Samotného mě to šokuje, ale článek věnovaný Miloši Zemanovi jsem napsal naposledy téměř před dvěma lety. Rozhodl jsem se to napravit krátkou glosou.

Watford, Británie, oslava 70. výročí založení Severoatlantické aliance. Při fotografování vrchních velitelů ozbrojených (a několika málo velitelek v čele s regulérní královnou) se „někde vlevo dole“ sedící český prezident rozhodl v nestřežený okamžik přehodit nohu přes nohu.

Fotografie se stala poměrně virální. I řada lidí ze zahraničí, kteří ani prezidenta malé země uprostřed Evropy dosud neznali, se pozastavovali nad jeho zjevem. Kromě toho, že jediný zvolil posed s nohou přes nohu, nepodařilo se mu vyloudit zrovna příčetný úsměv a jeho chřadnoucí tělo bylo na stoličce celkově zhroucené a křivé.

↗

Někde vlevo dole  sedící Miloš Zeman si v nestřežený moment přehodil nohu přes nohu. Foto Twitter.com

Nikdy jsem jsem se neúčastnil honu na prezidentovu chatrnou fyzickou kondici. Počet kilometrů, které jsem naběhal za posledních několik let, by se dal spočítat na prstech nula rukou. Nechlastám sice, ale napiju se. A vzhledem k tomu, jak mě rodiče v dětství drželi stran brambůrek zkrátka, staly se od počátků mé dospělosti nedílnou součástí mého smutného života. Sečteno a podtrženo, až ztratím poslední zbytky sebeúcty, je docela dobře možné, že budu v Zemanově věku vypadat velice podobně — budu-li ještě mezi živými, jelikož si ze své ústavní funkce nemohu dovolit pravidelné rekondiční pobyty.

Nerad bych byl zase nějak přehnaně korektní — za jeho mentální formu se Zemanovi občas otevřeně vysměji. Ne že bych se smál stárnutí jeho mysli, ale mám za to, že výsměch si zaslouží jeho temné, jízlivé, pomstychtivé a demagogické motivy, které jeho stále horší malmoty vyživují a které si v sobě pěstoval už v produktivním věku.

Tentokrát bych se chtěl ale Miloše Zemana zastat — a abych to nějak vykrátil, chtěl bych současně ponížit alespoň jeho mluvčího…

Jak si ve svém textu správně všimla sloupkařka britského Guardianu Hannah Jane Parkinsonová, většina mužů na fotografii sedí typicky chlapsky, s roztaženýma nohama — takzvaný „manspreading“. Jde o projev utkvělého sexistického zvyku, že ženy mají sedět hezky s koleny u sebe (a ideálně snad i půlkou zadku mimo židli), zatímco mužům etiketa div nevelí, aby si sedli, jak kdyby je právě masíroval trenér po prvním kole v ringu. Údajně je to tak nezbytné, neboť jsou všichni muži tak strašně moc vybavení, že snad ani nejsou fyzicky schopní dát nohy k sobě.

Zemanův styl je možná až příliš ležérní na to, o jaké jde focení, v tomto kontextu na mě ale působí — a klidně mě sežerte — jako tak nějak vkusnější. Vůbec mě neotravuje. Což už se nedá říct třeba o takovém Borisi Johnsonovi, který sedí, jako kdyby ho právě někdo načapal na latríně a on se mu chystal hrdě pochlubit svým výtvorem.

Nemyslím si, že Zeman nějak výrazně promýšlel, co zrovna dělá — vlastně si nemyslím, že vůbec v posledních letech nějak promýšlí cokoli, co dělá. Spíš, než že bych mu chtěl dávat nějaký kredit, oponuji jeho prvoplánovým kritikům, které jeho svérázný sed pobouřil.

Roztažené nohy a mužské přirození symbolicky trčící do prostoru zračí kompenzaci nějaké nejistoty, Zeman jako by oproti tomu ukazoval „já si na nic hrát nemusím, jsem jedním z velitelů největší vojenské aliance v dějinách lidstva“.

Možná že takovéhle PR by v krizi se utápějící NATO potřebovalo víc než silácké přeměřování z minulého století:

↗

Na článek Hannah Parkinsonové v Guardianu neváhal upozornit Jiří Ovčáček. Miloš Zeman byl jediný pochválen! Abych mu alespoň závěrem trochu překazil toto touché, vpálím mu rovnou z bekhendu:

Milý Jiří Ovčáčku, mám váš souhlas s feministickým Guardianem chápat tak, že se z vás stal otevřený feminista? Jako čerstvě úřadující Genderman bych vás tímto rád přivítal v našich řadách!