Populismus vlády chudobu nevyřeší

Přestože mnozí lidé v sociálně vyloučených lokalitách ke svému údělu svým počínáním přispívají, základní problém tkví jednoznačně ve špatně nastaveném systému, který vláda není ochotna řešit.

V poslední době přicházejí z krajů se zvýšeným výskytem sociálně vyloučených lokalit zprávy o opětovně narůstajícím sociálním napětí a protiromských náladách. Jistě, je před krajskými volbami a migranti, kteří byli tématem ve volbách minulých, u nás nejsou.

Ale bylo by hrubým zjednodušením říkat, že za všechno mohou jen blížící se volby. Situace ve strukturálně postižených regionech se totiž vůbec nelepší; ba naopak. Navzdory tzv. vládnímu patnácteru pro boj se sociálním vyloučením, navzdory proklamacím a slibům politiků po návštěvách Janova, Chanova a dalších zoufalých míst, se pro zlepšení situace v krajích, které po všech stránkách dramaticky zaostávají za zbytkem republiky, neděje vůbec nic.

Navzdory proklamacím a slibům vládních politiků se pro zlepšení situace míst, jako je Chanov, nedělá vůbec nic. Foto Terezie Vidimská

Frustrace obyvatel žijících v sousedství sociálně vyloučených lokalit narůstá přímo úměrně pocitu nespravedlnosti a strachu. A právem.

Vyšší koncentrace velkého množství lidí s nízkým vzděláním, bez zaměstnání a bez pracovních návyků, s vícečetnými exekucemi, nízkými či chybějícími kompetencemi k bydlení, lidí často závislých na návykových látkách nebo na hazardu, bez potřebných sociálních a komunikačních dovedností na geograficky omezeném území, je prostě časovanou bombou. A také a živnou půdou pro extremistické politické subjekty.

Neházejme je do jednoho pytle
Je těžké v této situaci vysvětlovat, že lidé v sociálně vyloučených lokalitách nejsou stejní – že někteří opravdu měli jen smůlu a do průšvihu se dostali třeba kvůli dlouhodobé nemoci partnera, že tam často žijí i lidé féroví a čestní, kteří se snaží svou situaci řešit, že tam jsou rodiny s malými dětmi, jejichž rodiče mají tři práce, jen aby děti mohly do kroužků, že sousedské soužití je obtížné i v ghettu, protože tam pár vyšinutých jedinců či znesvářených rodinných klanů dělá těm slušnějším ze života peklo.

Koho by to zajímalo v momentě, kdy žloutenku typu A chytnete v městské hromadné dopravě, štěnice se šíří městem jak lavina a opilí dospělí vám řvou pod okny do brzkých ranních hodin, takže se nevyspíte na ranní.

Pravdou je i to, že existují případy zneužívání sociálních dávek, přičemž jejich příjemce do systému nikdy nepřispěl ani korunou a každému, kdo ráno vstává do práce, se hlasitě vysměje. Nicméně nelze přehlížet ani fakt, že schopnost vymáhat pravidla a normy ze strany příslušných orgánů je tristní, že kontrolní mechanismy selhávají, represe nefunguje a prevence neexistuje.

Nezájem vlády o – složité – řešení
Proč tomu tak je? Příčiny hledejme v první řadě v systému. Státu chybí preventivní mechanismy i systém řešení důsledků sociálního vyloučení. Proč chybí? Protože jen málo z těch, kteří rozhodují, ví něco o tom, jak chudoba vzniká a jak těžké je se z ní vymanit. A také proto, že chybí politická vůle.

Řešení problematiky sociálního vyloučení a chudoby není jednoduché. Jedná se o složitý komplex vzájemně se prolínajících a posilujících příčin a důsledků, které nelze řešit izolovaně. Dáte-li člověku, který se od rodičů nenaučil starat o své obydlí, nový byt a nenaučíte-li ho prostřednictvím sociální práce o svůj domov pečovat, bude z něj nejspíš za dva měsíce další kůlnička na dříví.

Budete-li chtít, aby se děti naučily základní hygieně a chodily do školy čisté, musíte jim zajistit přístup k tekoucí vodě. Chcete-li, aby se lidem s exekucemi vyplatilo legálně pracovat a zbylo jim na bydlení a na jídlo, musíte jim k tomu vytvořit podmínky, jinak budou na dávkách do konce svých dnů.

Dokud nebudou důstojně naplněny základní potřeby člověka, nemáme šanci cokoliv změnit a povedeme marný boj s nejsilnějšími lidskými pudy – s pudem obživným a sebezáchovným. Každý chce přežít.

Instantní – rozuměj v rámci jednoho volebního období – systémové řešení sociálního vyloučení zkrátka neexistuje. Je nutné bezprostředně reagovat na urgentní problémy (teď v zimě například zajistit teplo a teplou vodu), ale střednědobé a dlouhodobé řešení vidí Piráti především v okamžitém posílení sociální práce tam, kde je to nejvíce třeba, v urychleném řešení legislativy dostupného bydlení a insolvencí a v již zmiňovaném kvalitním vzdělávání.

Jako inspirace nám mohou posloužit příklady dobré praxe ze zahraničí. Jak už jsem zmiňovala ve svém blogu po pracovní návštěvě Dánska, skvělým příkladem může být revitalizace sídliště Gellerup ve městě Aarhus, kde postupně rekonstruují či nově staví tisíce bytů a mění horší lokalitu v nejlepší bydlení ve městě. Politickou shodu sjednali před dvanácti lety a od té doby na tom třicet let trvajícím plánu pracují.

Rodiče si nevybereš
Než skončím, pojďme si povídat o tom, co jsme rozhodně nemohli ovlivnit – o našich rodičích. Dali nám život, starali se o nás do doby, než jsme se o sebe dokázali postarat sami, zajistili nám vzdělání, předali nám své zkušenosti a s nimi i takové sociální vzorce chování, díky kterým dokážeme obstát v dnešní společnosti. Považujeme to za samozřejmost, ale skutečně to samozřejmé je?

David je šestiletý kluk, který se narodil jako poslední z osmi dětí. Jeho tatínek je Rom, dříve pracoval jako pomocný zedník u stavební firmy. Maminka patří k majoritě, po učilišti pracovala půl roku jako prodavačka, pak otěhotněla a od té doby je v domácnosti.

