Nahlédnout českému venkovu v ledví

Autorů, kteří dohlédnou za periferie větších měst, je u nás žalostně málo. A čím zoufalejší je tato situace, tím spíš přitahuje naši pozornost každý, kdo se o obraz života na českém venkově alespoň pokusí.

Jakub3

Jakub Vaníček

29.09.2019 09:34

Stransky-denik_doktora_z_mrnic

Jádrem Stránského prózy je stále dokola opakované sdělení, že my, ač lidé krásní a velkorysí, stateční atd., tu vůbec nežijeme tak, jak by nám náleželo. Repro DR

Vydavatel obnovené Přítomnosti, někdejší pražský komunální politik a lékař, ve veřejném prostoru spojovaný například s programovou výzvou Impuls 99, která svého času volala po užší evropské integraci a posílení občanské společnosti, Martin Jan Stránský vydal svou první prozaickou knihu, respektive románový deník. V centru jeho záběru stojí drobné lidské společenství, venkovské uspořádání kdesi na Vysočině – není bez zajímavosti, že vypravěč této knihy, autorovo prozaické alterego, má k venkovu poměrně úzký vztah a svá pozorování opírá o zkušenost, kterou načerpal coby pravidelný víkendový soused a provozovatel lékařské praxe.

Vypravěč této knihy, anebo spíše zapisovatel každodenních událostí, je venkovský lékař. Jeho pohledem tu sledujeme drobné venkovské „kauzy“ a životaběh několika konkrétních postav; namátkou hospodského, insitního malíře, souseda Cukety a několika jiných postav, které jsou poměrně zdařile přetvářeny na typy malého člověka s úzkým horizontem zájmů, často nepřesahujícím potřebu vyhledávat příležitosti k nekonečným diskusím o ničem, respektive o událostech, jež se odehrály v okruhu několika kilometrů.

Jak praví jedna z postav zakládajících místní pánský klub, jádro budoucích dialogů budou tvořit „hluboce filozofické otázky na vysoké intelektuální úrovni, žádné sračky“. – A jak podotýká vypravěč, skutečné obsahy rozhovorů se točí kolem úplně jiných záležitostí: „Který traktor potřebuje jakou opravu, kde najít součástky k jeho opravě, která motorka jezdí nejrychleji, kdo se naboural a kde se dají najít různé věci.“ Starostmi podobného typu je vytvořen fundament knihy – zrovna ovšem podotkněme, že vypravěč je využívá jako pouhý substrát, z nějž teprve má vyrůst tělo deníkové prózy.

Už z prvních stránek Deníku je zřejmé, že text má velmi blízko k tomu typu humoristické prózy, jež chce podat zprávu o – jistém typu – společnosti, svá zjištění ale kamufluje smířlivými výroky spisovatele, který píše „o svých lidech“ a sám sebe prostřednictvím textu situuje do centra dění. Proti tomu nelze nic namítat snad už jen proto, že doktor v Mrnicích podle nabízeného rámce této fikce skutečně úřaduje a že nejspíš ještě chce přijít svým spoluobčanům na oči.

Navíc, a to je nakonec jedna z nejsilnějších devíz Stránského textu, humorné pasáže jsou na druhé straně vyvažovány tísnivými obrazy bídy lidského přežívání v místech, do nichž český romanopisec často nahlédne nanejvýš tak ve své fantazii, v lepším případě zprostředkovaně. To když mrnický lékař navštíví umírajícího, jehož pes tuší, co čeká nejen páníčka… Když nahlédne do místnosti vyplněné dávno nezvládnutým bordelem… Když pozoruje rychlost, s jakou se v hospodě odpravují nejen dospělí, ale i ti, co k dospělosti teprve míří…

Na všech těchto místech je smířlivost prolamována a její odlehčující vtip překryje realisticky laděný předpis skutečnosti. A v nejlepších pasážích už vypravěč vystupuje nikoli jako shovívavý soused, kterého vlastně mají (téměř) všichni (spíše) v oblibě, ale jako lékař zaměňující literaturu a odbornou dokumentaci. Jsou to pak okamžiky, kdy venkovský lidový typ je zničehonic nahým člověkem, zraněným a umořeným. Takových prostřihů je v knize jen pár, a celek na nich rozhodně nestojí, jako protiklad k humanistickému nároku všespolnosti ale slouží výtečně.

