Bude pozítří rok nový?

Novoroční výzvy k odvaze nestačí na to, aby zaplašily obavy z toho, co přichází a co na nás dopadá. Jaký obrat přinese nový rok a čím k němu můžeme přispět?

Po Vánocích se vše točí kolem konce roku prý starého. Jak je starý rok? Je 31. prosince rok starý jeden rok? Na lidská měřítka velmi mladý? A můžeme vůbec čas poměřovat časem? Není to stejně divné, jako když peníze kupujeme nebo prodáváme za peníze?

Pozornost se zaměřuje na rok prý nový, ne-li dokonce mladý. Někdo může být mladý, protože uběhlo málo času od jeho narození. Nějaký přírodní útvar nebo lidské dílo mohou být nové vzhledem k době od jejich vzniku. Rok označovaný jako nový je krátký úsek času, třeba jeho první vteřiny, minuty či hodiny, možná i dny, aniž by se v něm odehrálo něco podstatného, co teprve můžeme měřit časem.

Mládí člověka je relativní. Kdesi jsem četl, že procesy stárnutí začínají kolem sedmnáctého roku života, i když obvykle síly a jejich uplatnění v životní dráze jsou ještě dlouho potom na vzestupu. Je to i s rokem tak, že je zpočátku nejistý, nezkušený, pak oplývá silami a je třeba v létě na výsluní, síly pak už nejsou chaotické a vyjadřují řád, a nakonec rok chátrá a v prosinci pozbývá sílu a hyne?

Máme představu, že čas je cosi objektivního, nezávislého na nás. Zdá se, že na jeho běh nemáme vliv, že naopak čas doléhá na nás a ovlivňuje nás. Jenže čas je takový, jak ho pojímáme. Může to být lineární čas, nekonečné plynutí událostí hypoteticky měřitelně snad od velkého třesku – ale kdoví odkdy, neposlechneme-li fyziky a zeptáme se, nebylo-li snad v inflačním multivesmíru něco před explozí naší singularity a neplyne-li tento čas nad časem od ničeho k ničemu.

Staré a nové roky patří k jinému času, k tomu, v němž se otáčkami Země kolem její osy a jejími oběhy kolem Slunce zdánlivě vracíme do východiska a začínáme znovu od začátku. Neplatí to však ani prostorově. Kdybychom našli nějaké vhodné souřadnice, zjistili bychom, že Země je se Sluncem a celou jeho soustavou unášena kolem středu Mléčné dráhy, naší spirální galaxie, a spolu s ní prodělává pohyb v Místní skupině galaxií, přičemž slovo „místní“ je poněkud odvážné, má-li tento útvar průměr deset milionů světelných let. A tak lze jít dál k ještě větším měřítkům.

Návraty do bodu, z něhož jsme vyšli, by možná byly útěšné, daly by nám pocit jakéhosi obšírnějšího domova, něčeho důvěrně blízkého, kde můžeme spočinout a kde zhruba víme, co se dá očekávat. Jenže jsou to návraty iluzorní. Jsme vržení do času a prostoru, a jiný domov než ten, který si vytváříme, který však je trvale ohrožený Neznámem, není k dispozici.

Vše je pomíjivé, a proto vlastně i prázdné, procházející od dosud nejsoucího k již neexistujícímu. Ilustrace Dan Ferrer, Candeleda

V čase lineárním je nový každý nepatrný okamžik. Nastává něco, co tu ještě nebylo, ale v neskonale blízkém dalším momentu to právě nové pomíjí odplaveno do minulosti. Ta minula, v daném okamžiku ji potkáme a hned se s ní mineme. Vše je pomíjivé, a proto vlastně i prázdné, procházející od dosud nejsoucího k již neexistujícímu.

V cyklickém čase platí známé biblické nářky z knihy Kazatel razantně znějící v kralickém překladu: „marnost nad marnostmi a vše je marnost. … Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; … jest čas rození i čas umírání, … Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všichni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost. Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.“

Možná se dokážeme odpoutat od minulosti, jež odplynula a je nicotou. Nemusíme si donekonečna přehrávat uběhlé rozhovory a činy, známkovat sebe a druhé ze vzorného nebo pošetilého chování. Nemusíme se nechat jako jednotlivci dál a dál zatěžovat vahou minulosti, která sice odešla, ale zanechala stopu a ta nás chce ovládat. Nemusíme se jako civilizace nechat zavalovat historickou matérií, jíž je čím dál víc a čím dál méně je schopna být učitelkou života.

Novoroční výzvy k odvaze nestačí na to, aby zaplašily obavy z toho, co přichází a co na nás dopadá. Nemusíme sice podléhat strachu dřív, než nám budoucnost vmete do cesty nějaké nepříjemné překvapení, ale budoucnost, dokud do ní předbíháme, vznáší na nás nárok, a my mu podléháme. Je-li co radikálně nového, ne otupující nekonečná recyklace příčin a následků, je to akt, jímž čas překračujeme. Je to přítomný okamžik, který exploduje významem, je to zkušenost X, je to život sám, který se děje vědomě, a proto odněkud někam. Život nabitý smyslem. Je to čin tvůrčí, jímž se ujímáme autorství vůči svému životnímu příběhu. Je to případ, kdy nejsme žiti, nýbrž žijeme a život sám je (i) naším dílem.

Skutečně nové je to, co právě přichází. Můžeme se tomu otevřít a přijmout to jako dar života, který je štědrý, ale také jako výzvu a jako čin, jímž na ni odpovídáme. Otevření mysli přítomnosti by mohl někdo nazvat mystickým zážitkem. Je to však i revoluce. Nikoli ve smyslu Koperníkovy, církví do roku 1835 zakázané knihy De revolutionibus orbium coelesticum libri VI (Šest knih o oběhu nebeských světů, konečné vydání 1541). Míním opak evoluce, vývoje, ne tedy odvíjení toho, co bylo zavinutě (v příčinách) přítomno.

Nemíním jen revoluci duše, znázorněnou jako heroické umělecké dílo výjimečného jednotlivce. Míním i dílo sociální. Věřím možnosti přijít s něčím doopravdy novým v životě společnosti. Lépe řečeno, vše může k nekonečnému unudění probíhat postaru. Mocenské struktury mohou trvale drásat svébytné lidské tvory. Prý svobodné občany je možné udržovat v pozici faktických nevolníků. Ale je možné říct ne a hledat rozumné cesty emancipace. Sotva to vyplyne samo jako nutný následek dostatečných příčin.