Už pět let žijí v sociálně vyloučené lokalitě v bytě 2+kk plném štěnic, poslední půlrok už i bez vody a elektřiny. Propad životní úrovně začal rozbitou pračkou a první půjčkou, osud rodiny byl zpečetěn rozbitým sporákem a druhou půjčkou.

Brzy nebyli schopni platit splátky, následovaly exekuce. Táta musel odejít ze zaměstnání, protože z výplaty po exekučních srážkách moc nezbylo. Teď pracuje na černo; občas peníze dostane, občas taky ne. Poslední dobou z toho všeho dost pije.

Ale zpátky k Davidovi; strašně se mu líbí ve škole, kde se mu konečně někdo věnuje a kde je v chladných měsících teplo a paní asistentka se s ním občas rozdělí o svačinu. Matematika mu moc nejde, ale krásně kreslí. Rád by počítal a maloval i doma, problém je, že na to nemá klid, teplo, stůl a židli. No, on vlastně David nemá ani svou postel.

Chtěli byste se narodit jako David? Myslíte, že měl na výběr? A myslíte, že budou mít na výběr jeho děti? Myslím, že David by měl mít stejné šance a možnosti v přístupu ke vzdělání, jako mají děti, které se narodily pod šťastnější hvězdou.

Jeden vs. celé ghetto
Úplně na závěr se chci ještě zmínit o tom, že je obrovský rozdíl pracovat s jednou sociálně slabou rodinou v běžné společnosti a s rozsáhlým patologickým prostředím celých ghett, v němž žijí vyšší desítky až sta sociálně slabých rodin. Na takový stav není náš sociální systém dimenzován a například nejpostiženější města a obce Ústeckého kraje nemají šanci jej bez pomoci vlády vyřešit.

Přesto však má smysl vyhledávat zejména rodiny s dětmi a jedince, kteří jsou motivováni ke změně, a dostávat je z nezdravého prostředí ghett pryč. Obrovský smysl vidím zejména v dobré sociální práci a v kvalitním vzdělávání sociálně znevýhodněných dětí – jedině touto cestou se může podařit přetnout spirálu „dědičné chudoby“ a přispět tak k řešení této problematiky do budoucna. Všechny obce, které se o toto navzdory špatně nastavenému systému snaží, zaslouží velký obdiv.

A co si myslíte vy? Diskuse (30 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jindřich Kalous - důchodce

Autorce Úterý, 21.Ledna 2020, 14:16:8

Obvyklá chyba, které se dopouští většina těch, kdo s tím doopravdy nebo zdánlivě chtějí něco dělat, je ta, že předmět svého zájmu, tj. v tomto případě nejchudší ze všech chudáků, považují skutečně za předmět - za objekt svých představ a iluzí nebo případných diplomových a výzkumných prací. Málokdo je schopen a ochoten přistoupit k nim jako k subjektům - jako k rovnoprávným partnerům. Tak jak to svého času dělal v Českém Krumlově první popřevratový starosta Jan Vondrouš.

Jindřich Kalous - důchodce

Středa, 22.Ledna 2020, 10:08:30

Ta situace je ve skutečnosti zřejmě ještě mnohem horší, než by se nám nezasvěceným mohlo zdát:
https://a2larm.cz/2020/01/samozivitelky-v-pasti-systemu-ktery-je-srazi-na-dno/
Nejenže je potřeba chudé trestat za jejich pády na dno, ještě je taky potřeba pěstovat strašáka pro ty, kdo jsou těsně nad čárou ponoru. Tytyty, jestli nebudeš držet hubu a krok, my s tebou zatočíme a ještě tě pod tu hladinu postrčíme. Přes všechnu samochválu, jak máme nejnižší míru chudoby v Evropě, jich jsou u nás řádově milióny, odhadem až třetina obyvatelstva, které od toho pádu dělí jedna výplata, jeden důchod, jedna pozastavená dávka, úraz nebo delší nemoc. To, co se na sociálních sítích nebo některých serverech (typická je třeba diskuse na novinky.cz) tváří jako většinové veřejné mínění, zní unisono: Dobře jim tak, můžou si za to sami, nám taky nikdo nic nedá, tak co chtějí. A nejvíc tak křičí právě ti nejohroženější.

Kdysi bývali ti nejchudší vzájemně solidární. Kam se to ztratilo...?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 22.Ledna 2020, 10:50:10

Jeden z mála opravdu diferencovaných a nezaujatých pohledů na danou problematiku, díky za něj.

Kdybych chodil k volbám, už jenom za tohle by Piráti měli nemalou šanci na můj hlas. ;-)

Ivo Horák - Praha 3

Středa, 22.Ledna 2020, 10:59:39

Veřejné mínění není chudákům příznivě nakloněno. Podstatnou měrou působí politici, média a samozvaní opinion makeři či influenceři. Obecně převládá siláckost výroků (neboť hladina informačního šumu je příliš vysoko). Směrodatné je ovšem základní socioekonomické nastavení, existující příležitosti, z nich plynoucí dravost a související umění apologetiky. V praxi se ovšem většina lidí ke konkrétním sociálně slabým chová s určitým pochopením.

Samozřejmě, že minulost nám stěží může být zářným příkladem. Shodou okolností jsem nyní přečetl výbor z Jana Nerudy Trhani a jiní chudáci (vydáno roku 1923). V knížce nechybí slavná povídka Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku. Nedostatek účasti a zájmu, měšťáctví, sociální přehrady jako vyšité. Avšak celkově i u proslulého autora připadají na každý doklad smyslu pro spravedlnost tři případy čtenářsky populární psychologie chuďase.

Takže musíme být, aspoň zpětně, povděčni za vývoj ve 20. století. Přes Čapka a Poláčka k programově socialistickým autorům. No, a pak zase tak nějak zpátky.

Martin Profant - Praha 7

Jindřichu Kalousovi Středa, 22.Ledna 2020, 11:52:43

Myslím, že výtka zpředmětnění, desubjektivizace lidí, o nichž se mluví, bývá většinou pravdivá. Ale článek Olgy Richterové patří k těm mála případům, kdy je nepřípadná.