O co více se ale vypravěč snaží na čtenáře působit jako veselá kopa otřískaná venkovským životem, tím spíše můžeme rozeznávat, že je to jen pouhá strategie, která má zastřít úplně jiná sdělení – a když se pak v krátké závěrečné poznámce dočteme, že Stránský svůj deníkový román vydal ke stému výročí vzniku republiky, udělá se v této věci celkem jasno. Vzhledem k autorově profilu, k jeho intervencím do veřejného života můžeme očekávat, že i tentokrát předkládá text nárokující si jistou společenskou závažnost.

Anebo že by šlo jen o to vylíčit sousedské vztahy na venkově a nahoru přihodit několik vtipných historek? Nemyslím si. To, o co tu jde především, je obraz české společnosti jako celku. Autor deníku se s obdivuhodnou jistotou pasuje do role člověka, kdo zná společenské patologie Čechů a dokáže je nacházet i v těch nejobyčejnějších lidských projevech. Je závist ryze osobní vlastností, anebo na ni pohlížet jako na temné dědictví minulých časů, v masovém měřítku zasáhnuvší obyvatelstvo venkova? A co neschopnost jednotlivce nést následky svých činů?

Jádrem Stránského prózy je stále dokola opakované sdělení, že my, ač lidé krásní a velkorysí, stateční atd., tu vůbec nežijeme tak, jak by nám náleželo. Máme totiž za sebou roky devastující komunistické totality a socialistického hospodaření, které nás naučilo nic nedělat a za všech podmínek vyžadovat rovnostářský přístup k člověku.

Nic proti tomu, generace lidí vychovaných pod tlakem orgiastického kolektivismu 50. let stále ještě určuje duchovní klima českého venkova – co je ovšem zvláštní ve vztahu ke Stránskému psaní, je soustřednost, která toto zjištění neustále dokola vyhledává a vzápětí také potvrzuje. Stačí si přečíst pár stran, aby bylo jasné, že Deník doktora z Mrnic vznikl především jako prozaicky laděný dokument, který chce na několika případech ilustrovat to, co autor zjistil už kdesi jinde a za zcela jiných okolností.

Výsledek takové transpozice vnější myšlenky do mrnického mikrosvěta je zřejmý: z opěrného bodu vyprávění se záhy stává překážka, která zastiňuje jinak dobré čtení. Ano, stačila pouhá metoda zachycení autopsie bez této dovysvětlující konstrukce, a bylo by nám hned jasné, v čem si tady žijeme.

I tak ale Stránského Deník stojí za pozornost. Už jen proto, že autorů, kteří dohlédnou za periferie větších měst, je u nás tak žalostně málo. A čím zoufalejší je tato situace, tím spíš přitahuje naši pozornost každý, kdo se o obraz života na českém venkově alespoň pokusí.

Martin Jan Stránský: Deník doktora z Mrnic. Paper Jam, Hradec Králové, 2019, 180 s.


A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 29.Září 2019, 10:04:14

"...generace lidí vychovaných pod tlakem orgiastického kolektivismu 50. let stále ještě určuje duchovní klima českého venkova".
Skutečně? Tak třeba já jsem narozená v roce 1959, čili padesátá léta jsem prakticky nezažila. Je mi šedesát let.
Opravdu dnešní osmdesátníci určují duchovní klima českého venkova?

Martin Profant - Praha 7

Venkov? Neděle, 29.Září 2019, 11:26:51

"Autorů, kteří dohlédnou za periferie větších měst, je u nás žalostně málo."
Řekl bych, že ani jeden. Za to máme přehršlo autorů, kteří objevují venkov nebo se alespoň snaží svá dílka (častěji filmová než románová) ozvláštnit "autentickou" atmosférou venkova, co do formy a figurkaření vesměs vytvořenou kombinací hollywoodských manuálů a českých agrarnických venkovských idylek.
Máme autory a zvláště autorky dobré literatury regionální, ta ovšem čerpá svojí mízu spíše z paměti krajiny než současné vesnice.
Proto ono poněkud duté dešifrování mentální atmosféry vesnice jako pozůstatku kolektivismu padesátých let, které -- jak přesně podotkla Eva Hájková -- nesedí biograficky, natož sociologicky.
Potíž možná souvisí s tím, že ono není pomalu kam za periferii větších měst dohlédnout, že většina českých a moravský vesnic tvoří právě tu periferií (někdy rekreační, častěji jako noclehárna po práci).

