Bez vědomí — jiný úhel pohledu historii prospívá
Lukáš JelínekČeská minisérie HBO Bez vědomí je působivou fikcí o spodních proudech za přerodem dvou režimů. Scénárista Gabriel nám naznačuje, že jsou procesy, na něž je i revoluce krátká.
Listopadové oslavy pojala televize HBO po svém. Místo dojímání se nad vítězstvím Pravdy a Lásky, případně truchlení nad tím, kam jsme to za třicet let dotáhli, nabídla divákům syrový, ba až cynický pohled na kejkle tajných služeb před sametovým převratem i po něm.
Dopustím-li se zde spojleru, předem se omlouvám. Ale nemám ambici pokoušet se o filmovou recenzi. Šestidílný seriál režiséra Ivana Zachariáše Bez vědomí je totiž zajímavý nejen jako uměleckého dílo, a podle ohlasů soudím, že zdařilé, ale též jako esej na téma dění v zákulisí dějinných zvratů a jeho dopad na jednotlivce.
Scenárista Ondřej Gabriel byl v devětaosmdesátém ještě dítě, takže není zatížen sentimentem. Zároveň léta získával cenné zkušenosti v politickém provozu, takže má přehled i o jeho stinných stránkách. Příběh, který napsal, je smyšlený, dokonce mne při jeho sledování ani nenapadla podobnost se skutečnými postavami. Veškerá omáčka kolem však působí uvěřitelně.
"...komunisty nesmetla touha po demokracii, nýbrž po blahobytu. Kdo jej lidem dopřeje, za tím půjdou."
se tu mnoha lidem vůbec nebude líbit...
Ale v tom seriálu šlo zřejmě ještě o něco hlubšího (bohužel jsem ho sám neviděl) - a to sice o to, že chod dějin má svůj vlastní mechanismus, který lidé svou vlastní vůlí, svým vědomím ovládají jenom z velmi malé části.
To by ovšem neznamenalo nic jiného, nežli potvrzení staré Marxovy (a vlastně už Hegelovy) téze, že chod dějin určují skryté, běžnému lidskému vědomí nepřístupné procesy. Člověk se svým vědomím vstupuje do těchto procesů, je jimi uchopen a strháván, on na ně - a jejich dynamiku - nějak reaguje, vytváří si takové či onaké představy, motivace, cíle; a přitom vůbec netuší, že jsou to většinou impulsy, které mu sám do mozku podsouvá právě ten skrytý chod dějin.
Anebo jak to Hegel vyjádřil zcela natvrdo: "Člověk je jenom loutkou dějin."
Musel jsem se tehdy - tedy když po zrušení totality byl národ doslova vržen do vlastně stejně tak "totální" svobody - znovu a znovu ptát: opravdu tito lidé (většinou obdaření klasickým vzděláním) nikdy nic neslyšeli o Pandořině skříňce?...
Opravdu nikdy nic neslyšeli o tom, že když se doslova a do písmene otevře víko, tak že napřed vyskočí všechny lidské špatnosti - všechen jejich egoismus, jejich obhroublost, jejich neomalenost? A že ty dobré charakterové vlastnosti se krčí až někde na dně té Pandořiny skříňky, protože jsou mnohem slabší nežli ty špatné?
Všechno proběhlo naprosto přesně podlé té staré řecké ságy: naši revolucionáři otevřeli víko skříňky dokořán, a když pak s úděsem zjistili, co se z ní vyvalilo, honem se ten otvor pak snažili ucpat; s tím výsledkem že ty dobré vlastnosti pak definitivně zůstaly uzavřeny a uzamčeny uvnitř.
V těch řeckých mýtech je opravdu obsažena hluboká moudrost; jsou to archetypální modely lidského jednání, které se - bohužel - opakují stále znovu a znovu.
A když se k tomu ještě připojí - jak zmínil pan Krupička - že ty ze řetězu utržené špatné lidské vlastnosti padly na v daném smyslu velmi úrodnou půdu kapitalismu, tedy systému založeného na privátním egoismu - jak je pak vůbec možno se divit tomu, že to všechno dopadlo tak jak to dopadlo?