Richterová napsala svůj text jako kritiku současné vládní politiky ve vztahu k vyloučeným komunitám (nedávno tu razil Petr Kupka výraz "znevýhodněné sousedství", česky romská ghetta), tedy kritiku souboru strategií, pravidel a institucionalizovaných forem podpory a pomoci, včetně grantové podpory NGO. Z této perspektivy nemohou ti, jejichž situaci má daná vládní politika zlepšit (anebo zneviditelnit či populisticky zneužívat -- podle toho, kdo a proč tu politiku vytváří), vystupovat jinak než v roli předmětu dané politiky. Tak jako jsou starobní důchodci z hlediska důchodové politiky její objekt, kterému se zvyšují či reálně snižují důchody nebo diktuje povinnost založení účtu, aby jim nemusela pošťačka důchod nosit atd. Důchodci, kteří by se aktivně bránili třeba té povinnosti založit si účet a vyžadovali, aby účty, které jim chce stát povinně vnutit, byly bez poplatků -- ti by dělali politiku a byli by subjekty, ale už nešlo by o politiku s přívlastkem "důchodová".

Výtka desubjektivizace adresáta intervenční politiky státu se stává významná až v rovině realizace takové politiky -- státní politika může nejvýše vytvářet rámec, ve kterém je příležitost k kooperaci různých zúčastněných subjektu a k jejich vzájemnému uznání.

P.s. O. R. vtahuje do tématu vládní politiky jeden důležitý motiv -- upozorňuje na dramatické nebezpečí pro demokracii vyvolávané situací, kdy se obyvatelé vyloučené lokality stávají pro své okolí jen předmětem = masou představující živelnou katastrofou, jež způsobuje nesnesitelný hluk, nepořádek a snižuje bezpečnost o ceny nemovitostí. A co je důležité, že O.R. tuto situaci nemoralizuje, nechápe obyvatelé okolí vyloučené lokality jen jako morální subjekty, které by měli překonat své předsudky, přistoupit na perspektivu druhého a s vědomím toho, že oni jsou ti, kdo měli více štěstí než obyvatelé vyloučené lokality, se smířit s tím, že se nevyspí.

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Profantovi Středa, 22.Ledna 2020, 15:02:26

Nechtěl bych, aby moje vyjádření bylo chápáno jako nesouhlas s článkem. S většinou toho, co autorka napsala, souhlasím.

Žádná vyloučená komunita není beztvará chaotická masa. I uvnitř nich jsou výrazné osobnosti, hierarchie a vztahy. O tom mluvím, když mluvím o subjektech. Ani politiky státu (nejen intervenční, někdy může být přínosem i žádná centrální politika a jen stanovení rámce závazného a nepřekročitelného pro obě strany) nemohou tyto skutečnosti ignorovat.

Pokud jde o předmět článku, tak dnes by bylo v sociální sféře potřeba centrálně formulovat politiky obecného dosahu, nikoli jen zaměřené na vyloučené komunity. Jednou z nich by mělo být např. nalezení způsobů, jak donutit města a obce, aby některé úkoly převzaly na sebe (a pochopitelně jim k tomu poskytnout prostředky). A když už to některé město udělá - jako například Brno Rapid Re-housing - tak zajistit, aby po dalších volbách nebyla taková opatření konkurenční radniční koalicí smetena ze stolu.

Jan Vondrouš v Českém Krumlově svého času začal tím, že si v cikánské komunitě našel komunitou respektované osobnosti a s nimi uzavřel určité dohody, včetně stanovení možných následků jejich nedodržování. Tehdy k tomu žádnou zvláštní politiku z centra nepotřeboval. V podstatě šlo o obchodní vztah. Velice zjednodušeně řečeno: Bod 1 - Vy jako komunita budete dodržovat to a to a nebudete dělat tohle a tamto; aby se tak chovali i jednotlivci, to si budete hlídat především sami. Bod 2 - My jako město budeme vašim firmám a živnostníkům zadávat ty a ty zakázky a budeme to dělat, dokud vy se budete chovat podle bodu 1. Bod 3 - V rámci sociální a investiční politiky města vám jako komunitě nabízíme tohle a tohle. Navrhněte, co potřebujete vy, a budeme o tom jednat. Bod 4 - Zákony samozřejmě platí pro obě strany.

Problém nastal v okamžiku, kdy vůdčí osobnost komunity zemřela. Dnešní situaci v Českém Krumlově bohužel neznám. V jižních Čechách jsem žil a pracoval v letech 1995 - 99, v době, kdy v jiných oblastech ČR nejvíc řádili skinheadi a mezi cikány byly i oběti na životech. V Českém Krumlově byl tehdy víceméně klid. Stačilo ale přesunout se 4 km do sousedního Větřní a rozdíl byl zřejmý na první pohled.

Martin Profant - Praha 7

Jindřichu Kalousovi Středa, 22.Ledna 2020, 18:37:47

Krumlov byl v docela slušné situaci a oproti mnoha jiným městům, která na tom byla podobně, tu situaci starosta plně využil. Měl jsem, z milosti ČSLA, v půlce osmdesátých let příležitost chvíli pobývat zrovna na půl cesty mezi Chomutovem a Jirkovem, s detašovaným pracovištěm v Mostě -- tam byla výchozí situace mnohem horší a obávám se, že by dobrý starosta a rozumné zastupitelstvo vzniku ghett nedokázali zabránit. Pokud se podaří spolupráce s "vůdčími osobnosti", jdou věci k lepšímu, ale bohužel o spoustě míst platí, kde nic není, ani smrt nebere -- a ta spolupráce je vždycky křehká, zažil jsem případ, kdy stačilo, že byl syn významné rodiny blb a dojela na to jedna dlouhodobě skvěle fungujících romská školka (to fungování měřím jsa postprofesně deformován úspěšností dětí na prvním stupni ZDŠ, ale znám dvě někdejší frekventanky, které na svou školku vzpomínaly už jako studentky ZČU jako na velmi laskavé a přátelské místo).

Jinak je vládní politika zaměřená na vyloučené lokality samozřejmě jen zlomek -- potřebujeme slušnou bytovou politiku a školskou politiku; přitom ta druhá je to nejzákladnější.
Je jistě nezbytné zmírňovat extrémní dopady (inkluze dětí ze vzdělanostně zvýhodňujících rodin, náhrada předražených ubytoven v místech bez pracovních příležitostí alespoň jakžtakž lidským ubytováním apod.) Při postupném propadu šance zvládnout látku základní školy u nějaké třetiny dětské populace a při vzrůstající nedostupnosti bydlení pro masivní část obyvatel je ale dost marná činnost.