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Profantovi Neděle, 29.Září 2019, 23:32:57

Venkov tady už dávno neexistuje.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

J. Kalousovi Pondělí, 30.Září 2019, 04:09:32

Ale je. Žít na malé vesnici je přece jen jiné než ve městě. Například tam není kanalizace a lidi ji mnohdy ani nechtějí, poněvadž by museli platit stočné. Není tam doktor, škola, pošta, větší obchod... Pokud jezdíte autem, tak se vás tohle možná ani nedotkne. Ale zkuste si tam žít bez auta. To už pocítíte, že nejste ve městě. Je to určitý diskomfort.
Nebo si myslíte, že žít na venkově nutně znamená pracovat v zemědělství? Tam asi dnes opravdu pracuje málo lidí.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Pondělí, 30.Září 2019, 09:42:42

Právě -- vesnice, která by nebyla periferie větších měst, by měla obchod (ne větší, ale takový, že nemusíte jezdit do toho většího nakupovat obden), hospodu, poštu a školu na dojití pěšky a lidi, kteří tam pracují.

Možná se postupně etabluje nový venkov, ale dnes není.

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Pondělí, 30.Září 2019, 10:11:33

Vycházím z vlastní zkušenosti: Žiju v podhorské obci, která má 600 obyvatel a (zatím?) není noclehárnou nejbližšího města. Dost lidí tu pracuje v přežívající malé fabrice a dost rychle roste počet důchodců. Děti se sice zatím rodí, ale stačí to tak-tak na obecnou školu, do měšťanky se už musí jezdit do sousední větší obce. V zemědělství už nepracuje skoro nikdo. (A připadá mi to poněkud absurdní, když třeba na louce kosí seno jeden chlápek s traktorem a z oken bytovek na něho hledí dalších 10 chlápků na podpoře nebo na dávkách.)

Narodil jsem se ve třítisícovém městě, před převratem jsem žil i v okresním městě (30 000 obyvatel) i ve středně velké obci (1700 obyvatel, fabrika se 700 zaměstnanci) i v Brně. V té "fabrické" obci, ale i v mém rodném městečku to tehdy byl určitě venkov spíš než dnes tady. A dokonce i bydliště německé části naší rodiny v Olomouci (Povel, ale ten starý, před výstavbou sídliště, nebo Nové Sady) tehdy mívalo venkovský charakter, včetně zemědělského a zahradnického živobytí obyvatel. Ale zdaleka nešlo jen o tu obživu v zemědělství, i když v té "fabrické" obci tehdy - a dlouho, až do 80. let - byla řada tzv. "kovorolníků", kteří kombinovali oba způsoby živobytí.

Asi je pravda, že venkov bude potřeba redefinovat.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Asi by to chtělo rozlišovat, Pondělí, 30.Září 2019, 11:24:31

jestli se bavíme o Stránského knize, o Vaníčkově recenzi anebo o českém venkově.
Knihu /jak se zdá/ nikdo nečetl, takže těžko soudit, jestli ji recenzent vystihnul.
Jestli má být předmětem debaty dnešní život na venkově, pak bych se přimlouvala za minimalizaci zevšeobecňování.
Vím, že se vesnice případ od případu velice liší, a to třeba i v rámci regionu. A lidi se od sebe liší tím spíš.
Jestli se Stránský při líčení vesničanů a jejich příběhů dopouští nemístné paušalizace a jestli z toho vyvozuje jakési celospolečenské závěry, netuším. Asi bych si tu knihu měla sehnat.

Martin Profant - Praha 7

Heleně Zemanové Pondělí, 30.Září 2019, 12:09:46

O Stránského knize určitě ne a vlastně ani o recenzi, jen o tézi o "dohlédnutí za periferii velkých měst".

Samozřejmě jsem svůj postoj vyhrotil. Ale všechny ty cesty z města, zemitost temných krajů a děr u Hanušovic jakožto neviditelnost venkova, kterou musí český tvořivý člověk objevovat ostřím zrakem přes hradby paneláků obkružujících jeho město, o takové vyhrocení zrovna křičí. Revers téže falešné mince, na jejímž aversu jsou Babovřesky.

P.s. Jindřich Kalous upozornil na někdejší venkovský charakter olomouckého Povelu, já se narodil v Praze necelou hodinu poklidné chůze od Staroměstského náměstí (z toho víc jak dvě třetiny zelení a přívozem). A Dlážděnka (co už víc charakterizuje město?) v šedesátých letech měla v zásadě vesnický charakter. Včetně místních polí a statku.

Jindřich Kalous - důchodce

Pondělí, 30.Září 2019, 16:50:26

Napsal jsem, že bude potřeba redefinovat venkov, ale ono to zřejmě obecně platí o třídní struktuře společnosti.
https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/sloupek-sasi-uhlove-rozdeleni-majetkem-40298159

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.