Až jednou budu u konce své písně a ticho ovládne sál

Karel Gott nás svými písněmi provázel po desetiletí. Byla to jeho vlídnost a umění spojovat, co jej vedle uměleckých schopností drželo tak dlouho na výsluní, byť mu někdo může vyčítat, že tím pomáhal udržovat normalizační režim.

Říká se nám Husákovy děti. Ale jsme spíš Gottovy děti. Patřím k těm, co se narodili v éře jeho největší slávy. Provázel nás vlastně až doteď, byť jsme mezitím vesměs přesedlali na jiné žánry. Už jako předškolák jsem uměl některé jeho písně zpaměti. A slogan Jiřího Štaidla z hitu C´est la vie (1966), který jsem si půjčil do titulku, se mi pravidelně vybavuje.

Karel Gott dozpíval. Jeho hudba nás ale bude obklopovat dál. Šedesát let dlouhá kariéra a všechna ta hejna Zlatých slavíků z něj činí legendu, která bude řazena mezi největší umělce české historie. Byly časy, kdy udával trend i kdy šel s dobou, kdy nás povznášel i kdy nám prznil vkus. Vysloveně pod laťku ovšem nešel nikdy, měl svoje nároky a ty držel, když si vybíral spolupracovníky i písně.

15302416167_8ddb6bb44f_bNikoli hvězdná pýcha, nýbrž pokora a ochota. To je to, čím vedle svých písní dokázal oslovovat, ať už se kolem nás dělo cokoliv. Foto Jacob Whittaker, flickr.com

Jak mu napsal v textu ke skladbě Testament (2014) Ondřej Brzobohatý: „V mých písních zněla slova všech velkých básníků a čas je sotva schová pod mechy pomníků.“ Měl to štěstí, že mohl spolupracovat s těmi nejlepšími popovými autory u nás, od Suchého se Šlitrem po Svobodu a Hapku, vydával se napříč žánry, tu si odskočil k country, tu k šansonu, tu se obklopil tvrdými rockery.

Stejně jako procházení styly šlo Gottovi i procházení režimy. Nikdy nevypadl z role. Měl vždy a ve všech rovinách sklon spojovat, byl k tomu vybaven svojí vlídností a vstřícností, kterou ocenil každý, kdo měl možnost s ním hovořit. Nikoli hvězdná pýcha, nýbrž pokora a ochota. To je to, čím vedle svých písní dokázal oslovovat, ať už se kolem nás dělo cokoliv. „Ať píseň lásku v nás probudí,“ napsal mu ve skladbě Žít (1988) Karel Šíp.

Sám Gott v letním rozhovoru pro Českou televizi otevřeně mluvil o svém působení za komunistické éry. Pousmál se nad představou, že by zpíval protestsongy. „To by mi nikdo nevěřil,“ dodal. Jeho ambicí bylo lidi bavit, rozdávat jim dobrou náladu. Být „poslem dobrých zpráv“, jak v roce 1987 pojmenoval jednu z jeho písní Michal Horáček. I to je v těžkých dobách důležité. Byť možná mu někdo bude vyčítat, že tím, když činil normalizační život snesitelnějším, jej pomáhal udržovat a prodlužovat.

Jsou žánry jako stvořené pro buřiče a jsou žánry hladící nás po hlavách. Gott si vybral apolitický střední proud a na něj nabalený showbyznys. V něm vládne dravost a konkurence. Leč on se držel své zásady neškodit a nepodrážet. Naopak mnohým pomáhal. Ze všeho nejvíc se však soustředil na profesionální výkon – ve studiu, v zákulisí, ale hlavně na pódiu. I ti, co nemohou pop music přijít na jméno, se sklánějí před Gottovým profesionálním přístupem.

Nás komentátory vytáčel nejvíc po devětaosmdesátém. Do jeho širokého otevřeného srdce se vlezl kdejaký podnikavý šíbr a hochštapler, a když se pustil do politických analýz, hemžily se spikleneckými teoriemi, až to uši trhalo. Asi podobně, jako kdybych já začal zpívat. Každý se má držet svého kopyta. Pro politiku a společnost toho Karel Gott dělal nejvíc, když nekonspiroval, nýbrž zpíval nebo maloval. Nemluvě o jeho vzorovém, slušném a gentlemanském chování.