To, co Olga Richterová napsala, je na dané téma asi to nejlepší, co jsem četl v posledním desetiletí od politika, který má šancí převzít za věc ve střednědobém výhledu odpovědnost. Pár výhrad bych měl, ale směr je nadějný. A dobrý nejen ve srovnání s politikou té strany, co si říká sociálnědemokratická a pořídila nám ministryně přesvědčenou, že na chudej lid musí bejt přísnost.

Jindřich Kalous - důchodce

Pavlu Krupičkovi Čtvrtek, 23.Ledna 2020, 10:06:25

Kdyby si tohle říkali naši pradědové před 150 lety, dodnes jsme pracovali 16 hodin denně, uctivě se klaněli před pány továrníky a líbali ruce jejich Gnädigen Frauen... Oni toho měli ještě míň než my a neexistoval nikdo, kdo by o ně hmotně ani politicky pečoval, tak se zkrátka o své vzdělávání a organizaci museli postarat sami. Stálo to i krev a životy, systém se dopustil i justičních vražd jejich předáků (i v té nejdemokratičtější ze všech demokracií - Joe Hill, Sacco & Vanzetti), ale zásadní je toto poznání: Myšlenku, za kterou stojí fungující organizace, nezabije nikdo.

Jindřich Kalous - důchodce

K věci Čtvrtek, 23.Ledna 2020, 10:14:11

https://a2larm.cz/2020/01/dalsi-dojemny-pribeh-maminky-na-kterou-se-porada-sbirka/

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Přijetí vyloučených - technikálie nebo přirozenost? Čtvrtek, 23.Ledna 2020, 13:05:51

Sociálně vyloučené lokality jsou "technický" nebo "společenský" problém.

Obsesivní představy o "rozkladu společenství" (popřípadě i společnosti) jsou typické pro fašismus. Rozklad společenství je typický pro vyloučené lokality. Vyloučené lokality jsou půdou pro fašizaci ostatní společnosti. ("Konečné") řešení vyloučených lokalit se někdy oběma stranám ostatní společnosti (té solidární i té nenávistné straně) jeví jako "technický" problém (každá strana by samozřejmě volila jiné "technické" řešení). Obsesivní představy o "rozkladu společenství" a společnosti by totiž byly signifikantní pro fašismus...

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Krupičkovi Čtvrtek, 23.Ledna 2020, 13:21:51

Lidem, o kterých píše Olga Richterová v tomto článku, by nejspíše plošné snížení nájmu ve velkých městech příliš nepomohlo. Ona je otázka, zda by to vůbec to snížení nájmů pomohlo komukoli víc, než to, o čem Richtrová mluví -- nová obecní výstavba a revitalizace, v případě řady větších českých a moravských měst (velké město máme v republice stěží jedno) revitalizace a zkvalitnění veřejné dopravy z příměstských oblastí.

Docela složité je to v jejich případě i s dluhovou amnestií. Dluhová amnestie a pravidla likvidující současnou exekutorskou svévoli je nezbytná, ale dost dobře se nemůže týkat největších tradičních bolesti vyloučených lokalit -- lichvářů a "bagatelních" dluhů za nájem a energie. Tady potřebujeme zacílenější pomoc.

Nevím, co si přesně představujete pod slovy "kvalitní vzdělání", ale v souvislosti s těmi, které postihla exkludující chudoba, jde právě o to, o čem píše Richterová. O šanci získat vzdělání v rozsahu základní školy -- to jest nebýt odsunut do vedlejších vzdělávacích větví anebo opouštět školu v patnácti letech bez funkční gramotnosti a schopnosti základních početních výkonů (to druhé je dnes častější). Před skladem Amazonu to neochrání, to ostatně ani ledaskterá vysoká škola absolvovaná s červeným diplomem, ale přesto absence podobných dovedností člověku docela komplikuje život.

Samozřejmě, můžete říct, že vyloučené lokality jsou marginální problém, týká se nějakých tří procent populace, ostatně ex definitio je marginální problém i celá oblast exkludující chudoby, mezi osmi až deset procenty. A že jde o ty obyčejné, pracující lidi, zatímco těch vyloučených, barevných a vůbec pochybných si všímají jen nafoukaní elitáři. V tom druhém budete mít možná pravdu.

Jindřich Kalous - důchodce

Čtvrtek, 23.Ledna 2020, 13:43:49

Z diskuse pod tímto
https://www.blisty.cz/art/98502-cesta-do-hlubin-ceske-socialni-demokracie.html
článkem v Britských listech:

Já mám 800 m od domu vyloučenou romskou lokalitu, já je tam všechny znám, normálně se s těmi lidmi bavím. Mimochodem se dá s nimi normálně domluvit, dokonce v pohodě pracují. Chce to pouze pravidla. Pokud se nejedná o jedince na drogách, kterým už nepomůže svěcená voda. Moje manželka ty romské dětí učí. Nemáte ponětí, jaké zážitky s nimi má. To je nepopsatelné, možná na knihu. Takže my tady se snažíme ty děti vzdělávat a pomoci jim. Lidi z univerzit a z Prahy nemají nejmenší ponětí, co to obnáší a co tam zažíváte a co řešíte na škole se sociálně vyloučenou lokalitou. Moje žena, když čte ty teoretické disputace, tak se směje. Kdyby tam ti lidé ty děti aspoň hodinu učili, mi říká. Víte, co umí pomocníci pro vyloučené lokality a státní správa? Umí posílat lejstra, která chtějí vyplnit. To je vše.

Tím se dostávám k tomu, proč já jsem tak moc cynický, provokativní až drzý, když tady píši. Samozřejmě bych mohl být milý a hodný a vést tu disputace, vzdělání bych překvapivě měl. Já jsem tady, hoši intelektuálové z univerzit, vaše zpětná vazba, abyste měli reálné ponětí, jak to někde funguje. Já přicházím ze světa, kde je slabost katastrofou a všichni respektují silné lídry, kteří to, co řeknou, udělají. Mimochodem Romové mají rádi tento přímý a jasný přístup.