Takový obrat třeba nepřinese nový rok, ale může k němu přispět nová odvaha čelit zaběhaným pořádkům.

A co si myslíte vy? Diskuse (23 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Zacyklený čas, zacyklený člověk Pondělí, 30.Prosince 2019, 12:32:5

Je to opravdu zajímavé: zrovna v posledních dnech mě přepadla otázka, zda ty věčné diskuse na DR mají ještě nějakou cenu. Nějaký hlubší smysl. Vždyť - při střízlivém pohledu se zde (mimo několika vzácných výjimek) opakuje stále dokola to samé. Životní a ideové názory a postoje jednotlivých účastníků jsou většinou známy; a tyto názory jsou vyjadřovány znovu a znovu s neotřesitelnou vytrvalostí, a především naprostou neměnností. Jaký smysl tedy má přinášet a přednášet znovu a znovu argumenty pro to či ono - když tyto argumenty nakonec zůstanou zcela bez odezvy, a všechno nakonec zůstane při starém? Ty samé diskuse o těch samých tématech se nakonec jenom stále točí v kruhu, donekonečna a do nesmyslna.

A do těchto málo radostných úvah o smyslu či nesmyslu vlastního počínání nyní vstupuje Ivan Štampach, se svou zásadní, se svou radikální úvahou na téma času lineárního, času cyklického - a dalo by se snad říci, na rozdíl od nich času autenticky lidského. Který se projevuje autenticky lidským, kreativním počinem, který má odvahu a potenci překročit uzavřený okruh toho stále se opakujícího, a dokáže vytvořit novou, osmyslenou skutečnost.

Až potud jsou úvahy (a výzva) Ivana Štampacha naprosto srozumitelné, ducha osvěžující a nové perspektivy skýtající. Nicméně - bude asi přece jenom zapotřebí se ještě poněkud blíže podívat na tu problematiku času lineárního a času cyklického.

Mimochodem: to že by náš vesmír (s kterým jsme tak bytostně a nerozlučně spjati) by mohl být jenom jedním (jediným) projevem z celé nekonečné řady cyklicky se opakujících vesmírů - to není až poznatek moderní vědy, nýbrž této možnosti si byli naprosto vědomi už staří řečtí myslitelé.

Základní otázka je, jak moci vykročit z toho nekonečného řetězce stále stejného opakování se. (Nietzsche toto vědomí nekonečného opakování stále stejného ještě zradikalizoval větou, že nakonec "i samé opakování se stává opakováním".)

Tady se ale dostáváme k určitému problému radikální výzvy Ivana Štampacha na člověka současného světa. Jestliže se totiž vystoupí jak z toho času mechanicky lineárního, tak i z času cyklicky se opakujícího - jaký čas ještě, jaká reálná základna nám vlastně ještě zůstane pro náš zamýšlený kreativní, osvobozující počin?... Zdá se, že tady přece jenom něco chybí.

Vraťme se tedy napřed k tomu cyklickému času starých Řeků. A k otázce, jak překonat jeho uzavřenost do sebe samého, jeho věčné opakování se téhož. Pro ty staré Řeky se ovšem tato otázka takto nekladla; oni pracovali s předpokladem jednoho jediného, absolutně dokonalého uspořádání všech věcí. Dokonalého uspořádání všech věcí lidských, které mělo svůj předobraz v dokonalém uspořádání ústrojí kosmického. Tato absolutní Dokonalost veškerého bytí byla bez dalšího identická s dokonalostí duše (tedy té duše která se k tomuto stavu Dokonalosti dokázala vypracovat); a spolu s tím byl bytostně spjat i pocit dokonalého štěstí.

Přičemž ovšem na straně druhé si ti staří Řekové zároveň byli vědomi toho, jak mimořádně obtížné je pro smrtelného člověka dosažení této Dokonalosti, tohoto finálního štěstí. A že v reálné životní praxi se daleko spíše jedná o snahu p ř i b l í ž i t se k této dokonalosti tak dalece jak jen možné, nežli o její reálné dosažení.

Dalo by se snad říci: Řekové probili ten začarovaný kruh zacykleného času tím, že ho doplnili o - lineárně zacyklený čas Sisyfův!!

Sisyfos - ano, ten byl na jedné straně odsouzen k tomu, strávit veškerou svou (posmrtnou) existenci v neustále, nekonečně zacykleném čase; vždy když už se domníval konečně dosáhnout svého osvobození, kámen jeho námahy se utrhl z jeho rukou a zřítil se zpět k úpatí. Ale - i tento naprosto zacyklený čas měl i svou lineární dimenzi: totiž stálé d o u f á n í Sisyfa, že přece jednou se mu to musí konečně podařit, a on svého cíle dosáhne.

Ti staří Řekové tedy věděli, že svého cíle (absolutní Dokonalosti) ve svých pozemských životech zřejmě nikdy nedosáhnou; ale tento absolutní cíl před nimi stále byl přítomen, a dodával konečný a trvalý smysl jejich jednání, jejich usilování.

Problém je: kdybychom se vzdali tohoto cyklicky-lineárního času, kdybychom se upnuli jenom k tomu samotnému aktu vlastní emancipace (od oné cykličnosti, neustálého opakování se téhož) - co pak nám vlastně ještě zůstane, co by bylo možno "emancipovat"? Nějaký člověk mimo čas a prostor? Jakási ryzí bytost existující jenom svou čirou vlastní kreativitou?

Kreativita (a to i ta emancipační) je příliš málo, pokud k ní - jakožto k pouhé potencialitě - nemáme dány konkrétní obsahy. A tyto konkrétní obsahy je možno získat vlastně jenom dvojím způsobem: za prvé z času konkrétně dějinného, tedy lineárního; a za druhé s pohledem k určitému, absolutnímu úběžníku, který je ale jako takový nehybný, a tedy uzavřený v čase cyklickém.

Pokud bychom tedy opravdu měli mít reálnou naději na to, "pohnout světem" ve smyslu vyššího stupně lidské emancipace od diktátu strnulých struktur a ustrnulých idejí, pak daleko spíše nežli zcela mimo čas lineární a čas cyklický naopak jejich vzájemným překřížením; kdy čas cyklický bude místem přebývání absolutního cíle, a čas lineárně dějinný bude měřítkem přibližování se k tomuto cíli.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Pondělí, 30.Prosince 2019, 13:20:0

Spirála - ať vzestupná nebo sestupná - vypadá při pohledu ve směru jedné osy taky jako kruh... Třeba jenom jako pozorovatelé nemáme - při našich omezeních ani nemůžeme mít? - pro pozorování, natož hodnocení pozorovaného, tu správnou perspektivu.