Ne prezidenti, ne ideologie, ne strany, to Karel Gott nás dlouhá desetiletí stmeloval. Tím spíš bude chybět. Každý jej znal a každý by o něm dokázal říct něco hezkého. „Co spojí lidi jako most? No přece písně!“ napsal Gottovi Pavel Kopta do šlágru Muzika (1985). Je to snad málo? Karel Gott pro to dělal, co uměl.

A co si myslíte vy? Diskuse (14 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Někdo to (ne)rad sladké Čtvrtek, 3.Října 2019, 15:28:31

Dnes už je to zcela zapomenutá historka; ale někdy v polovině devadesátých let minulého století to byla jeden čas docela velká aféra. Jeden inženýr vyjádřil (snad v Lidových novinách) svůj názor, že dnes Karel Gott zpívá už jenom nasládlé kýče.

Přičemž: on sám naprosto uznal, že tomu tak nebylo vždycky; že především ty písničky z Gottova "semaforského" období nebyly vůbec špatné. Ale - že tyto doby jsou už dávno pryč, a současný Gott že už jenom pluje se středním proudem popové komerce.

Karel Gott sám se tehdy nesmírně rozhořčil; a oháněl se tím, jak prý je známý a uznávaný na celém svět, kolik miliónů se prodalo jeho desek.

Jenže: argumenty tohoto druhu šly zcela mimo to, co Gottovi vytýkal onen inženýr. Že se prodaly "milióny desek" - to jde zcela přirozeně ruku v ruce s tím, když někdo zpívá pro nenáročný střední proud. A v tom "světě" není to průměrné publikum o nic náročnější, o nic kulturně vyspělejší nežli jak je tomu v českých luzích a hájích. (Mimochodem: kdykoli jsem jméno "Karel Gott" zmínil v době svých vysokoškolských studií před mými německými spolustudenty - pak se pravidelně na jejich tvářích objevil výraz, vyjadřující pocity někde mezi útrpným úsměškem a bolením zubů.)

Musím přiznat - i mně se svého času Gottovy písničky líbily. Především ty z těch let šedesátých. A to nejenom ty čistě semaforské. Například hudební pásmo které s ním natočil režisér Jan Němec "Čas slunce a růží", to je něco na co je možno se podívat (a si to poslechnout) s potěšením i dnes.

Ale - nemohu jinak nežli souhlasit s oním inženýrem, že v časech následujících u tohoto zpěváka čím dál tím nabyl na vrchu nasládlý, až přeslazený charakter jeho projevu. Tady je skutečně obtížné nějak generalizovat: jsou lidé kteří mají rádi sladké (a dokonce i přeslazené); ale jsou lidé kteří to nesnášejí. Alespoň v oblasti kultury ne.

Tato principiální nasládlost kantilénového projevu - to se nedá nic dělat, ta jde opravdu vždy bok po boku s kýčovitostí. A asi se sotva dá tvrdit, že by Karel Gott tuto hranici nikdy nepřekročil.

Nemohu v tomto ohledu ovšem sám zcela jednoznačně soudit. Od jisté doby jsem v písňové tvorbě - jakož i v životě vůbec - začal hledat hlubší hodnoty, nežli jenom útěšně příjemný hlas. Zkrátka: další písňovou produkci Karla Gotta (stejně jako mnohých dalších hvězd české pop-music) jsem prostě přestal sledovat. A když jsem přece jenom někdy náhodně zaslechl nějaké její útržky - v nejlepším případě jsem nad tím lhostejně pokrčil rameny, jako nad zcela bezvýznamnou záležitostí.

Ještě jednou: nechci odsuzovat nikoho, kdo v Gottově zpívání nalézal zalíbení. Jak řečeno, svého času jsem na tom sám nebyl jinak.

Co je ale opravdu jen těžké pochopit: že při jeho úmrtí se zvedla vlna národního žalu, jako kdyby národ ztratil nějakou opravdu vynikající kulturní osobnost. A chystá se dokonce státní pohřeb!! Pro někoho, kdo "vynikl" nakonec jenom od boha daným hlasem a schopností se nenáročnými písničkami vloudit do vkusu masového publika.

Ze všech českých zpěváků, kteří kdy prošli oním "středním proudem", mě napadá jedna jediná osobnost, která má nejen svým hlasem a nadáním, ale i svými osobními postoji plné právo na vděk národa a na státní tryznu.