(Napsal to Marek Beneš, chyby a překlepy jsem si dovolil opravit.)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

J. Kalousovi Pátek, 24.Ledna 2020, 08:01:19

"Já přicházím ze světa, kde je slabost katastrofou a všichni respektují silné lídry, kteří to, co řeknou, udělají."
A v čem tedy vlastně spočívá ta jejich síla? V tom, že jsou fyzicky silní nebo v tom, že vždycky udělají, co řeknou?

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Pátek, 24.Ledna 2020, 16:49:5

Síla takových lídrů spočívá ve slabosti lidí, kteří je chtějí.

V kulturách chudoby se obvykle -- docela bez ohledu na kulturní původ vyloučených -- prosazují silně patriarchální prvky a silní mužové, kteří, aby si uchovali autoritu, nesmějí ztratit tvář. Pokud se s nimi člověk dohodne, dá se na dohodnuté poměrně dobře spolehnout. Funguje tak u nás řada "romských škol" a ledaskde na malém městě také řešení konfliktů. Potíž je, že ty dohody předpokládají analogickou pozici "silných mužů" na druhé straně (starostové, ředitelé škol apod.) a skutečnost, že starosta prohrál potřebné hlasování, se bere jako podraz. Mimoto dost často část těch dohod nesnese světlo veřejnosti.



Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Profantovi Pátek, 24.Ledna 2020, 21:03:5

A proto by se některé věci (přinejmenším, ale nejen) v obcích a městech neměly rozhodovat "demokratickým" přehlasováním menšiny většinou, zvlášť když ty radniční většiny bývají často dost pofiderní, ale konsensuálně za účasti opozice, aby bylo zajištěno, že i po změně radniční garnitury se bude v řešení problémů pokračovat v původně dohodnutém duchu. Odstrašujícím příkladem budiž osud brněnského projektu Rapid Re-housing.

Myslíte, že některé "demokraticky" uzavřené dohody světlo veřejnosti snesou?

Mimochodem, ani patriarchální uspořádání kmenových společností nebrání tomu, aby se v nich nejdůležitější rozhodování odehrávalo konsensuálně, jak o tom svědčí například některé zprávy Evropanů, kteří měli možnost blíže se seznámit se životem paštunských kmenů na rozhraní Pákistánu a Afghánistánu.

Martin Profant - Praha 7

Jindřichu Kalousovi Sobota, 25.Ledna 2020, 14:23:6

Ona je spousta věcí, která by se neměla, jenomže se může...
V našem případu nejde ale jen o faktické fungování zastupitelstev ve všech českých a moravských Kocourkovech, ony ty dohody dost často vyžadují -- abych tak řekl s panen prezidentem -- kreativní práci s předpisy a pravidly. Natolik kreativní, že dost často musím odpovědné kontrolní orgány náhle propadnout slepotě a ke jejich cti nutno říct, že po zvážení věci dost často té slepotě propadají; jen to nejde, když tuto kreativní práci s pravidly odhalí nějaký novinář a přičte ji skandální pozadí.
Aby ta kreativní práce s pravidly nepůsobila příliš démonicky -- na jedné škole, kterou nebudu z pochopitelných důvodů jmenovat, se jedná například o smazání záškoláctví, pokud se udělala důvěryhodná dohoda o tom, že se nebude opakovat. A malér, který následně způsobí příliš agilní sociální pracovnice.

S konsensuálním rozhodování u Paštunů příliš osobních zkušeností nemám. Vyjednávání, kdy se k problému vyslovili všichni muži až na jednoho a ten jeden pak řekl své stanovisko, které ostatní konsenzuálně přijali -- a nepřijetí by znamenalo vážný konflikt o pozici toho, kdo příště promluví jako poslední -- znám z řady vyjednávání tady u nás. V případě Romů se to popisuje jako kulturní vzorec, v případě ministerských porad se většina zúčastněných tváří, že ten vzorec nevnímá.

Martin Profant - Praha 7

Jindřichu Kalousovi Sobota, 25.Ledna 2020, 14:23:6

Ona je spousta věcí, která by se neměla, jenomže se může...
V našem případu nejde ale jen o faktické fungování zastupitelstev ve všech českých a moravských Kocourkovech, ony ty dohody dost často vyžadují -- abych tak řekl s panen prezidentem -- kreativní práci s předpisy a pravidly. Natolik kreativní, že dost často musím odpovědné kontrolní orgány náhle propadnout slepotě a ke jejich cti nutno říct, že po zvážení věci dost často té slepotě propadají; jen to nejde, když tuto kreativní práci s pravidly odhalí nějaký novinář a přičte ji skandální pozadí.
Aby ta kreativní práce s pravidly nepůsobila příliš démonicky -- na jedné škole, kterou nebudu z pochopitelných důvodů jmenovat, se jedná například o smazání záškoláctví, pokud se udělala důvěryhodná dohoda o tom, že se nebude opakovat. A malér, který následně způsobí příliš agilní sociální pracovnice.

S konsensuálním rozhodování u Paštunů příliš osobních zkušeností nemám. Vyjednávání, kdy se k problému vyslovili všichni muži až na jednoho a ten jeden pak řekl své stanovisko, které ostatní konsenzuálně přijali -- a nepřijetí by znamenalo vážný konflikt o pozici toho, kdo příště promluví jako poslední -- znám z řady vyjednávání tady u nás. V případě Romů se to popisuje jako kulturní vzorec, v případě ministerských porad se většina zúčastněných tváří, že ten vzorec nevnímá.

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Profantovi Sobota, 25.Ledna 2020, 16:35:41

Náčelníci těch paštunských kmenů prostě na svém mezikmenovém shromáždění zvaném džirga sedí třeba i rok (pokud mezi sebou zrovna neválčí, a samozřejmě přednost má sklizeň, na žně se jednání přeruší), dokud se všichni konsensuálně nedohodnou. Pak je ale dohoda závazná a vynutitelná třeba i silou. V moderní době mají právo účastnit se džirgy nejen náčelníci, ale i jejich vdovy a další vážení/é muži a ženy kmenů. Navíc je od určité doby otevřena i pro jiné než paštunské národy Afghánistánu a Pákistánu. Džirga se schází i ve 21. století a v Afghánistánu má přímý vliv na praktickou státní politiku.