Nebo se to nejen s prostorem, ale i s časem má jako s Kleinovou láhví nebo jinou neorientovatelnou plochou... Pak jsou ovšem veškeré pokusy cokoli o plynutí času zobecňovat předem odsouzeny k neúspěchu, aspoň dokud si lidstvo nenajde lepší pozorovací stanoviště a nevymyslí způsob, jak se tam přesunout.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 31.Prosince 2019, 11:01:34

Každý model, pane Kalousi, je v prvé řadě sám sebou - totiž právě modelem. Tedy určitým - modelovým - zjednodušením nekonečně složité skutečnosti.

My se bez těch (modelových) zjednodušení nikdy nemůžeme obejít; ale na straně druhé je samozřejmě bezpodmínečně nutno dávat pozor na to, abychom tu vysokou komplexitu skutečnosti těmi (zjednodušenými) modely nezačali nahrazovat. Jak se to zcela pravidelně stává prakticky všem ideologiím (ať světským či spirituálním).

Takže co se týče toho času - v prvé řadě i zde platí to samé, co ve fyzice: "čas" jako nějaká samostatná, absolutní entita neexistuje. Čas je jenom měřítkem, korelací zcela konkrétních reálných procesů. Ale přesto - anebo spíš právě proto - můžeme sledovat různé druhy, různé mody plynutí času; z nichž každý modus odráží určitý modus pojímání skutečnosti.

Ivan Štampach chtěl především poukázat na to, že náš svět ztratil smysl. Na jedné straně tento svět jenom zcela mechanicky reprodukuje sám sebe, ve zdánlivém nekonečném lineárním progresu; kterýžto progres ale ve skutečnosti nesměřuje odnikud jinam. Fakticky se jedná jenom o ryze kvantitativní nárůst materiálního bohatství.

Anebo na straně druhé současné lidstvo je polapeno v nekonečném kruhu stále se opakujících "věčných pravd"; a to ať už touto "věčnou pravdou" má být Bůh, anebo třeba i politická demokracie. Anebo kapitalismus - ale stejně tak i boj proti kapitalismu. To všechno jsou do sebe uzavřené kruhy, do sebe zacyklené aktivity, které se jejich bezprostředním účastníkům mohou zdát být pohybem někam, k jakémusi zářnému cíli - ale ve skutečnosti jenom neustále krouží dokola, po stále stejném kruhu, donekonečna.

V obou případech se tedy nakonec jedná jenom o zcela mechanický způsob pohybu. Člověk je polapen v těchto mechanických časech, a nedokáže z nich - skutečně kreativním počinem - vykročit ven.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Spirálový model času Úterý, 31.Prosince 2019, 11:20:38

Ještě k té "spirále času": tohle byl jak známo centrální model marxistické dialektiky dějin, kdy podle tohoto modelu se dějiny lidstva (a dějinný pokrok) vyvíjejí spirálovitě, to jest, ony se sice vracejí ke svým dřívějším fázím, ale teď už na kvalitativně vyšší úrovni.

Tento marxistický model byl ovšem - jako mnoho jiných věcí - převzat od Hegela, od Hegelovy dialektiky. U Hegela je ovšem cílový bod dějin dán už předem, v Absolutnu (které je an sich identické s Bohem). Celé dějiny tedy směřují k tomu, aby se toto Absolutno (původně pouze abstraktní, bezobsažné) prostřednictvím lidských dějin, a především prostřednictvím lidského poznání vrátilo samo k sobě, nyní ovšem už s veškerým reálným (dějinným) obsahem a naplněním.

U Marxe je tomu potom tak, že prvobytně pospolná společnost je taktéž "an sich", o sobě ten jedině správný stav společnosti (svou homogenní pospolitostí, tj. svým beztřídním charakterem); ovšem tento výchozí stav je taktéž zcela nedokonalý, a proto lidstvo musí podniknout svou cestu dějinami, aby se k tomuto výchozímu stavu mohlo vrátit znovu, ovšem na kvalitativně vyšší úrovni, ve formě komunismu.

Tento dialekticky-spirálovitý model dějin sám o sobě má něco do sebe: v každém případě velice správně reflektuje tu skutečnost, že lidé ve svých dějinách znovu a znovu prožívají určité (archetypální) struktury, schémata své existence. (Právě proto jsou pro nás například myšlenky starých antických myslitelů i po dvou a půl tisíci letech natolik živé - protože se vždycky znovu ukazuje, že principiálně to samé, co v našem světě prožíváme my, to samé prožívali už tehdy oni. A - na rozdíl od nás - se nad tím dokázali skutečně hluboce zamyslet.)

Na straně druhé konkrétně tyto dva spirálové modely času a dějin se oba ukázaly být značně svévolně konstruované. Zkrátka, reálné dějiny šly jinudy. Ani nenastala éra Hegelova "rozumného státu" v podobě konstitučních monarchií, ani éra Marxova komunismu. Navíc - tyto jejich modely ve skutečnosti nebyly důsledně spirálové: veškerý vývoj (a tedy i čas) u nich fakticky končil návratem k výchozímu stavu. Byl to tedy zase vlastně jenom pohyb v kruhu; i když ten konečný stav byl rozvinutější, nežli stav výchozí.

Petrasek Milan - penzista

Otázka zda spirála či rozvinutější kruh Úterý, 31.Prosince 2019, 12:53:17

mně také vytanula na mysli nad obdrženou nrpohlednicí dojemně znázorňující nedotknutou panenskou přírodu s následujícím textem:
....Civilizace obdivuje coby exotický zbytek životadárného života tu část přírody, která z přírody podmaněné do soukromého majetku zbyla a která by před civilizací měl být ochraňovaná.......
Obdiv nad pohlednicí tedy odhaluje rezignaci současné civilizace před lidskou kondicí strukturace moci - na proces podmaňování nejen přírody do soukromého majetku.
Spontánnost privatizace tentokráte probíhá v historicky ojediněle globálním rozměru, takže se možná pro naznačenou otázku stane přínosem.....bych vyzbrojen extratrpělivostí dodal.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Úterý, 31.Prosince 2019, 13:13:18

Děkuji, pánové,za doplnění mých úvah.

