Odvrácená strana ústavní žaloby na prezidenta republiky

Ústavní žaloba senátorů na prezidenta se zdá jako chvályhodný krok, ale ve skutečnosti se jedná o projev slabosti parlamentní politiky, která se může nakonec vymstít. Žaloba, pokud by prošla sněmovnou, by mohla být kontraproduktivní.

Senát Parlamentu ČR schválil v minulých dnech ústavní žalobu na prezidenta republiky Miloše Zemana. Řada politiků, komentátorů a dalších osobností tuto skutečnost hlasitě přivítala, ačkoli povětšinou s dovětkem, že v důsledku rozložení sil v Poslanecké sněmovně Parlamentu tato k podání žaloby pravděpodobně nikdy nedá souhlas. Přesto je otázkou, zda by ústavní žaloba, i kdyby nakonec k Ústavnímu soudu doputovala, skutečně přinesla něco pozitivního.

Ústavní žaloba je „zbraň těžkého kalibru“, s níž je třeba nakládat obezřetně, jelikož její užití se neobejde bez rizika. Je pravdou, že senátoři prakticky nemají jiný účinný nástroj, pakliže chtějí vstoupit do přímého sporu s prezidentem republiky, přesto se její aplikace na skutky v ní uváděné může jevit jako „jít s kanónem na vrabce“.

Mohli bychom hypoteticky najít řadu situací, v níž by jednání prezidenta republiky natolik překročilo meze, že by jedinou použitelnou a efektivní obranou byla ústavní žaloba – např. kdyby sám o své vůli odvolal vládu nebo jmenoval či odvolal ministra, odmítl povinnou demisi vlády (v situaci vyslovení nedůvěry či nevyslovení důvěry), pokusil se bez souhlasu Senátu jmenovat soudce Ústavního soudu, bez souhlasu vlády vyhlásil amnestii, svévolně vyhlásil mobilizaci a podobně.

Skutky a situace uvedené v ústavní žalobě jsou ale jiné povahy – byly zde totiž povětšinou jiné způsoby, jimiž bylo možné prezidentově postupu čelit a „umravnit ho“. A to, že se ostatní aktéři politiky těchto způsobů nechopili, či dokonce prezidentovi svým chováním či vyjádřeními vycházeli vstříc, by mohlo ovlivnit osud ústavní žaloby.

Je vcelku bez debat, že postup prezidenta Miloše Zemana byl v mnoha situacích zcela nepatřičný. To se nicméně dalo očekávat, byť třeba ne v takové intenzitě. Moc je opojná droga a je běžným jevem, že osoba anebo instituce, která nějakou moc třímá, se ji dříve či později, jemně či agresivně, pokusí pro sebe získat více.

A v takovou chvíli musí reagovat ti druzí – i proto je důležitá dělba moci a systémy jejího vyvažování. Prezident Zeman ve skutečnosti není sám o sobě silný – jeho síla je jen zdánlivá, spočívá totiž ve slabosti těch druhých. Prezident může vyvolávat konflikty, vydávat silná prohlášení a činit gesta, ale ve chvíli kdy dojde na formalizovaný kompetenční spor, bude téměř vždy v pozici slabšího. Je ovšem nezbytné mít kuráž do takového sporu jít.

Není sporu o tom, že Miloš Zeman porušuje Ústavu, ale problém je, že ostatní političtí aktéři mu to svou pasivitou umožňují. Snaha přenést odpovědnost na ústavní soud by se jim mohla vymstít. Foto archiv DR

Podívejme se touto perspektivou na skutky uváděné v ústavní žalobě. Jejím významným bodem je jmenování premiéra Jiřího Rusnoka a jeho vlády v roce 2013. Významným argumentem v diskusích té doby bylo, že prezident, ačkoli jmenování premiéra je výlučně jeho pravomoc, si nemůže vybrat jen tak kohokoli, ale musí při svém rozhodování zohledňovat složení Poslanecké sněmovny a jmenovat premiérem toho, kdo má reálnou šanci sestavit vládu, která získá důvěru (ovšem nikoli nezbytně předsedu vítězné strany).

Prezident si zvolil Jiřího Rusnoka, čímž dle senátorů zcela ignoroval poslance. To je do značné míry pravda – jaká však byla reakce poslanců? Když přišla Rusnokova vláda žádat o důvěru, nemusela od poslanců získat ani jeden jediný kladný hlas – a taková nula (nebo případně velmi nízký počet hlasů pro důvěru) by byla srozumitelným vzkazem směrem k Hradu „Pane prezidente, takhle tedy ne!“.