Řekl bych, že po potřebných úpravách a přizpůsobení evropským poměrům a při použití moderních technologií by se takové shromáždění nemuselo moc lišit od deliberačních mechanismů používaných při evropských experimentech s přímou demokracií. Cikáni všech skupin by takovému způsobu vyjednávání a dosahování souhlasu jistě dobře rozuměli a jsem přesvědčen, že by s ním souhlasili jako se závazným. Problém by zřejmě pravidelně nastával na straně majority v okamžicích, kdy by po demokratické výměně vládnoucích koalic druhá strana požadovala po jejich nově zvolených zástupcích dodržování dohod uzavřených s jejich předchůdci.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Obraz patriarchátu Neděle, 26.Ledna 2020, 08:00:40

"... prosazují silně patriarchální prvky a silní mužové, kteří, aby si uchovali autoritu, nesmějí ztratit tvář. Pokud se s nimi člověk dohodne, dá se na dohodnuté poměrně dobře spolehnout."

Je to tedy dobře nebo špatně, že se na dohodnuté dá dobře spolehnout?

Až bude patriarchát zrušen, tak se na dohodnuté už nebude dát spolehnout?

Silní mužové tedy nesmějí ztratit tvář, a proto se na dohodnuté dá dobře spolehnout. Být silný muž je ale špatné...

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 26.Ledna 2020, 09:05:55

Já myslím, že člověk, který poslouchá nějaké vůdce (jen proto, že to jsou jeho vůdci a že jsou silní) asi těžko bude svobodný.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Nushartovi Neděle, 26.Ledna 2020, 10:52:53

Promiňte, napsal jsem to ad usum nusharti příliš ve zkratce.

"Silný muž" se v různých typech vyloučených kultur chudoby jmenuje různě. Zůstaňme u označení, které používali chudí italští přistěhovalci v USA -- kmotr.
Na slovo kmotra se dá spolehnout a ručím jim nejen za sebe, ale i za své lidi. Pokud by někdo z nich kmotrovo slovo porušil, napraví to a většinou přitom i ten, kdo slovo svého kmotra porušil, i přežije.


K té patriarchálnosti.
V různých koutech světa je soustavně popisovaná táž situace: Se školou jedná zásadně matka, protože děti jsou v striktní patriarchální struktuře její odpovědnost. A ta docela upřimně slibuje, že její kluk už nebude chodit za školu a bude chodit na doučování z předmětu, ve kterém propadá. Prosí a slibuje, aby kluka nevyloučili. Pak se nic neděje a ředitel školy s tím po nějaké době matku konfrontuje:
"Ale on můj muž nechtěl."
"A proč jste nám to neřekla a nezkusili jsme najít jiné řešení?"
"???"
(Matka žáka nechápe otázku a pak začne opatrně hledat pole porozumění. Že by žena mohla něco slíbit s tím, že by si druhá strana automaticky nedosadila výhradu, "pokud s tím bude souhlasit můj muž"? Asi to tak někde je, když pan ředitel říká -- pan ředitel je silný muž a jeho slova by nezpochybňovala--, ale ona si to neumí dost dobře představit.)

Tenhle příklad pochází z jakéhosi článku o přistěhovalcích z Portorika (musel bych ho dlouho dohledávat), ale když se zeptáte učitelek dětí z našich bídou vyloučených lokalit, poznáte tu dobrou podle toho, že udělala podobnou zkušenost (ta špatná ne, protože se s rodiči bojí mluvit).


Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

" 'Silný muž' (...) zůstaňme u označení (...) kmotr." Neděle, 26.Ledna 2020, 11:43:2

"Pokud se s nimi člověk dohodne, dá se na dohodnuté poměrně dobře spolehnout. Funguje tak u nás řada 'romských škol' a ledaskde na malém městě také řešení konfliktů." 

Takže Vy se, pane Profante, na řešení konfliktů dohadujete s "kmotry"? A ten malér, který způsobila ta Vámi zmíněná "příliš agilní sociální pracovnice", všichni přežili? :-):-):-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Konsensuální demokracie Neděle, 26.Ledna 2020, 12:45:27

Ta konsensuální (respektive palaverová) demokracie bývala praktikována například u některých kmenů severoamerických Indiánů (nemýlím-li se, například u Irokézů); a dodnes je praktikována u některých kmenů afrických.

Ano, tato konsensuálně-palaverová demokracie, kdy žádné rozhodnutí nesmí být přijato dříve, nežli s ním souhlasí opravdu v š i c h n i zúčastnění, bez jakékoliv výjimky - ta má jako princip bezpochyby svou krajně vysokou hodnotu.

Ale v praxi je jako obvykle všechno podstatně složitější. Jako naprosto první bod je samozřejmě nutno namítnout, že takto pojímaná palaverová demokracie se udržuje/může udržet právě už jenom tam, kde se rozhoduje víceméně jenom o zcela lokálních záležitostech. Kde se všichni zúčastnění navzájem osobně znají; a kde je vzájemný soulad primární životní nutností.

Tuto palaverově-konsensuální demokracii by tedy bylo možno jednou provždy odbýt prostě poukazem na tuto skutečnost, že moderní svět je mnohem komplexnější a komplikovanější, a že kdyby se mělo čekat na bezpodmínečný souhlas všech, pak by se reálně nikdy nedošlo k vůbec žádným rozhodnutím. (S tím důsledkem že mezitím by si každý dělal co se jemu samotnému zlíbí.)

Tato komplexita moderní společnosti je bezpochyby reálným faktem; jenže jak bylo zmíněno ten samotný princip "konsensuální demokracie" je příliš klíčový, nežli aby bylo možno se ho jenom takto uspěchaně vzdát. Respektive se ho takto lacino zbavit, jak se to vezme.

Jako první věc je nutno si uvědomit: určitou mírou této "konsensuální demokracie" se vyznačuje dokonce i současná demokracie většinová.

Tato současná většinová demokracie je ve své podstatě opravdu dost podivný hybrid: na straně jedné platí zásada "vítěz bere vše". Komu se podaří získat bezpečnou většinu v parlamentu, ten se v podstatě nemusí ohlížet na nic a na nikoho, a může si přijímat zákony a opatření jaká se mu jen zlíbí. (Naprosto klasickým, ale zároveň odstrašujícím příkladem tohoto principu jsou poměry v současném Maďarsku a Polsku.)