Dopřejme této osobnosti ale ještě dlouhá léta života; aby ve chvíli která jednou nevyhnutelně nastane byla už u moci alespoň zcela jiná politická garnitura, takže tato státní tryzna snad bude něčím jiným, nežli jenom - nasládlým kýčem.

Což je s největší pravděpodobností právě ten osud, který nyní čeká na Karla Gotta.

Pavel Krupička - Praha 5

Čtvrtek, 3.Října 2019, 17:49:29

Ne pane Poláčku, tady vaše racionální analýza myslím moc nefunguje. Zkrátka: Karel Gott byl dlouhodobě tak slavný jako málokdo a LIDÉ HO MĚLI RÁDI. Právě proto, že to nebyl žádný většinou neuchopitelný génius, ale zpěvák populárních písní, které si spolu s ním mohl zazpívat kde kdo. A kdo ho neměl rád, tak se k němu vztahoval asi spíš poztivně.

Nevím, zda je vhodné to plánované vyhlášení státního smutku a pohřbu, ale raději bych viděl státní pohřeb Karla Gotta, než špatných politiků Klause a Zemana, které nás zřejmě jednou budou čekat.

Pavel Krupička - Praha 5

Čtvrtek, 3.Října 2019, 18:31:39

A i já jako člověk, co poslouchá spíš jiný typ muziky musím uznat, že naživo a s pořádnou kapelou dokázal být Karel Gott skvělý (tady to rozbalí až v druhé polovině písně, kterou zmiňuje i Lukáš Jelínek): https://www.youtube.com/watch?v=9Nk_ClnNkVA

Ivo Horák - Praha 3

Neměli jsme to rádi sladké, ale... Čtvrtek, 3.Října 2019, 18:41:16

Někteří lidé, asi i já, to s Karlem Gottem mají trochu obráceně než pan Poláček. V 70. letech, i když uznávali jeho schopnosti, pociťovali, už proto, že byli mladí, že Gottova stálice, jakkoli objektivně zářivá, znamená zase další vítězství nehybnosti a neproblematičnosti. Jistota, že poslední chvíle roku strávíme s Gottem v televizi, byla stejná (i když milejší) než že novoroční oběd bude s Gustavem Husákem.

Koncem 80. let se otevřela stavidla a leckdo měl věčného Zlatého slavíka zastínit. Začalo se ovšem časem ukazovat, že starý režim Gottovi ani tak nepomohl, jako jej spíše ztrapňoval. Poté, co zpěvák přestál toto, neměl už problém, aby jím poryvy svobody necloumaly jak s třtinou. Když také k nám začaly přijíždět světové hvězdy, při vší jejich úrovni jsme viděli, nakolik se jejich snažení i buřičství točí kolem peněz. A tehdy se stárnoucí průvodce našimi životy konečně v našich uších osvobodil od byvších sepětí a jeho hlas, zvláště na starých nahrávkách, se stal "kávy si oslazením" v běhu nějak únavnějšího a naděje prostého kapitalistického shonu.

Jan Dospiva - Orlová

Čtvrtek, 3.Října 2019, 21:04:33

Přiznám se, že i když mladší, mám to podobně. Jako kluk ještě za komunistů jsem Karla Gotta i přes jeho nepochybný um moc nemusel (i když mi nějak zvlášť nevadil). Poslední dobou mi ale začal být sympatický, jak si přestal barvit vlasy a s jakou skromností a bez hvězdné namyšlenosti povzbuzoval mladší muzikanty a zpěváky. Bez ohledu na jeho některé názory na svět jsem musel uznat, jak milý člověk se smyslem pro sebeironii to byl.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 4.Října 2019, 11:43:11

To uvedené video nic moc neřeší - to zůstává stále ještě v tradici těch let šedesátých. Poslechl jsem si - musím přiznat, že poprvé v životě - i následující písničku, tedy to zřejmě v poslední době velmi slavné "Srdce nehasnou".

A právě tady se naprosto přesně ukazuje, jak zcela rozdílně je možno pojímat tvorbu Karla Gotta - a pro všechny úsudky je možno nalézt stejně přesvědčivá odůvodnění.

Na straně jedné - a tak to zřejmě vnímá většina národa - je tu možno shlédnout a vyslechnout dojímavý duet (slavného) otce s jeho dcerou. Jak řečeno většina národa se tímto duetem o posledních věcech člověka ráda nechá dojmout; mnohdy dozajista i slza dojetí ukápne.