Snad bych jen připoznamenal že asi spirálou nemíníte spirálu (https://cs.wikipedia.org/wiki/Archim%C3%A9dova_spir%C3%A1la), nýbrž šroubovici (https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0roubovice).

Těším se na ddeaty v příštím roce.

Jindřich Kalous - důchodce

Ivanu Štampachovi Úterý, 31.Prosince 2019, 14:31:32

Mea culpa... Máte samozřejmě pravdu, to by se mi jako vysloužilému inženýrovi stávat nemělo, a ani věk není omluvou...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Spirála, nebo šroubovice? Středa, 1.Ledna 2020, 13:01:0

Totiž - v daném případě je to vlastně opravdu zcela jedno.

Samozřejmě - bezprostředně si v daném modelu dějin čistě opticky představíme spíše tu šroubovici: máme dán určitý výchozí stav, ke kterému se daný předmět (v našem případě společnost v průběhu jejího dějinného vývoje a dějinného progresu) vrací zpět, ovšem na kvalitativně vyšší úrovni. Je tedy - čistě opticky - nad ním, je výše.

Jenže - když si vezmeme tu spirálu, pak snadno zjistíme, že i ona naprosto odpovídá dané charakteristice. I zde máme jeden výchozí bod; i zde se onen pohybující, kroužící bod dostává po svém oběhu na to samé místo (pokud z tohoto místa povedeme linii respektive "paprsek") - a i zde se tento bod ocitne ve vzdálenější poloze vůči původní pozici, je tedy "nad ní".

Takže já bych se přece jenom držel toho pojmu "spirálový vývoj dějin", který je už (především v marxistické tradici) natolik zaběhnutý, že je sotva možno ho měnit. A ostatně, hovořit o "šroubovicovém vývoji dějin" by v každém případě v češtině znělo opravdu značně nepřirozeně.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 1.Ledna 2020, 13:03:25

I když teď jsem si všiml, že tu námitku ze strany pana Štampacha asi způsobil pan Petrasek, tím že použil pojem "rozvinutý kruh". Což by striktně vzato odpovídalo (jenom) té spirále.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dialektika dějin Středa, 1.Ledna 2020, 14:26:0

Ale vraťme se k vlastnímu obsahu zmínky pana Petraska: totiž k otázce po charakteru, legitimitě a perspektivách institutu soukromého vlastnictví.

Tou naprosto klíčovou otázkou je, zda měl pravdu Marx se svou centrální tézí, že absence soukromého vlastnictví sama od sebe generuje společensky bezkonfliktní stav.

Tento společensky bezkonfliktní stav byl podle Marxe dán na samém úsvitu lidských dějin, v tzv. "prvobytně pospolné společnosti", tedy v rodovém pospolitém způsobu hospodaření. Tento o sobě harmonický počáteční stav byl ovšem deformován či denaturován tehdejšími nevyvinutými, hrubými, až barbarskými životními podmínkami. Bylo tedy nutno projít celým tím kruhem diferenciace společenské dělby práce, diferenciace rozdělování společenského bohatství, a diferenciace sociální - aby pak na konci tohoto vývoje bylo možno se vrátit k výchozímu, společensky homogennímu stavu, ovšem na vývojově vyšší úrovni, se všemi výdobytky moderní civilizace.

Jako naprosto první - a klíčový - bod tedy musíme přezkoušet, zda tato centrální Marxova téze o blahodárné působnosti absence soukromého bohatství je skutečně univerzálně platná.

Tuto tézi je nutno přezkoumat ve dvou rovinách: za prvé ohledně její historicity vůbec; a za druhé pak ohledně jejího výkladu (tedy oné tvrzené blahodárnosti jejího působení).

Marx tedy vychází z toho, že v úsvitu lidských dějin nebylo soukromého vlastnictví, nýbrž jenom společné - komunitní.

Nemálo zajímavou příhodu na toto téma svého času vysílala "Svobodná Evropa", když udělala rozhovor s nějakým českým světoběžníkem. Který se dostal až někam do oblasti Oceánie, k tamějším původním obyvatelům. Kteří žili víceméně právě ještě v podmínkách oné Marxovy "prvobytně pospolné" společnosti.

V blízkosti jejich vesnice tekla řeka, přes kterou si obyvatelé této vesnice společným úsilím postavili most. Dalo by se říci: dokonalý doklad správnosti Marxovy téze o pospolitém duchu těchto prvotních lidských společenství. Jenže - jednoho dne přišla povodeň, a most strhla. Obyvatelé vesnice začali ten most zachraňovat - to jest, pokoušeli se z proudících vod vylovit klády, ze kterých byl složen.

Jenže - po nějaké chvíli si náš krajan všiml podivné věci: že jednotliví vesničané vytahovali z vody jenom určité klády, zatímco jiné ponechávali zcela bez povšimnutí. Zeptal se jich na toto podivné počínání, proč ze společného mostu zachraňují jenom určité klády; a na to se mu dostalo odpovědi: "Tohle není náš společný most. Tohle je m o j e kláda, a proto ji zachraňuji. Zatímco tamto kláda je mého souseda, do té mi nic není!" Zkrátka - ten most sice postavili společnou prací, nicméně jeho materiál byl důsledně soukromým majetkem zcela konkrétních jednotlivců!

Tak jako tak: Marx tuto svou tézi o "prvobytně pospolné" společnosti mohl fakticky opírat jenom o národy a rody zemědělské. Tedy obdělávající společnou půdu. Zatímco u národů loveckých, tam veškeré "produkční prostředky" (tedy lovecké zbraně) byly ovšem výhradně soukromým majetkem každého jednotlivce.

Takže už z hlediska čistě historického (respektive etnografického) ta Marxova téze o výchozím stavu komunitní pospolitosti stojí na značně nejistých nohou. Podívejme se teď na její výkladovou část. Tedy na předpoklad, že společné vlastnictví automaticky generuje pospolitost v oblasti sociální.