Na straně druhé - ve státech s vyspělejší politickou kulturou nežli je tomu v oněch zmíněných zemích se toto heslo "vítěz bere vše" v naprosté většině případů nikdy v takto čisté (respektive extrémní) formě nepraktikuje.

A to sice ani ne tak z důvodů morálních, jako spíše z důvodů ryze pragmatických. I ta vítězná strana si je totiž vědoma toho, že pokud by přijala nějaká politicky velice vyhraněná opatření, tak pokud se příště dostane k moci opozice, tak ta je zase okamžitě zruší. Zatímco když vítězná strana přijme opatření, která sice v zásadě odpovídají její ideové doktríně, ale přece jenom berou určitý ohled i na ´postoje a argumenty protistrany, pak značně stoupá pravděpodobnost, že i po příští změně vlády (respektive parlamentní většiny) ta přijatá opatření budou zachována, respektive jenom do určité míry modifikována. (Naprosto změnit už zavedené mechanismy státní správy totiž bývá velice nejednoduchá záležitost; jak se naposled musel přesvědčit i samotný Donald Trump, který svou vládu nastoupil se siláckými vyhlášeními jak okamžitě zruší systém obecného zdravotního pojištění svého předchůdce Obamy - a nakonec to jediné co se mu podařilo bylo tu "Obama-Care" jenom poněkud okleštit.)

A druhým faktorem pracujícím ve prospěch této faktické konsensuální demokracie je prostě síla voličských hlasů. Pokud vítězná strana přijme příliš extrémní opatření, pak si tím automaticky odežene část středových voličů - tedy právě těch kteří budou rozhodujícím faktorem v příštích volbách.

-------------------------------------------------------

Bylo by tedy možno celý tento rozbor zakončit konstatováním, že i současná demokracie obsahuje určité elementy konsensuální demokracie, a že je tedy všechno vlastně v nejlepším pořádku.

Jenže - celá věc je ještě složitější. Za prvé: jak už bylo řečeno, tento způsob demokracie je má ve své podstatě hybridní charakter. Ty principy majoritní (respektive majorizující) demokracie a konsensuální demokracie tu nejsou propojeny v jeden vnitřně harmonický, konsistentní celek, nýbrž jsou víceméně navzájem jenom svázány silou čistě pragmatické politické nutnosti.

A za druhé a především: ten poukaz na komplexitu současného světa (a tedy reálnou nemožnost plně konsensuální respektive palaverové demokracie) vyjadřuje jenom jednu část pravdy.

Ta druhá část pravdy leží někde zcela jinde. Bylo řečeno, že ta konsensuálně-palaverová demokracie se může pěstovat výhradně jenom tam, kde u všech zúčastněných převažuje společný zájem. Kde tedy daná společnost či komunita je - přes všechny individuální rozdíly - v zásadě sociálně i názorově homogenní.

Zatímco ta současná společnost, kterou jsme si napřed charakterizovali jenom v obecném smyslu jako společnost "moderně komplexní" - ani není nutno v plném smyslu restituovat Marxovu tézi o "třídním boji", aby nám bylo naprosto zřejmé, že tato společnost není od možnosti univerzálního konsensu vzdálena jenom samotným stupněm své komplexity, nýbrž že je tato společnost zároveň - a především - roztrhána do různých, zčásti zcela protikladných (esenciálních) zájmů. - Jakým způsobem by například bylo možné "konsensuálně" řešit vztah dejme tomu majitelů nemovitostí, kteří mají přirozenou snahu z jejich soukromého vlastnictví vydobýt co možná nejvyšší zisk - a nájemníků těchto nemovitostí, kteří mají přirozeně zájem zcela opačný, totiž platit pokud možno nejnižší nájem?...

A i tady je nutno uvažovat ještě o kousek dál. I tady by totiž bylo možné si celou věc usnadnit, s poukazem na to že takto esenciální zájmy nikdy nemohou být zcela homogenní, a jmenovitě ten konflikt zájmů mezi nájemcem a nájemníkem je přirozeně daný a nikdy ho nebude možno reálně odstranit.

Jistě, dnes už by bylo iluzí stále ještě věřit v Marxovo přesvědčení, že je možno vytvořit půdu pro "totální" společenskou homogenitu (a tedy i všeobecný konsens) prostě aktem převedení všeho majetku pod společné (respektive společenské) vlastnictví.

Ale přece - přece se i za touto o sobě naivní představou stále skrývá jedna zcela hluboká a zásadní pravda o tom, že možnost konsensu v rovině politické stoupá paralelně se sociální homogenitou celé společnosti - a že sociální homogenita společnosti stoupá paralelně s narůstající homogenitou v oblasti vlastnictví. (Respektive formulováno opačně: čím více se zmírní protiklady ve sféře vlastnictví, tím více stoupá míra společenské homogenity - a tím více roste i reálná možnost konsensuality ve sféře politické.)

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Nushartovi Neděle, 26.Ledna 2020, 17:26:2

A co jiného než kmotři jsou podle Vás ti respektovaní "síní lídři", kteří to, co řeknou udělají, ve "světa, kde je slabost katastrofou"?

A ano, s některými z nich jsem svého času vyjednával. Říkám to nerad, ale většinou to bylo mnohem příjemnější, než jednat se zaťatým obecním idiotem, shodou nešťastných událostí starostou jinak slušné obce, který se rozhodl odvolat ředitelku školy, protože tam chtěl posadit svojí neteř (což sice podle zákona nejde, ale než proběhnou soudy, je škola v rozkladu). On se kmotr, který je naprostý idiot, na rozdíl od partajního politika dlouho neudrží.

A vidím, že to s tou agilní sociální pracovnicí Vám podle smajlíků přišlo vtipné. Ona sebevražda dítěte anebo jen jen jeho zlomení a úplná demotivace nic tak moc veselého není a uprostřed takových střetů jsou v těchto případech vždy děti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pravý socialismus nám vyřeší všechno Pondělí, 27.Ledna 2020, 10:31:56

Pane Krupičko, "pracovat" s někým, kdo má zásadní deficity ohledně vlastní sociální kompetence, je především něco nesrovnatelně náročnějšího a namáhavějšího, než mu prostě nasypat do kapes peníze. Nebo mu "zaručit byt".

