Jan Kaplan byl člověkem dvou světů: celý život pevně spojený s rodnou zemí a zejména městem, zároveň ale shodou životních okolností po většinu doby žijící v cizině.

Narodil se 25. února 1949, datum narození jako by symbolicky předznamenalo jeho osudové spojení s moderními dějinami Československa, zejména s jejich nejtemnějšími kapitolami. Přinejmenším stejně osudový význam jako datum mělo však místo, kde se narodil a strávil dětství a mládí — pražské Staré Město, konkrétně jedna z jeho nejtajemnějších a nejpůvabnějších částí, čtvrť Na Františku v okolí Anežského kláštera.

Janův otec, rovněž Jan, byl filmový scénárista a textař, podílel se především ve 30. letech na několika filmech, například známé Cestě do hlubin študákovy duše. Lásku k filmu po něm Jan plně podědil, po absolvování gymnázia se pokoušel uchytit v Československé televizi, brzy se ale vydal za svým snem, a ten ho vedl do Anglie. V devatenácti letech, krátce před 21. srpnem 1968, dorazil do Londýna, města, které se stalo jeho druhým domovem.

Po srpnové invazi spřátelených vojsk se nechtěl vrátit do Československa, byl v nepřítomnosti odsouzen na dva roky, a plně se soustředil na splněné svého filmařského snu. Rychle ovládl výborně angličtinu, dostal se na London School of Film Technique a záhy se mohl věnovat práci na filmech. V 70. a 80. letech natočil řadu úspěšných dokumentů, věnovaných mimo jiné Grahamu Greeneovi, Williamu Blakeovi, proslulým zahradám rodiny Rothschildů v Exbury.

V dokumentárním seriálu In Search of Holy England z roku 1989 putoval režisér Kaplan spolu s tehdy populárním rabínem Lionelem Blue po místech Anglie se zvláštním spirituálním dědictvím. Na tomto dokumentu se, stejně jako na mnoha dalších, již podílela jeho manželka Krystyna Nosarzewska, rovněž režisérka a spisovatelka.

V roce 1983 se Jan Kaplan stal členem britské filmové a televizní akademie (BAFTA). Stal se tedy respektovaným členem filmového světa Velké Británie. To se však již blížila další velká změna v jeho životě.

Osudový atentát

Záhy po listopadu 1989 se začal pravidelně vracet do Československa, zejména do rodné Prahy. Fascinovala ho romantická, zašlá — a také, jak dobře věděl, velmi pomíjivá — krása města ještě nezasaženého masovým turismem ani moderní výstavbou, a tak strávil hodiny a hodiny fotografováním.

Nejméně stejný čas věnoval také návštěvám antikvariátů, kde nakupoval pragensie všeho druhu. Vznikl tím základ pozoruhodného, rozsahem obrovského osobního archivu, který mu posloužil při natáčení dokumentů a psaní knih.