Vzpomínám si na jeden pošmourný listopadový den, bylo pár stupňů nad nulou a poprchalo. Ve své teplé a pohodlné kanceláři na Ústavním soudě jsem řešila velmi zapeklitý problém — dvě korporace vedly spor o právo na pojmenování nealkoholického nápoje a jedna z nich před Ústavním soudem požadovala zrušení závěrečného usnesení Nejvyššího soudu, protože rozhodl, aniž by položil otázku na interpretaci práva Evropské unie Soudnímu dvoru EU. Četla jsem už dvacáté rozhodnutí Soudního dvora EU a zvažovala, kdo jeho poměrně technickou judikaturu k tomuto tématu vykládá dobře — náš stěžovatel, jeho konkurent, nebo Nejvyšší soud?

V průběhu toho jsem se podívala z okna, a tam se ve výklenku u Červeného kostela pod modrou igelitovou celtou choulil spící muž. Hned mne napadlo, jak nepříjemně bych se asi cítila v tom lezavém vlhku na kamenném schodu pod kusem igelitu, a navíc bez naděje, že si budu moct dát vanu, v níž se zahřeju, a schovat se v teple svého bytu.

V tu chvíli mi prostě přišlo, že bych se jako soudkyně Ústavního soudu, pověřená ochranou přirozených práv člověka měla spíše věnovat tomu muži pod igelitem, než názvu nápoje, bez nějž by se asi naše civilizace bez problému obešla. Ale zůstala jsem sedět v kanceláři, probírala se judikaturou a měla špatný pocit z toho, že jsem z okna viděla nesporně vážný zásah do lidských práv, aniž bych směla zakročit.

Podle amerického filozofa Richarda Rortyho totiž každý nejlépe identifikuje, kdy je nějaké lidské právo v konkrétní situaci dotčeno, pokud použije schopnost vlastní empatie. Vcítí se do situace dotčené lidské bytosti, a tak nejlépe pozná, zda by na jeho místě a v jeho situaci pociťoval zásah do svých základních práv. A pokud je při tom poctivý a dostatečně prozíravý, tak nejen, že ta práva správně identifikuje, ale též ho to vede i k respektu k těmto právům druhých, či dokonce k akci k jejich ochraně.

Na základě slibu, kterým jsem jako ústavní soudkyně vázána, jsem povinna chránit neporušitelnost přirozených práv člověka. Prostým pohledem z okna a rekapitulací svých pocitů jsem si ověřila, že nemohu nevnímat jako jedno z přirozených práv člověka mít své vlastní obydlí, nemuset spát v dešti pod igelitovou celtou. Toto právo naše Listina základních práv a svobod sice nezakotvuje, ale určitým způsobem jej zaručuje Mezinárodní pakt o sociálních, hospodářských a kulturních právech, který se Česká republika zavázala dodržovat, nebo třeba revidovaná Evropská sociální charta.

↗

Prostým pohledem z okna a rekapitulací svých pocitů jsem si ověřila, že nemohu nevnímat jako jedno z přirozených práv člověka mít své vlastní obydlí, nemuset spát v dešti pod igelitovou celtou. Foto tinali778, flickr.com

Jak už jsem napsala ve svém příspěvku do knihy Lidská práva: (ne)smysl české politiky?, stejně vážným zásahem do soukromí a důstojnosti jako třeba ponižující policejní prohlídka je život na ulici. Ostatně té ponižující policejní prohlídce bude vystaven častěji a za horších podmínek ten, kdo žije v papírové krabici, a ne ve zděném bytě.