Vy to "zaručené bydlení" a ten "dostatečný příjem" považujete za nějaké lepší řešení, nežli tu údajně "sociálně-liberální" práci s vyloučenými. Jenže ve skutečnosti právě to Vaše "socialistické" řešení je fakticky projevem umývání si rukou. Projevem alibismu.

Je to ve stylu: No tak my jim prostě přidělíme nějaké byty, dáme jim peníze - a dál už se pak o ně nebudeme nijak starat!

A co pak bude, když tito "sociálně vyloučení", z nichž mnozí skutečně neměli kde a jak si osvojit ani základní sociální (a občanské) kompetence, tyto byty zdevastují? Co bude, když hlava rodiny ty - darované - peníze - propije v hospodách nebo prohraje u herních automatů? S něčím takovým se "pravý socialista" přece nebude zatěžovat; on přece uskutečnil ten svůj socialismus, a do ničeho jiného mu už naprosto nic není.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Krupičkovi Pondělí, 27.Ledna 2020, 15:46:30

Fajn, o tom, co píšete se dá diskutovat.

V prvé řadě je potřeba rozlišovat mezi chudobou a bídou, tedy exkludující chudobou. Richterová psala, aniž by to ovšem výslovně uvedla, o té druhé. A u té se práh mezi právy a možností jejích využití mění v propast.

Obecné právo na bydlení se v případě sociálně slabých realizovalo mimo jiné pomocí příslušného příspěvku. Nikterak rozmařilého, ale nezanedbatelného -- u lidí postižených exkludující (a vesměs dědičnou) bídou to skončilo drahým nájmem placeným za devět lidí v jedné cimře na ubytovně v lokalitě, ze které se za prací dojíždí po půlhodinové cestě pěšky v průměru dvě hodiny. A ta cimra vynášela provozovateli ubytovny za metr čtvereční víc než za metr bytové plochy v Praze 1. Přitom z ubytovny není úniku, Romovi se byt nepronajímá.

Právo na základní vzdělání -- Richterová popsala sentimentální a dosti netypický příběh, ale i když vynecháme lokality, ze kterých sejde do školy přes hodinu pěšky a jinak to nejde, když pomineme soft rasismus, na který děti narazí, stále je tu škola, ve které se zcela automaticky předpokládá, že dětem doma s úkoly pomohou rodiče a to maminka s minimální funkční gramotností nezvládá už od druhé třídy.

Mohl bych jít od jednoho sociálního práva k druhému a ta propast tam bude vždycky.

Dejme tomu, že problémy sociálního vyloučení způsobuje v konečné instanci protiklad práce a kapitálu (lhostejno, zda je ten kapitál soukromý nebo státní, jako byl v takzvaném reálném socialismu). Ale ani to neznamená, že by se mohlo odstraňování důsledků exkludující chudoby vyčerpávat jen ve velkorysejším přerozdělování ve prospěch exkludovaných. Vždy s nimi bude také potřeba "pracovat", to jest učit je, jak uplatňovat svá práva a pomáhat jim s tím uplatňováním.

A vždy bude existovat nebezpečí paternalismu -- například už jen tím, že budu přístup ke vzdělání dejme tomu dětí z předlických unobuňěk pojímat s radikálně jinou představou o hodnotě vzdělání, než jakou má většina dospělých obyvatel řečeného slumu. To už je riziko věci.

Jindřich Kalous - důchodce

Pondělí, 27.Ledna 2020, 16:33:2

Bývalý režim sice vytvořil taková monstra jako Chanov nebo Luník IX, ale tam, kde se minoritu podařilo rozptýlit mezi většinovou populaci, s příslušníky minority problémy nebývaly. (Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Na sídlišti v Brně-Líšni jsme v 80. letech měli několik sousedů z minority. A ještě předtím, v jedné sudetské venkovské fabrice, kde jsem po promoci začínal, byli cikánští dělníci z těch spolehlivějších. Tam jsem se taky v praxi přesvědčil o významu pojmu, který se jinak na Moravě používá celkem běžně - "bílý cigán". Stručně řečeno, ti bílí cigáni byli mnohem problémovější než ti skuteční Cikáni.)

Dokonce i v brněnském Bronxu (= oblast v prostoru mezi ulicemi Cejl, Bratislavská a Francouzská, tj. zhruba v části bývalého obvodu Brno III přiléhající k centru města) se dá žít. Na Cejlu jsem v 80. letech dva roky pracoval a donedávna v té oblasti žila dcera s dnes už dospělými vnuky, takže to opět mohu potvrdit. A jedna dost známá brněnská spisovatelka, která žije střídavě v Brně na Bratislavské a v Praze na Krakovské (tj. na dostřel od Václaváku), se nedávno veřejně vyjádřila, že na rozdíl od jejího pražského bydliště ji v brněnském Bronxu ještě nikdy neokradli ani jí nevyloupili byt.

Budu se opakovat: Škoda, že brněnský projekt Rapid Re_Housing nedostal víc času.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 01:40:13

Kde jsem to viděl nebo četl? Asi ve třech městech už začali s doučováním romských dětí. Co se týká učení, v tom není možné spolehnout se na rodiče, poněvadž to sami nedostali. Jde jim o to, aby se budoucí rodiče dostali na vyšší úroveň, vzděláním i pracovně.

Martin Profant - Praha 7

Václavovi Pospíšilovi Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 09:48:16

Doučování dětí ze vzdělanostně znevýhodněných rodin (ony to zdaleka nejsou je romské děti a právě tak nežijí v "romských komunitách" jen Romové ) probíhá na spoustě míst v republice. Provozují ho někdy neziskovky, někdy samotné školy. Rozhodují finanční zdroj přitom představovaly a představují příslušné dotační programy provozované ministerstvem školství. Ovšem reálně mnohem menší zdroj než před rokem 2008.
Obětaví a odhodlaní lidé, s otevřenou hlavou a srdcem, v nejistých podmínkách, dík za jejich práci -- ale nebude to dobře fungovat, dokud se nezmění první ročníky základních škol. A to se zatím nedaří.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 16:07:38

Díky za upřesnění.
Jak se mají změnit první ročníky základních škol? O tom nic nevím.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.