona zde vyrůstá už druhá generace cikánů, která neviděla svého otce či matku nikdy pracovat, do školy chodí, když se jim zrovna chce (a to je málokdy), rodiče dostávají dávky snad na všechno, na co si vzpomenou a ověšeni zlatými řetězy si pro ně jezdí v BMW nebo Audině, ale oni jsou diskriminováni. Co by pak měla říkat matka samoživitelka, důchodkyně, která žije sama nebo lidi pracující za minimální mzdu?“

Ondráček si asi uvědomil, že to zní rasisticky a dodal, že nechce „všechny cikány házet do jednoho pytle“ a že jich zná „mnoho slušných a pracovitých, ale ti pochopili, že bez práce nejsou koláče“. Že by to bylo něco podobného jako to, že každý nacista měl svého oblíbeného Žida?

Aktivita Amnesty International patří, jak Ondráček uvádí svůj komentář, k věcem, které ho „dokáží naštvat“. Navazuje tím na pokus svých poslaneckých kolegů ze strany omezit pluralitu občanské společnosti a nastolit pořádky, v nichž by kritizovat vládní politiku bylo problematické, ne-li snad časem i trestné.

Je smutné, jak nekonečně daleko jsou dnešní čeští komunisté od Karla Marxe, který mimo jiné napsal: „Největším životním nebezpečím pro každou bytost je, že ztrácí sebe samu. Proto je nesvoboda vlastním smrtelným nebezpečím pro člověka.“