Vážil jsem si vždy oddanosti žánru. Gott je v mnoha ohledech překonával. Jako jeho dávný vzor Elvis dokázal rozsvítit svým hlasem i spotřební kýč.

Viděl jsem ho dvakrát v životě. Poprvé na půdě Svobodného slova, když se vrátil z nepřátelské ciziny až poté, co splnil své smluvní závazky. Husák tehdy nervově nevydržel a vydal slavné prohlášení o tom, že si ho tam můžou nechat. Socialismus se prý obejde bez něj. Jak hloupé!

Podruhé jsem ho viděl naživo. Na vystoupení v beznadějně vyprodané Lucerně mě tuším propašoval Pavel Fořt, jeho dvorní kytarista a aranžér. Stál jsem po celou dobu koncertu na špičkách až v páté řadě kdesi za jeho fanynkami.

Neuvěřitelné nasazení, odevzdání, splynutí s publikem. Docela jiný Gott nežli ten uhlazený, mírně přeslazený Gott z televizních šou. Viděl jsem rockera se vším všudy. Od té doby jsem si už nikdy nedovolil soudit někoho jen na základě nepřímého svědectví.

Jednu dobu jsem dokonce uvažoval o tom, že nazpívám jeho písně. Neuvěřitelné? Dylan si totéž dovolil s klasikou Franka Sinatry o pár desítek let později. Já jsem skejsnul na parodii Zůstanu svůj.

Gott opravdu naplnil svůj život po okraj. Zůstal svůj.