Tuto tézi podrobil zcela zásadní kritice Aristoteles, když argumentoval proti Platónově pojetí společného vlastnictví ve společenské vrstvě či kastě "strážců státu". Platón - stejně jako Marx - argumentoval tím, že jenom a jedině naprosto důsledné společné vlastnictví může zamezit vzájemným konfliktům (a právě u těch "strážců státu" byla jejich naprostá homogenita zcela nutnou podmínkou úspěšného plnění jejich role). Oproti tomu Aristoteles přesně naopak tvrdí: je to právě společné vlastnictví, které nevyhnutelně vede k vzájemným konfliktům. Tam kde není žádný jasný vlastník, tam kde nejsou jasné rozhodovací hierarchie - tam nevyhnutelně dochází k neustálým sporům o tom, co má být konáno, jaký má být cíl a jak ho má být dosaženo. Navíc: soukromý vlastník má vždy prioritní zájem na tom, aby jeho majetek prospíval; zatímco u toho společného vlastnictví je vlastník anonymní, a nakonec se nikdo nestará o nic. (A každý kdo ještě zažil "reálný socialismus" s jeho chronicky nemocnou a deformovanou ekonomikou, ten ví jak naprosto výstižná a prorocká byla tato Aristotelova slova.) Nakonec, ani Platón sám (ačkoliv se mu to často podsouvá) nikdy nežádal společné vlastnictví pro v š e c h n y; nýbrž právě a pouze pro tu velmi specifickou skupinu "strážců státu".

Zdá se tedy, že to s tou Marxovou tézí o dějinném návratu lidstva k původnímu, bezkonfliktnímu stavu s absencí soukromého vlastnictví nevypadá nijak příliš přesvědčivě.

Je tedy možno tuto starou Marxovu představu definitivně odhodit na smetiště nereálných, utopických chimér? - Už samotná zmínka pana Petraska o krajně problematickém vztahu mezi soukromým vlastnictvím a stavem naší planety nás tu nabádá k nemalé zdrženlivosti, co se příliš rychlých soudů (a odsudků) týče. Ta Marxova téze má stále ještě velkou sílu; jenom je nutno ji osvobodit od jejího apodikticko-absolutistického korzetu.

Velice zjednodušeně by asi bylo možno konstatovat toto: čistě pospolité vlastnictví je špatné, neživotné; ale stejně tak špatné je vlastnictví ryze soukromé, fixované jenom na čistě individuální zájem. Co tedy zbývá? - Jenom nějaká kombinace obou těchto elementů.

Nechci se tady hlouběji nořit do problematiky možných modelů takovéhoto kombinovaného vlastnictví. Naším tématem tady je především otázka, zda lidské dějiny probíhají podle určitých schémat - anebo zda se jedná o pohyb zcela spontánní, chaotický, nepředvídatelný (a tedy neřiditelný).

Všeobecně vzato: i tady bude asi pravda někde uprostřed. Tedy že dějinný vývoj má na jedné straně skutečně svou spontánní, tedy nepředvídatelnou komponentu; ale že na straně druhé se i v tomto zdánlivě zcela spontánním pohybu znovu a znovu opakují víceméně stejná základní schémata. Znovu a znovu ty samé archetypy lidského jednání, jenom v nových podobách, v nových kontextech.

To znamená: přinejmenším z jedné poloviny zde reálně existuje dějinný vývoj v rámci určitých předem daných schémat. Kterážto schémata jsou nakonec - tj. v dlouhých časových horizontech - rozhodující.

Na straně druhé: ten model prostého návratu k výchozímu stavu (byť i na vyšší úrovni) se zdá být příliš simplicistní, nežli aby mohl být skutečně pravdivý. Daleko blíže realitě by asi byl model o s c i l a č n í - kdy lidstvo neustále osciluje mezi dvěma protikladnými momenty či principy, a jednou se více přiklání k jedné, jindy zase k druhé straně. A doposud neúspěšně hledá možnost jejich vzájemného organického propojení.

Pokud tu tedy opravdu existuje nějaký vývoj ke kvalitativně vyšší rovině, pak jenom cestou pozitivního propojení, syntézy oněch protikladných momentů či stavů. Ale i tato - potenciální - syntéza bude vždy stavem vnitřního pnutí, kdy oba protikladné momenty budou mít vždy tendence ke svému osamostatnění, na úkor toho druhého.

Nějaký "čistý komunismus", tedy zcela s absencí soukromého vlastnictví (a naprostou sociální harmonií), nám téměř s jistotou nikdy nebude dopřán; a bylo by mrháním energie se stále ještě utápět v těchto snech.

Ale to na straně druhé nijak neznamená, že by zde neexistovala perspektiva dalšího, kvalitativního vývoje lidské společnosti - a to sice ve sféře vlastnických forem.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Středa, 1.Ledna 2020, 15:17:52

O vývoji ve spirále psal i Teilhard de Chardin. Jeho vize nebyla dvourozměrná, přesto mi k ní slovo šroubovice nesedí.
Je to asi věc tradice, kterou je těžko vyvracet, i když se techničtí pedanti durdí.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Středa, 1.Ledna 2020, 15:26:24

"Daleko blíže realitě by asi byl model o s c i l a č n í - kdy lidstvo neustále osciluje mezi dvěma protikladnými momenty či principy, a jednou se více přiklání k jedné, jindy zase k druhé straně. A doposud neúspěšně hledá možnost jejich vzájemného organického propojení."

Takže hledá a nenalézá rovnovážný stav. Nějak mi to připomíná klasickou čínskou myšlenku, že kdykoli se stav světa příliš odchýlí od rovnováhy, tak zasáhnou nebesa a do té rovnováhy ho vrátí. A že úkolem vládce není nic jiného než tu rovnováhu udržovat. Teď ještě jak zjistit, kde ta rovnováha je a zda se v ní společnost nachází nebo zda se od ní příliš nevzdaluje...

"Velice zjednodušeně by asi bylo možno konstatovat toto: čistě pospolité vlastnictví je špatné, neživotné; ale stejně tak špatné je vlastnictví ryze soukromé, fixované jenom na čistě individuální zájem. Co tedy zbývá? - Jenom nějaká kombinace obou těchto elementů."

Marxisté přece na té individuální straně rozlišují vlastnictví osobní a vlastnictví soukromé... A i na té společné straně existují formy vlastnictví veřejnoprávního, družstevního, komunitního...

Navíc nesouhlasím s tím, když označujete některé formy vlastnictví za "špatné". To příliš zavání planým moralizováním. Každá forma vlastnictví vznikla proto, že vyhovovala danému stupni vývoje technologie a společnosti, tudíž nemůže být dobrá ani špatná; nanejvýš můžeme zkoumat, jestli současnému stupni vývoje ještě vyhovuje nebo už ne, jestli je v souladu s vývojem společnosti nebo jestli ho brzdí.