S poněkud vyšší mírou střízlivosti by se dalo říci, že se jedná o naprosto typický písňový produkt středního proudu - dobře zazpíváno, s určitým citem; celkově nic moc, ale jakožto střední proud je možno to nechat projít.

Ovšem - stejně tak dobře je možno to celé vnímat jako prázdný sentiment, jako předstírání nějakých hlubších úvah nad lidským životem, zatímco ve skutečnosti jsou tu podávána pouhá myšlenková klišé, bez sebemenší autenticky hlubší substance.

Takže je možno jenom zopakovat: kdo má rád sladké, ten si zde pochutná. Komu sladké alespoň nevadí, ten to může nechat projít. Ale - kdo má vůči přeslazenému osobní averzi, ten se tady odvrátí s grimasou odporu.

Lukáš Jelínek napsal v dnešním "Právu", že Gott prý národ sjednocoval. Nevím jak dnes; ale v minulosti přesně naopak Gott národ rozděloval na dva navzájem nesmiřitelné tábory jako sotva kdo druhý. Jeho sladký kantilénový projev nesnášeli nejenom tvrdí rockeři, ale posmívali se mu i všichni folkaři. Mně osobně zůstala nejvíce v paměti ta fáze jeho účinkování ze sedmdesátých let s dívčím triem Zelenková, Gerlochová, Kahovcová - a to už pro mě bylo opravdu velice daleko za hranicí kýče.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 4.Října 2019, 11:50:35

V každém případě ale ta idea, nějakého zpěváka (byť i slavného) pohřbívat se stáními poctami, a vyhlašovat pro to dokonce den státního smutku(!!), takováto idea je naprosto ujetá (a to je ještě velmi slabé slovo); a představuje to jenom další akt pokračující postupné devalvace české státnosti. (Jen tak pro srovnání: Udo Jürgens - se kterým byl Gott často srovnáván - byl pohřben v úzkém rodinném kruhu, a bylo naprosto nemyslitelné aby kvůli tomu Rakousko vyhlašovalo nějaký "Den státního smutku"!)

A je nutno naprosto ocenit postoj Tomáše Halíka, který se se vší ostrostí a rozhodností postavil proti plánům vystavit Gottovo tělo ve Svatovítské (!!) katedrále.

Ivo Horák - Praha 3

Nejsme jako oni? Pátek, 4.Října 2019, 18:00:3

Když se konala televizní soutěž Největší Čech, skončil Karel Gott na 13. místě. Mezi tehdy žijícími osobnostmi se umístil již před 14 lety hned druhý, lépe si vedl jen Václav Havel. Po státníkově smrti se tedy dalo soudit, že měřeno původními výsledky, třímá od roku 2011 žezlo nejvýše hodnoceného Čecha právě nyní zemřelý Karel Gott.

Nechce se mi posuzovat, nakolik lze bezprostřední reakce současného premiéra a prezidenta hodnotit jako vypočítavé, nebo nakolik pouze chtěli být vstřícní. Myslím však, že vstřícnosti nám třeba je a že úmrtí jsou k jejímu vyjádření vhodnou příležitostí.

Vzpomínám, že když se před 8 lety schylovalo k pojmenování letiště v pražské Ruzyni po Václavu Havlovi, tábor Havla zavrhujících se nezdržel celkem mrzkých projevů své malosti. Ač Gotta s Havlem jako osobnost můžeme měřit jen těžko, v případě znechuceného odmítání projevů vysokého uznání zemřelému, mám obavu, se přístup porovnat již dá. Myslím, že se nejedná o zásadovost, spíše o necitlivost a nemoudrost. Nešlechetnost a formalismus. Netaktnost, a ještě netaktická.

