Deník Referendum Umění

Jan Kaplan byl člověkem dvou světů: celý život pevně spojený s rodnou zemí a zejména městem, zároveň ale shodou životních okolností po většinu doby žijící v cizině.

Narodil se 25. února 1949, datum narození jako by symbolicky předznamenalo jeho osudové spojení s moderními dějinami Československa, zejména s jejich nejtemnějšími kapitolami. Přinejmenším stejně osudový význam jako datum mělo však místo, kde se narodil a strávil dětství a mládí – pražské Staré Město, konkrétně jedna z jeho nejtajemnějších a nejpůvabnějších částí, čtvrť Na Františku v okolí Anežského kláštera.

Janův otec, rovněž Jan, byl filmový scénárista a textař, podílel se především ve 30. letech na několika filmech, například známé Cestě do hlubin študákovy duše. Lásku k filmu po něm Jan plně podědil, po absolvování gymnázia se pokoušel uchytit v Československé televizi, brzy se ale vydal za svým snem, a ten ho vedl do Anglie. V devatenácti letech, krátce před 21. srpnem 1968, dorazil do Londýna, města, které se stalo jeho druhým domovem.

Po srpnové invazi spřátelených vojsk se nechtěl vrátit do Československa, byl v nepřítomnosti odsouzen na dva roky, a plně se soustředil na splněné svého filmařského snu. Rychle ovládl výborně angličtinu, dostal se na London School of Film Technique a záhy se mohl věnovat práci na filmech. V 70. a 80. letech natočil řadu úspěšných dokumentů, věnovaných mimo jiné Grahamu Greeneovi, Williamu Blakeovi, proslulým zahradám rodiny Rothschildů v Exbury.

V dokumentárním seriálu In Search of Holy England z roku 1989 putoval režisér Kaplan spolu s tehdy populárním rabínem Lionelem Blue po místech Anglie se zvláštním spirituálním dědictvím. Na tomto dokumentu se, stejně jako na mnoha dalších, již podílela jeho manželka Krystyna Nosarzewska, rovněž režisérka a spisovatelka.

V roce 1983 se Jan Kaplan stal členem britské filmové a televizní akademie (BAFTA). Stal se tedy respektovaným členem filmového světa Velké Británie. To se však již blížila další velká změna v jeho životě.

Osudový atentát
Záhy po listopadu 1989 se začal pravidelně vracet do Československa, zejména do rodné Prahy. Fascinovala ho romantická, zašlá – a také, jak dobře věděl, velmi pomíjivá – krása města ještě nezasaženého masovým turismem ani moderní výstavbou, a tak strávil hodiny a hodiny fotografováním.

Nejméně stejný čas věnoval také návštěvám antikvariátů, kde nakupoval pragensie všeho druhu. Vznikl tím základ pozoruhodného, rozsahem obrovského osobního archivu, který mu posloužil při natáčení dokumentů a psaní knih.

První z polistopadových dokumentů, Návrat svobody (The Return of Freedom) je pohledem do života pražské křesťanské rodiny, která prožívá poslední dny komunistického režimu. Jan a Krystyna Kaplanovi se v první polovině 90. let přestěhovali do Prahy a bydleli nějaký čas v malebném zákoutí Nového Města, v ulici V Jirchářích. V té době se již Jan Kaplan jako dokumentarista i jako autor věnoval události moderních československých dějin, která ho oslovila asi nejhlouběji: atentátu na Reinharda Heydricha.

V této věci spojil své síly se skotským historikem Callumem MacDonaldem, který se tématem do hloubky zabýval a v roce 1989 vydal o atentátu knihu založenou na podrobném studiu mnohdy dosud nezveřejněných materiálů. V roce 1992 natočil Jan Kaplan dokument SS-3, který se dočkal několika ocenění, například na filmovém festivalu v Chicagu. V roce 1995 uspořádal rozsáhlou výstavu Praha ve stínu hákového kříže, k ní byla vydaná stejnojmenná, unikátně ilustrovaná kniha autorské dvojice Kaplan-MacDonald.

Že zavraždění zastupujícího říšského protektora a nacistická okupace ani po půlstoletí nejsou něčím uzavřeným a minulým, poznal na vlastní kůži. Podle svědectví manželky Krystyny po promítání dokumentu v roce 1992 obdržel režisér po telefonu několikrát anonymní výhrůžky smrtí.

Příčinou byly záběry zaplněného Václavského náměstí při „slibu věrnosti“ Říši 3. července 1942. Záběry, které byly pro někoho zjevně těžko přijatelné, ale odmítl z filmu vystřihnout.

K proslulému atentátu na mozek Třetí říše se Jan Kaplan vracel opakovaně, v roce 2012 v pražském Centru současného umění DOX uspořádal videoinstalaci spojenou s promítáním filmu SS-3. V posledních letech života usiloval o to, aby byla na budově Porchester Gate, kde sídlila československá vojenská zpravodajská služba pod velením pukovníka Františka Moravce a kde se připravovaly plány pro operaci Anthropoid, umístěna pamětní plaketa.

To se na podzim 2011 skutečně podařilo, a to přímo na místě, které Kaplan identifikoval podle fotografie Josefa Gabčíka a Jana Kubiše pořízené před jejich výsadkem. O osm let později, 4. listopadu 2019, obdrželi Jan a Krystyna Kaplanovi na českém velvyslanectví v Londýně pamětní medaili za pomoc při přípravě a realizaci otisku pamětní zdi v Porchester Gate.