A ne že by se na tom nepracovalo. Už víckrát jsem tady připomínal Naďu Johanisovou a její bádání o družstevních formách vlastnictví nebo Miluši Kotišovou, která se snaží hledat nové pohledy na peníze.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Středa, 1.Ledna 2020, 15:34:4

A ostatně, hovořit o "šroubovicovém vývoji dějin" by v každém případě v češtině znělo opravdu značně nepřirozeně.

:-)

Navrhuji používat přívlastku "helikoidní". Je to totéž a nezní to tak blbě.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 2.Ledna 2020, 13:01:43

Až na to, že tomu pak už vůbec nikdo nebude rozumět. ;-)

(Tedy tomu "helikoidnímu" vývoji.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 2.Ledna 2020, 13:41:44

Ještě k té spirále a šroubovici, jmenovitě ve vztahu k Marxovu schématu dějin: tady je totiž přítomen ten skutečně pozoruhodný moment (který byl ale všeobecně naprosto přehlížen), totiž že ta Marxova "spirála" nemá pokračování!

Kdyby totiž pokračování měla (a v tomto případě by se ale skutečně muselo jednat výhradně o šroubovici) - pak by totiž po fázi komunismu musela zase nastat fáze nového otrokářství, nového feudalismu a nového kapitalismu - jenomže pro tentokrát na jakési "vyšší", dějinně progresivnější úrovni! Protože je to právě centrálním znakem takto pojímaného vývoje, že tento se vrací k dřívějším fázím, znovu a znovu. Takže tento Marxův model v každém případě trpí tou zásadní nedůsledností, že na jedné straně má ten krouživě vzestupný charakter - ale ten náhle končí a už nepokračuje dále, jakmile bylo dosaženo komunismu. Což ovšem pak zcela zásadně protiřečí právě tomu údajnému "zákonu dialektického vývoje dějin".

Přičemž: to pikantní na celé věci je to, že ten vývoj vlastně skutečně nadále probíhal - přesně podle toho původního Marxova schématu!! Na tu fázi "komunismu" (prvotního revolučního období po sovětské revoluci) následovalo období, které by bylo možno plným právem nazvat novodobým otrokářstvím (systém nucených prací v Gulagu); zatímco v další, už poněkud umírněnější fázi vývoje komunismu by bylo možno opět hovořit o stavu nevolnictví. Kdy už člověk sice nebyl přímo osobně, fyzicky zotročen, nicméně se i nadále nacházel ve stavu nevolnictví ve vztahu k autokratické státní moci. Která mohla kromě jiného svémocně rozhodovat o tom, zda se občan smí vystěhovat z jejího dosahu, či ne.

Takže jak řečeno ten Marxův model dějin se paradoxně skutečně do značné míry naplnil - ovšem naprosto opačně, než jak si to představoval jeho tvůrce.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Hledání rovnovážného stavu Čtvrtek, 2.Ledna 2020, 13:58:38

Ano, pane Kalousi, mezi tím konceptem či obrazem dějinné "oscilace", který jsem tu nastínil, a mezi tím asijským pojetím "hledání rovnovážného stavu" existuje úzká souvislost respektive příbuznost. Což svědčí ostatně o tom, že jakkoli navzájem cizorodé se mohou zdát evropská a dálněvýchodní myšlenková tradice, tak ve skutečnosti jsou obě nakonec konfrontovány s těmi samými (metafyzickými) otázkami; a při dostatečné důslednosti na ně také nutně dávají velmi podobné odpovědi.

Ovšem! - na straně druhé ten čínský model "rovnovážného stavu, který vždy znovu obnovují nebesa" se v jednom aspektu zcela radikálně odlišuje od evropsko-řecko-hérakleitovského pojetí duálně protikladného světa.

Ten čínský svět, ten je totiž ve své podstatě fixní, nehybný; jeho centrálním momentem je právě ta samotná rovnováha. A každá odchylka od tohoto rovnovážného stavu je pociťována - no právě jako odchylka, jako něco nezdravého. Takže samotná nebesa musejí zasáhnout, aby obnovila onen "jedině správný" stav všeobecné rovnováhy.

Zatímco ten evropský - a jmenovitě Hérakleitův - model není statický, nýbrž přesně naopak, je to model principiálně dynamický. To vzájemné sváření se protikladů - to je zde samotná substance, je to motor, je to hnací síla. Sice také vše směřuje k syntéze těchto protikladů; ale každá syntéza je zároveň zdrojem nové nerovnováhy, nového dynamického napětí, které je novou výzvou, k hledání nové syntézy a nové (relativní) harmonie.

Právě na tomto případě je možno skutečně dokonale vidět, jak rozdílné ideje vedou i ke zcela hmatatelným důsledkům ve světě reálném. Evropský (respektive euroamerický region) byl skutečně přinejmenším v posledním tisíciletí mnohem dynamičtější, nežli region asijský, který ustrnul ve - státem garantované, ale zároveň státem fixované - společenské harmonii. (Přesněji řečeno, neměnné a nehybné hierarchii.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Špatné a dobré formy vlastnictví Čtvrtek, 2.Ledna 2020, 14:34:9

Pokud bychom Váš náhled na věc, pane Kalousi, měli vzít do všech důsledků, pak bychom ovšem i vlastnictví otroků museli označit za "dobré", protože ve své době odpovídalo dosaženému stupni vývoje výrobních sil.

Takže za prvé: "funkční" a "dobré" jsou skutečně dva různé pojmy.

Ale tady se jedná nakonec o jinou věc. Jako "špatné" jsem označil všechny vlastnické formy, které mají jenom p a r t i k u l á r n í charakter. Které tedy principiálně nejsou schopny komplexitu lidských vztahů (produkčně-společenských) postihnout v celé její šíři, a proto si ji pokoušejí redukovat jenom na ten či onen aspekt, vytržený z toho celého komplexu. Takováto partikulární, dílčí řešení sice ovšem mohou mít svou historickou platnost; ale zároveň je v této jejich omezenosti už předem dána nutnost jejich pozdějšího překonání.

Takže i dejme tomu ten družstevnický model - ovšem, čistě teoreticky není vyloučeno, že současný - soukromovlastnický - kapitalismus bude v procesu oné dějinné, mechanické oscilace nahrazen modelem protichůdným, tedy tak či onak kolektivistickým.