Pavel Krupička - Praha 5

Pátek, 4.Října 2019, 19:04:16

Ty "Srdce nehasnou" se mi také nelíbí, ani jsem to nedoposlouchal. A kdybyste to pane Poláčku nezmínil, ani by mě to nenapadlo poslouchat. Líbí si mi vesměs jen ty Gottovy největší hity z dob komunismu, které pro něj psali ti nejlepší skladatelé a textaři. Těžko říct o čem to vypovídá, jestli vůbec o něčem :-) (tu podle mě kýčovitou "Srdce nehasnou" napsal Krajčo, co makal pro Babiše)

Petrasek Milan - penzista

Na obranu nehasnoucích duší Pátek, 4.Října 2019, 21:55:18

Mám nelibý dojem ba přesvědčením, že způsob jakým se vyrovnáváme s duševními otřesy nadělených osudem do splétání našich životních příběhu nikoho od kýče neuchrání.
Jsme nanejvýše schopni pokusu vzít kýč v potaz a trochu otupit jeho sílu.....bych za znalce pravého umění na okraj pokorně dodal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Karel Gott a pravé umění Sobota, 5.Října 2019, 12:53:50

Ano, pane Petrasku - to je přesně to o co se jedná.

Já jsem zmínil, že jsem ve vztahu ke K. Gottovi prošel určitým vývojem. Teď musím ještě připojit - to se netýkalo ovšem jenom Gotta samotného. Nýbrž obecně mého vztahu k popové hudbě.

Jak už jsem napsal (či doznal), ve svých mladších letech jsem tu populární písničku docela "bral". (Tedy alespoň její lepší část.) A ještě když jsem počátkem osmdesátých let odjížděl do emigrace, vzal jsem si s sebou celou řadu magnetofonových kazet s nahrávkami většinou právě těchto písniček středního proudu. (I s tím Gottem.) Jako vzpomínku; tehdy nebylo ještě vůbec jisté, jestli mi ještě vůbec kdy v životě bude umožněno překročit opačným směrem hranice mé vlasti. A ještě i v emigraci jsem sháněl a kupoval české písničky.

Tyto písničky jsem si pak pravidelně ještě celá léta pouštěl, především při jízdách autem do zaměstnání. Ale - postupem času se čím dál tím více stávalo, že jsem některé písničky, které se mi dříve líbily, musel přeskakovat. Najednou jsem nepříjemně vnímal jejich povrchnost, jejich nasládlost, až jejich vyslovenou kýčovitost. Až se pak jednou ve mně něco zcela zlomilo - a já jsem tyto písničky přestal poslouchat vůbec. Téměř ze dne na den. Zjistil jsem, že mi to - většinou - už vůbec nic neříká.

Nechci tvrdit, že to bylo či je všechno špatné. Například takovou Marii Rottrovou je prakticky vždy možno si poslechnout - i když zpívala střední proud, vždycky si pečlivě vybírala takové písničky, které souzněly s jejím nitrem, které jí bylo možno uvěřit, že vycházejí z ní samé, že je jenom tak "neodzpívá". Ale stejně - zjistil jsem že nakonec bezvýhradně mohu poslouchat vlastně už jenom Marthu a Tenu Elefteriadu. V nich je opravdu někde velice hluboko usazena zcela původní, autentická řecká lidováí hudebnost a melodičnost, která i jejich "obyčejným" písničkám dodává na pravdivosti a přesvědčivosti.

Napsal jsem také, že u mě tento proces odklonu od populárních písniček šel ruku v ruce s tím, jak jsem v hudbě (a to i v písňové tvorbě), jakož i v umění vůbec začal hledat nové, hlubší hodnoty. A právě tady se dostáváme k jádru věci. Tedy k tomu "pravému umění", jak ho zmínil pan Petrasek.

Ono totiž opravdu není natrvalo možné mít smysl pro opravdové umění - a přitom nevnímat tu povrchnost a plytkost naprosté většiny té písňové tvorby "středoproudové". S její bezprostřední, okamžikovou líbivostí, která nemá ale žádnou hlubší substanci.

Když proti této tvorbě postavíme taktéž písničky, ale autentické lidové provenience (zdůrazňuji: autentické; tedy nikoli toho, co se běžně za "lidovky" vydává a jako takové prodává) - tak to je o něčem naprosto jiném.