Setkávání s Bohumilem Hrabalem
Někdy v polovině šedesátých let, snad v létě 1965, se tři spolužáci z pražského gymnázia vydali navštívit slavného spisovatele v jeho libeňském bytě. Jak vzpomíná jeden z trojice, spisovatel a filozof Michal Ajvaz, Hrabal, ač nachlazený, nezvané hosty přijal vlídně a povídal si s nimi o moderním umění, surrealismu, americké literatuře, o všech těch podivuhodných věcech, které „kulturní mejdan“ šedesátých let nakrátko učinil opět dostupnými.

To bylo první setkání Jana Kaplana s Bohumilem Hrabalem. Další se odehrálo ne v Praze, ale v Londýně, kam Hrabal v květnu 1990 přicestoval na literární besedu. Spisovatel četl úryvky z knihy Obsluhoval jsem anglického krále, a najednou se z reproduktorů ozvalo hlášení: „Dámy a pánové, okamžitě opusťte místnost, v budově je bomba.“ Na ulici před budovou Kaplan Hrabala oslovil, a výsledkem bylo, že se stal jeho průvodcem po Londýně.

Vydali se mimo jiné k bydlišti básníka T. S. Eliota, Bohumil Hrabal v ruce s německým překladem Pusté země. Ale navštívili pochopitelně také několik londýnských hospod. A Jan Kaplan fotil, v Londýně stejně jako později v Praze a v Kersku. Výsledkem je množství unikátních a působivých, emotivních fotografií, které později, v roce 2014 souborně knižně vydal ke stému výročí Hrabalova narození.

Podstatná část setkávání spisovatele a jeho „přítele fotografa“ se odehrávala v pražských hospodách, které jak Bohumil Hrabal, tak Jan Kaplan milovali. Především v pivnici U Zlatého tygra, která byla Hrabalovou „kmenovou“ hospodou. Kaplanova fotografie nejslavnějšího štamgasta U Tygra visí dodnes. Takto Bohumil Hrabal vzpomínal na londýnskou hospodskou exkurzi, konkrétně na slavnou pavlačovou The George Inn v jižním Londýně:

„Vešli jsme do té dřevěné členité hospody, jako byste spojili pět Zlatých tygrů, a poručili jsme si Guinessův porter, je to tmavé pivo až po okraj s centimetrovou, téměř kávovou pěnou... Pan Kaplan mi něžně vše vyprávěl. Poručili jsme si další Guinessův porter, pan Kaplan vzal sirku a do té husté pěny ponořenou sirkou nakreslil uprostřed čtyřlístek a řekl, že čtyřlístek je znak Irska, to že se dělá v Irsku, pomalu se usrkává ten porter, štrnká se pouze, nechlastá se tak jako se chlastá pivo v Praze a v Bavorsku...

a tak jsme pili pomalu a ten čtyřlístek jakoby štancnou vyražený sirkou do pěny pomalu klesal, a když jsme dopili, tak ten čtyřlístek jako z kávového nugátu ležel na dně sklenice... a tak jsme si dali ještě jeden Guinessův porter a teď já jsem sirkou nakreslil do pěny čtyřlístek pro štěstí...“

Nespokojený okouzlený poutník
Jan Kaplan byl člověk neutuchající aktivity a činorodosti; když nebyl v pohybu – ve fyzickém smyslu, ale i ve smyslu vizí další tvořivé práce: filmu, knihy, výstavy – nebyl opravdu spokojený. Mnohé z jeho snů a představ se mu podařilo realizovat, mnohé ne. Od přelomu tisíciletí neměl už tolik příležitostí točit dokumenty a věnoval se spíš knihám – kromě již zmíněných to jsou dvě krásné a obsáhlé, bohatě ilustrované knihy o Praze, a jeden historicko-literární průvodce po městě v angličtině.

Podílel se ale například také na stálé expozici Muzea komunismu v Praze. Jeho vztah k milovanému rodnému městu a zemi byl složitý a svým způsobem bolavý. Zjistil, že v Čechách už nemůže žít, mnoho věcí mu vadilo, stěžoval si na jednání lidí, na různé věci. Ale zároveň nemohl dost dobře žít bez Prahy, bez rodného města, bez kultury, se kterou byl propojen až do hloubky své bytosti. Životní úděl emigranta, který je doma na více místech a zároveň už nikde úplně...

Znali jsme se skoro tři desítky let, Honza byl spolužák mé maminky a rodinný přítel, trvale, i přes fyzickou vzdálenost, přítomný v našich životech. Vždycky mě inspirovala jeho energie a nadšení.

Čemu se věnoval, věnoval se naplno a s vášní. Ať už šlo o velké projekty, nebo „jen“ o malé velké drobnosti života. Jako třeba protáhnout návštěvníka Londýna, který je ve městě poprvé, pořádně po všech místech, která stojí za vidění a je jakžtakž ve fyzických možnostech člověka je během jednoho dne obejít. Na takový den se nezapomíná.

Vzpomínám, jak jsme na konci 90. let seděli v nevelkém londýnském bytě Kaplanových, v místnosti obložené od podlahy až ke stropu videokazetami, tehdy to byly objemné véháesky, a Honza mi s nadšením promítal některé své oblíbené filmy. Zvláště jedno místo z Kurosawova filmu Krvavý trůn jsme viděli snad desetkrát za sebou. Byl to prostě úžasný záběr!

Veliký plakát podepsaný samotným Akirou Kurosawou si Jan Kaplan cenil ze svých věcí snad nejvíc. Nechal si ho pověsit na zeď v novém londýnském bytě, ve kterém, už vážně nemocný, prožíval za oddané a obětavé péče manželky Krystyny poslední měsíce života.

Zemřel 13. ledna 2020. Myslím, že se okamžitě po vysvobození z kruté nehybnosti lůžka vydal na dlouhou, opravdu dlouhou okouzlenou pouť po všech svých oblíbených místech a po lidech, které měl rád.