Ale - v každém případě by takovýto kolektivistický model opět nebyl žádným skutečným řešením. Zase by to byl model pouze partikularistický, omezený, který by v sobě samém měl zakódován moment své vlastní zkázy, svého vlastního překonání.

Za druhé: znovu a znovu musím stále dokola opakovat, že žádné takovéto "družstevnictví" nemá ani v nejmenším skutečný potenciál překonat odcizené mechanismy kapitalismu, to jest tržní ekonomiky fixované na maximalizaci zisku. Dokud zde existuje takto pojatý trh, s takto pojatým principem všeobecné konkurence, s takto pojatou klíčovou a univerzální motivací maximalizace zisku - do té doby zde budeme mít kapitalismus, i s jeho nehumánním, odcizeným charakterem. A z této logiky, z těchto odcizených mechanismů kapitalistického trhu se nikdo neosvobodí jenom a prostě tím, že si založí nějaké družstvo. Ostatně, takových družstevních vlastnických forem i v současné ekonomice existuje už celá řada; a doposud není nic známo o tom, že by nějakým zásadním způsobem dokázala překonat onen stav kapitalistického odcizení.

A za třetí: všechny tyto snahy o "združstevenění" ekonomiky jsou konec konců jenom projevem vyložené intelektuální lenosti. Je to projev naprosté rezignace právě před tím, nalézt, objevit, vytvořit skutečnou syntézu mezi oběma zmíněnými protichůdnými momenty, dokázat je spojit v jeden jediný provázaný celek. Všechny ty teorie družstev jsou nakonec jenom snahou uniknout obtížnosti toho vlastního úkolu, který před námi stojí.

A za čtvrté: jestliže jak řečeno čistě teoreticky není možno plně vyloučit možnost, že nastane éra kolektivisticky-družstevního způsobu hospodaření, reálně je taková alternativa krajně nepravděpodobná. Přesně naopak: jestliže vycházíme z toho že veškeré dosavadní dějiny byly charakterizovány vzájemným soupeřením principu soukromého a principu pospolitého vlastnictví, pak - po finální konfrontaci komunismu a kapitalismu - se jako jedinou možnou alternativou jeví právě ta zmíněná syntéza obojího. Komunismus dostatečně ukázal iluzornost, nefunkčnost a nemožnost ryze kolektivistických forem vlastnictví; a kapitalismus se svým ryze soukromovlastnickým principem denně ukazuje iracionalitu a škodlivost takovéhoto vyhraněně jednostranného pojetí vlastnictví. To jediné co tedy systémově zbývá, je právě syntéza obojího. To neznamená nevyhnutelně, že tato syntéza bude následovat i dějinně; reálné dějiny se vždy mohou odchýlit od systémového optima. To pak už záleží na nás, jestli tuto výzvu ke skutečnému řešení přijmeme, anebo před ní budeme donekonečna uhýbat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Osobní a soukromé vlastnictví Čtvrtek, 2.Ledna 2020, 14:52:8

A ještě něco k tomu rozdílu mezi "soukromým vlastnictvím" a "osobním vlastnictvím". Takovéto rozlišování skutečně marxismus dělal; je ovšem otázka, jestli takovéto rozlišování není nakonec pouhým verbálním eskamotérstvím.

Co třeba takový luk a šíp u pravěkého lovce? Na straně jedné to bylo ovšem jeho ryze osobní vlastnictví (tedy nikoli předmět vlastnictví kolektivního); ale na straně druhé to byl zcela jednoznačně prostředek jeho obživy, tedy jeho "produkční prostředek". Tedy přinejmenším latentně předmět vlastnictví soukromého.

Pokročme - od tohoto zcela počátečního stavu - o krok dále. Vezměme si třeba zcela konkrétní osobu, novozákonního Šimona-Petra. Po celá tisíciletí se tradovalo, že Ježíšovi souputníci byli vesměs chudí rybáři. Kteří tedy měli každý svou loďku a svou síť, což jim tak právě stačilo k vlastní - nuzné - obživě.

Ponechme teď stranou onu výše položenou otázku, jestli tyto jejich rybářské loďky a sítě byly spíše vlastnictvím osobním, anebo soukromým (byly to přece jejich produkční prostředky).

Ale teď se jedná o to, že podle nejnovějších archeologických nálezů Šimon-Petr naprosto nebyl nějaký chuďas. To obydlí jehož základy byly nalezeny a které je připisováno právě Petrovi, to svědčí o nemalé zámožnosti jeho majitele. A jsou dokonce teorie, podle kterých Petr sám nebyl rybářem - nýbrž že byl ve skutečnosti vlastníkem většího počtu rybářských lodí, které samotným rybářům pronajímal, za příslušný poplatek.

A teď: byly tyto loďky Petrovým osobním, anebo ale soukromým vlastnictvím? A tuto otázku je možno ještě přiostřit: dejme tomu, že Petr byl původně sám skutečně rybář; ale až potom se vzmohl natolik, že od rybářské dřiny mohl přejít k tomu pohodlnějšímu pronajímatelství. Takže ta samá rybářská loďka, která dříve - podle ortodoxní marxistické teorie - byla jeho pouze osobním vlastnictvím ("nevykořisťoval" cizí pracovní sílu) se náhle jako mávnutím kouzelným proutkem stala vlastnictvím "soukromým" - neboť Petr se stal "kapitalistou", či dokonce "vykořisťovatelem".

To všechno má ukázat na jedno: není dost dobře možno udělat nějakou absolutní dělicí linii mezi vlastnictvím "osobním" a "soukromým". V obou případech je totiž společné jedno: subjekt tohoto vlastnictví (tedy vlastník) chce tohoto vlastnictví vždy využívat primárně ve svém v l a s t n í m zájmu. (A že i ryze osobního vlastnictví je naprosto možno užívat ke škodě druhých, o tom svědčí prakticky veškeré sousedské spory, kterých je svět a život plný.)

Aby nedošlo k omylu: v žádném případě nechci tvrdit, že by mezi "osobním" a "soukromým" vlastnictvím neexistovaly vůbec žádné rozdíly. Ale - i tady se věc jeví být mnohem složitější, nežli aby bylo možno ji plně vměstnat jenom do prefabrikovaných myšlenkových schémat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Oscilační model dějin Sobota, 4.Ledna 2020, 12:53:15

Já se přece jenom ještě jednou vrátím k tomu modelu dějin, který jsem nazval "oscilačním".

