Polská novinářka a spisovatelka Agata Pyzik žila několik let v Londýně, odkud psala komentáře pro média jako Guardian, New Statesman či Wire. Ve svých textech se zabývá především společností a kulturou východní Evropy. Napsala knihu Chudí, ale sexy, v níž se věnuje projevům rostoucí popularity socialistické estetiky. V současnosti žije ve Varšavě a pracuje na svých memoárech. V říjnu se v Praze zúčastnila debaty o feminismu ve střední Evropě.

Ve své knize Chudí, ale sexy se věnujete trendu rostoucí obliby sovětské estetiky. Šusťákovky jsou najednou cool a do Černobylu se jezdí na výlety. Může z toho východní Evropa vytěžit, nebo jde o negativní jev, který nevede k ničemu jinému než ke komodifikaci a banalizaci nejednoduché historie?

Knihu jsem dopsala před šesti lety, kdy byl trend teprve v rozpuku. Žila jsem tehdy v Londýně a byla jsem trochu naštvaná na všechny ty mladé anglické hipstery, co jezdí do Berlína, aby si v sekáčích nakoupili outfity z dob NDR a pak v nich vyrazili na techno. Narodila jsem se v roce 1983, takže si pamatuji dobu, kdy byly šusťákovka a turbofolk považovány za příznaky nevkusu. A pak si najednou dobře zabezpečení lidé ze Západu udělali ze životního stylu pracující chudiny z Východu šatník. To je tak ahistorické!

Nadále pochybuji, že by tento fenomén mohl obrátit něčí život skutečně k lepšímu. Šusťákovky se sociálním systémem nepohnou. Zaznamenala jsem však, že mládež na Východě teď zažívá něco velmi významného. Třeba na Ukrajině po Majdanu mladí začali organizovat techno party v postindustriálních prostorech. Považuji to za autentický výraz touhy po vlastní identitě. Za velmi opožděnou reakci na to, že jsme byli až moc dlouho považováni za rolníky Evropy, na pocit podřazenosti, který jsme cítili, kdykoliv jsme se ocitli někde na Západě.

Tohle je poprvé, kdy styloví lidé ze Západu jezdí do Kyjeva nebo do Varšavy. Možná tahle mělká zábava alespoň přiměje lidi ze Západu k zájmu o východní Evropu. Možná lidem z Východu pomůže získat zpět pocit důstojnosti a respektu. Takové pozitivní efekty však zasáhnou spíše mladou městskou populaci, nikoliv celý národ.

Zmínila jste Berlín — první místo, kde se z komplikované komunistické minulosti stala vábička na turisty a kde už se projevují i negativní dopady tohoto trendu, například gentrifikace.

Jistě, gentrifikace už citelně postihla i Prahu, která byla koneckonců populární už v devadesátkách. Nechci ale srovnávat východoevropské metropole s Berlínem. Berlín má východní i západní část, socialistickou i moderní architekturu. Přitahuje lidi i velmi progresivní sociální politikou, která tady chybí. Žádná východní metropole nemá přístup k takovému finančnímu kapitálu jako Berlín. Navzdory tomu, kolik Berlínem proteklo peněz a zahraničních turistů, v něm ale nadále žije dost chudých rodin.

Obliba Berlína nevedla k pozitivní sociální změně, ale mnohem spíše k rozmachu velmi specifické a živoucí kultury. Přesně po tom podle mého názoru touží i východní metropole. Nesnažme se však být tak cool jako Berlín. Pracujme s našimi vlastními jedinečnostmi a specifickými podmínkami a poučme se z berlínských chyb. Nevytvářejme tu soutěživé prostředí, kde se hraje o to, kdo bude větším umělcem, což je ve výsledku mnohdy spíše toxické než stimulující.

Sama jsem se před pár lety vrátila z Londýna do Varšavy. Skutečnost, že jsem život v Londýně neutáhla, jsem zpočátku brala jako selhání. Teď pracuji na politicky laděných memorárech o svém dospívání v devadesátých letech, píšu v polštině a jsem ráda, že mohu oslovit polské publikum a obohatit vlastní komunitu. Kdybych žila v Londýně a psala v angličtině, zřejmě bych neustále produkovala pouze superchytré analýzy. Návrat do Varšavy mě přiměl podívat se na sebe sama.

Píšete, že postkomunismus je ve východní Evropě součástí národní mentality. Jak konkrétně se to projevuje?

Lidé z východní Evropy jednoduše byli — a stále jsou — mnohem chudší než lidé ze Západu. A jelikož se v kapitalismu naše hodnota odvíjí od výše příjmů a kupní síly, chudoba plodí strach a smrtící soutěživost. Solidaritu nahradila chamtivost a soudržnost nahradil individualismus. Člověk nemůže počítat s nikým jiným než sám se sebou.