Za tou - pravou - lidovou písní (především moravskou, respektive jihomoravskou) totiž stojí skutečný prožitek. Je v ní neklamně znát jakési "podhoubí", vlastní život "prostého venkovského lidu", jeho lidová moudrost. Jsou zde přítomny a jeho písněmi proznívají jeho lásky, jeho bolesti, jeho život i jeho umírání. Zatímco ten komerční střední proud - jak řečeno jsou zde k nalezení i kvalitní, poctivě udělané písničky, ale v posledku je to v naprosté většině případů jenom "jako". Předstírají se prožitky, předstírají se city. A především - až děsivým způsobem tu převládá naprostá komerce. V jedné ze svých dřívějších jízd do Čech - kdy jsem přitom vždy z autorádia lovil české písničky - mi při poslechu toho co se z českých rozhlasových stanic line za výtvory projelo hlavou, že by se snad zákonem měly zakázat všechny písničky o lásce. Protože tady snad už opravdu nevzniká naprosto a vůbec nic, co by bylo něčím jiným nežli nasládlým, odporným, konec konců vyloženě prolhaným kýčem.

Zpátky k věci: opravdu tedy není natrvalo možno mít smysl pro pravé umění, pro autentický hudební prožitek - a nevytvořit si přitom přinejmenším zřetelný distanc vůči naprosté většině toho, co tvoří ten obvyklý písničkový "střední proud".

Opakuji ještě jednou: nechci dělat výtky těm, kteří (ještě) nacházejí zalíbení třeba v písních Karla Gotta.

Ale proboha - ať ti kteří teď natolik želí jeho úmrtí, ať tento svůj žal vyjádří jako svou o s o b n í záležitost. A ať přestanou předstírat a tvrdit, že by teď český národ přišel o nějakého skutečně velkého umělce. Který by zasloužil státní pohřeb, se stáními poctami.

Jak by k tomu pak měli přijít o p r a v d o v í umělci, vytvářející skutečné umělecké hodnoty (a že český národ stále ještě takovéto skutečné umělce má), že jim nikdo státní pohřeb nevypraví? A že po nich mnohdy neštěkne ani pes - jenom proto že jejich umění se nevešlo do nenáročného vkusu většinové populace?!...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 5.Října 2019, 13:00:58

Jen tak mimochodem: je naprosto symptomatické, že ten samý den kdy bylo oznámeno Gottovo úmrtí a média byla zaplavena první vlnou národního žalu nad ním - tak v ten samý den byla vydána zpráva o dalším pokračování nekonečných soudních tahanic o vlastnictví Muchovy "Slovanské epopeje". Tedy díla z uměleckého hlediska naprosto povrchního a bezcenného, jehož jediná "kvalita" záleží v působení na národní (respektive národovecký) sentiment. Kteréžto dílo by právem patřilo schovat do depozitáře, nebo nanejvýš někam do Moravského Krumlova - ale přitom se o něj vedou rozhořčené soudní spory, jako by se jednalo o nějaký klenot národní kultury!!

Jedno souvisí s druhým; dokud se národ nenaučí rozlišovat pravé hodnoty od povrchní líbivosti, potud bude odsouzen k tomu, hledat své štěstí v pahodnotách, zatímco hodnoty pravé mu budou bez povšimnutí proklouzávat mezi prsty.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Letiště Václava Havla Sobota, 5.Října 2019, 13:10:5

Především: letiště by se nikdy neměla pojmenovávat po politicích. Protože je principiálně nemožné, aby přinejmenším část cestujících při jejich pobytu v dané letištní budově nepřepadl pocit hnusu.

Například mnichovské letiště dostalo jméno po Franci Josefu Straussovi - politikovi hluboce konzervativního, až přímo reakčního zaměření, představiteli typické bavorské "černé" klerikální frakce, neotřesitelného zastánce ryze komerčních zájmů, který pro ekologické hnutí měl vždy jenom slova posměchu a pohrdání.

Mně osobně to může být celkem jedno, letadlem nelétám; ale jak vůbec může být únosné veřejnou instituci pojmenovat po někom takovém?. Jenom proto že byl po celá desetiletí bavorským "lenním pánem"?...

Pavel Krupička - Praha 5

Sobota, 5.Října 2019, 19:47:22

Ne, ne, diskuze je marná, je to jako kdyby najednou odpadl kus mapy Česka a zmizel v nenávratnu :-)

Hvězd netřeba už: všechny uhaste;
zabalte měsíc, slunce rozneste;
oceán vylijte a vykácejte v lese,
nic dobrého už nikdy víc svět nepřinese.....protože Karel Gott zemřel :-) (Wystan Hugh Auden)

PS: že se ty hovada, co tady vládnou, snaží zneužít jeho smrti ke svým mrzkým sebeobohacujícím cílům, snad může překvapit málokoho.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.