V prvé řadě je nutno si uvědomit, že je skutečně zásadně důležité, jaký model dějin si vytvoříme. Protože tento model dějin je prakticky identický s naším modelem světa; tedy s tím, jak tento svět chápeme, pojímáme, vykládáme v jeho podstatě a v jeho směřování.

Ukázali jsme si, že ani ten hegelovský, ani ten marxistický model kruhového respektive kruhově vzestupného ("šroubovicového") pohybu dějin není uspokojivý. Respektive je možno je oba považovat za ztroskotané.

To pak v současné době vede zase (zcela typicky) k opačnému extrému: popírá se jakákoli strukturovaná modelovost průběhu dějin vůbec, a dějiny se redukují vlastně jenom na jejich (subjektivní) výklad. Fakticky se už vůbec nestaví otázka po dějinách jako takových; nýbrž se jenom interpretují ty či ony konkrétní historické (temporální a lokální) konstelace.

Napsal jsem o "oscilaci dějin"; tedy o tom, že dějiny se vyvíjejí neustálým kolísáním mezi dvěma protichůdnými principy. A (dosavadní) neschopností tyto dva principy spojit v jeden jediný vnitřně provázaný celek.

Na to celé je ale možno se podívat také z jiné strany. Dejme tomu, že je zde (apriori) dána nějaká substance, která je sama o sobě komplexní. Je úplná, nezkrácená, bez jakýchkoli podstatných deficitů. A je tedy sama o sobě tou žádanou syntézou různých, protikladných momentů a aspektů.

Jenže - člověk sám není bytostně schopen tuto mnohodimenzionální komplexitu bytí v sobě pojmout, pochopit, strávit. A proto se právě tento člověk uchyluje vždy k jedné, či druhé jednostrannosti; k jednomu či druhému extrému. A není vůbec schopen přijmout, uznat, pojmout do svého vlastního světa tu opačnou část skutečnosti.

A právě proto se lidé znovu a znovu štěpí na konzervativce a na pokrokáře, na pravičáky a na levičáky, na věřící a na ateisty, na racionalisty a spiritualisty. A jak tito lidé jako jednotlivci nedokáží pojmout celou skutečnost (a celou pravdu), tak stejně tak i jejich celé dějiny jsou tímto neustálým zmítáním se, neustálým oscilováním mezi jedním a druhým extrémem, mezi jednou a druhou jednostranností.

A k tomuto mechanicko-oscilačnímu průběhu svých dějin, ale i svých vlastních životů budou lidé odsouzeni tak dlouho, dokud nedokáží prorazit, probít tento kruh vlastní omezenosti, vlastní jednostrannosti, a nebudou ochotni a schopni vnímat jsoucí svět v celé jeho nezkrácené komplexitě a úplnosti.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 4.Ledna 2020, 17:26:44

To jste celý Vy, pane Poláčku. Nejdřív si vymyslíte fakta o Šimonu Petrovi, a pak z těch vymyšlených faktů děláte závěry.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 5.Ledna 2020, 12:42:3

Pane Pospíšile, ta fakta objevili moderní archeologové, ne já. A za druhé, má předešlá úvaha byla na zcela jiné téma; ten Šimon-Petr tu fungoval jenom jako (možný) příklad.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dějiny a jejich modely Neděle, 5.Ledna 2020, 13:03:40

Ještě je ale nutno připojit něco k modelovému pojetí dějin vůbec.

Napsal jsem, že jak ten Hegelův kruhový, tak i Marxův "spirálový" model - i když ve své době měly velmi hluboký účinek, a mnohými byli považovány za absolutní a definitivní - časem neobstály v porovnání se skutečným během dějin.

Jenže - to na straně druhé nijak neznamená, že by bylo přípustné tyto modely prostě šmahem hodit přes palubu. Přese všechno jsou v nich obsaženy velice hluboké poznatky o mechanismech dějinných procesů, a bylo by dětinským počinem všechno toto myšlenkové bohatství jen tak zahodit.

Přesně tak to ovšem činí současná doba, kdy v (mechanické) reakci na to ztroskotání oněch konceptuálních, modelových pojetí dějin najednou má platit zase naprostý opak: dějiny teď prý nemají (či dokonce nesmějí?!...) mít vůbec žádné zákonitosti, všechno je prý jenom zcela spontánní, chaotický, nevypočitatelný pohyb; a že to jediné co prý je možno ještě dělat je provádět ad hoc interpretace těch či oněch dějinných konstelací.

Na straně druhé stojí ale jeden epistemologický princip, platný už od antiky: jediné pravé poznání je takové, které je schopno poskytnout u n i v e r z á l n í, univerzálně platné závěry. Stejně tak jako dejme tomu ve fyzice není žádným skutečným poznáním zjištění, že zrovna tato kulička se pohybuje zrovna tímto směrem a ta druhá zase jiným, nýbrž jenom takové poznání, které dokáže postihnout obecnou mechaniku pohybu, tak v poznávání dějinných procesů platí nakonec to samé.

Mnozí se nechávají zmást tím, že dějiny přece dělají lidé, a že jejich jednání je "svobodné", apriori nedeterminované, a tedy nepředvídatelné. To sice může - do určité míry - platit pro jednotlivá individua; ale při pohledu na celá společenství a národy začne platit zákon velkých čísel. Ve zdánlivě neřízených, chaotických procesech se začnou ukazovat určité pravidelnosti, které při hlubší analýze naprosto mohou získat modelový charakter.

Ta hegelovská a marxistická schémata dějin mají především jednu jedinečnou přednost: že ukazují určité základní mantinely, v rámci kterých se lidské dějiny pohybují. Ukazují právě to, že celý ten pohyb a vývoj dějin je jenom zdánlivě chaotický, neuchopitelný. Ve všem tomto zdánlivém chaosu existují určité základní body, "úhelné kameny", které vytvářejí základní koordináty všeho toho pohybu. Právě proto jsem napsal, že vývoj lidských dějin má "oscilující" charakter, mezi těmito základními body či určeními.

A Hegelovi a Marxovi patří v každém případě ta obrovská zásluha, že dokázali na tuto skutečnost poukázat. Jejich konkrétní modely dějinného pohybu sice nedokázaly postihnout celou komplexitu tohoto dění; ale i tak jsou právě ty jejich modely základem, na kterém je možno - a nutno - dále stavět.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 5.Ledna 2020, 23:29:56

Spíš nemožný příklad, pane Poláčku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.