Dokonce se začal používat výraz „homo sovieticus“, a to pro označení lidí, kteří pracovali na kolektivních farmách či ve státních továrnách a kteří se nedokázali kapitalistické ekonomice přizpůsobit dostatečně rychle. Doslova přes noc ztratili veškeré sociální jistoty, které jim předchozí systém poskytoval, a když si po nich začali stýskat, příslušníci dobře situované střední třídy se jim akorát vysmáli.

Když jsem psala o postkomunismu v naší mentalitě — ač teď použití tohoto výrazu lituji —, měla jsem na mysli právě tuto dehumanizaci mužů a žen z postkomunistických zemí, kteří během transformace víc ztratili, než získali.

Lidé ve východní Evropě mají podle vás tendenci svou minulost popírat a předstírat, že se komunismus vůbec nestal. Jaké kroky musíme podniknout, abychom s komunistickou minulostí účinně vyrovnali?

O smíření lidí z východní Evropy s komunistickou minulostí se už pokouší nejmladší generace nové levice, která upozorňuje, že jsme s transformací mnohé ztratili. Nemáme sociální bydlení, školství jde do háje, stát se nestará o chudé ani o nemocné a ženy zůstávají znevýhodněny. Jejich slova bohužel padají především do hluchých uší liberálů, kteří jsou příliš zaneprázdnění svým úsilím zbohatnout a kteří podobně jako nacionalističtí konzervativci shazují tvrzení levičáků jakožto bolševická a neomarxistická. Levici pak scházejí média, která by osvětu o minulosti šířila.

Abychom se smířili se svou minulostí, je nutno povzbudit třídu pracujících, reformovat ekonomiku, umožnit lidem žít důstojné životy a omezit vliv katolické církve. Církevní instituce totiž mají — stejně jako patriarchát — na nárůstu xenofobie a nacionalismu v Polsku naprosto zásadní podíl.

Sama máte zkušenost s tím, že na vás v Anglii shlíželi jako na gastarbaitera. Je podle vás způsob, jakým západ vnímá — nebo přinejmenším vnímal — východní Evropu a její obyvatele, jedním z důvodů, proč dnes někteří lidé ve východní Evropě Západ odmítají a volí populistické či nacionalistické strany?

Samozřejmě. Právě v nacionalismu a konzervatismu lidé hledají ztracený pocit hrdosti. Když to zjednodušíme, Západ a jeho domnělé ideje opěvovaly hlavně neoliberální elity. Ti, kteří odmítali přijmout kapitalistické ideje, se setkali s urážkami. Vyslechli si, že mají komunistickou mentalitu, že žijí v minulosti, že netouží po spravedlnosti, že nejsou dostatečně flexibilní a moderní, že jsou hloupí.

Představte si, že takové urážky posloucháte pětadvacet let. Vlastně se divím, že se nacionalistické tendence neprojevily ještě dříve. Se symbolem Západu tak nejdříve pracovali neoliberálové a teď s ním v protireakci jakžto se symbolem negativním pracují konzervativci. Přitom mají oba směry paradoxně velmi podobnou agendu, co se týče kapitalismu.

Západ býval popisován jako něco, co musíme dohonit. Jenže co je Západ? Ve východní Evropě si se Západem často spojujeme především kulturní pojmy: svobodu či liberalismus. Proti tomu se kromě autokratů nikdo nevymezí. Jenže Západ je mnohem spíše o kapitalismu a neoliberalismu, kde sociální podmínky určuje třídní příslušnost. Pokud se na tomto shodneme, usnadní nám to diskusi, co dál. Co dál po všech těch staletích, kdy byl Východ vnímán jako něco horšího a despotického.

Nic si nenalhávejme. V mnoha ohledech to je o míře našeho materiálního zabezpečení. Jsme chudší, takže dokud budeme žít v systému založeném na vykořisťování jedné třídy druhou třídou, budeme méněcenní. Posledních několik let bylo v mnoha ohledech katastrofou. Klimatická změna, vzestup krajní pravice, xenofobie vůči uprchlíkům, eskalace konfliktů, válka na Ukrajině. Na druhou stranu však minimálně v Polsku vedly tyto události k mobilizaci levice.

V říjnových volbách se levice dostala po čtyřech letech absence do Sejmu.

Přesně tak. Lidé se probudili. Mysleli jsme si, že svobodu projevu už budeme mít napořád. Teď máme cenzuru. Polská média se nedají číst. Ale lidé si díky tomu konečně uvědomili, že nemusejí být pouhými služebníky kapitalismu, ale že mohou být politicky aktivní. Celá léta platilo, že v případě nechtěného těhotenství bohaté ženy jezdí na potraty do zahraničí a chudé ženy riskují své zdraví na ilegálních zákrocích v Polsku. A dnes se najednou o potratech diskutuje. Takže já tuto dobu paradoxně považuji za dobu naděje.

PETRA DVOŘÁKOVÁ

Text vychází v rámci spolupráce s českým zastoupením Friedrich Ebert Stiftung.