Jenže pro důvěru Rusnokově vládě nakonec hlasovalo 93 poslanců ze 193 přítomných. Vláda sice důvěru nezískala, ale je skutečně možné říci, že Jiří Rusnok neměl reálnou šanci uspět? Pro srovnání uveďme, že další dvě neúspěšné vlády získaly 96 hlasů ze 195 přítomných (první vláda Mirka Topolánka) a 78 ze 195 přítomných (první vláda Andreje Babiše).

Poslanci svým hlasováním vlastně prezidentův postup zpětně legitimizovali – a vinit z toho můžeme jak levici, která vládě své hlasy dala, tak pravici, která k tomu levici dohnala svým nekompromisním trváním na pokračování koaliční vlády (s odštěpky rozpadajících se Věcí veřejných) zatížené skandály a korupcí, zneužíváním vzájemných odposlechů a prosazující zcela asociální politiku.

Dalším bodem žaloby je nejmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí v druhé vládě Andreje Babiše. Prezident Zeman dlouho prohlašoval, že dotyčného ministrem nejmenuje, což vyvolalo řadu mediálních i odborných diskusí, v nichž jasně dominoval názor, že prezident je premiérovým návrhem vázán a musí mu vyhovět.

Premiér Andrej Babiš tedy mohl podat návrh na jmenování Miroslava Pocheho i za cenu přímého střetu s prezidentem, v němž by s největší pravděpodobností nakonec zvítězil. Namísto toho ovšem premiér Babiš podnikl bezprecedentní krok a poslal prezidentovi návrh v podobě dvou alternativ. A tak si prezident Zeman vybral a jmenoval ministrem zahraničí Jana Hamáčka.

Tímto postupem ovšem premiér prezidentovi umožnil ústavně komfortní postup. Prezident se nedopustil žádné zvůle – jmenoval ministra na návrh premiéra. A protože mu premiér dovolil vybrat si ze dvou návrhů, tak si vybral...

Další body se týkají odvolávání členů vlády, v prvním případě odmítání odvolat Andreje Babiše (na návrh premiéra, tedy „povinně“) z funkce ministra financí ve vládě Bohuslava Sobotky. Zde mohl jít do střetu s prezidentem premiér Sobotka, a dokonce tak učinil. Jeho krokem ovšem bylo namísto trvání na svém požadavku odvolat ministra Babiše podání demise vlády, kterou prezident není povinen přijmout, čímž pouze vznikla velmi chaotická situace.

Ve druhém případě jde o nedávný proces odvolání ministra kultury Antonína Staňka (opět na návrh premiéra, tedy „povinně“). Jak nyní již víme, prezident Zeman ministra Staňka nakonec odvolal, žaloba ovšem usuzuje, že nejednal „bez zbytečného odkladu“.

Zde opět vstupuje do hry postoj premiéra, tentokrát Andreje Babiše. Přestože se mnozí politici a komentátoři vyjadřovali v tom smyslu, že se již jedná o „zbytečné odklady“, byl to právě a pouze premiér, koho by takovýmito odklady prezident krátil na jeho právech.

Ovšem jaký byl postoj premiéra? Premiér Babiš teze o zbytečných odkladech odmítal a sám chtěl řešit situaci vyjednáváním – přestože v případě konfliktu by opět on byl tím silnějším. Sám se ale občas tvářil, jako by se jej to vůbec netýkalo – s odkazem, že jde o ministra nominovaného ČSSD, resp. na jakési dohody ČSSD a prezidenta, které jsou ovšem z hlediska Ústavy pro sestavování vlády zcela irelevantní.

Premiér se zkrátka choval, jako by to ani nebyl on, kdo má podle Ústavy jediný plné právo rozhodnout, kdo bude a nebude členem jeho vlády. A pakliže se premiér necítil být prezidentem na svých právech krácen a odklady za zbytečné nepovažoval, proč by je tak měl nahlížet někdo jiný, když se formálně jedná výhradně o interakci jich dvou?

Mezi body žaloby najdeme i snahu prezidenta zorganizovat vnitrostranický převrat v ČSSD, tak zvaný lánský puč. O tak zvané lánské schůzce a souvisejících plánech si můžeme myslet ledacos, považovat je za nekorektní, nepatřičné, podpásové, neférové, podlé, opovrženíhodné či nechutné – ale protiústavní?

Prezident je aktivním politickým aktérem a v této kauze šlo o praktiky, které – bohužel – v politice nejsou ničím výjimečným. A zejména platí, že nikde není psáno, že členové vedení ČSSD mají povinnost zamířit do Lán a organizovat svržení svého předsedy, když prezident zapíská.

Je pravdou, že Miloš Zeman si s ČSSD pohrává jako kočka s myší. Jenže proč by to nedělal, když ČSSD se dobrovolně chová jako myš, která si na čelo sama píše nápis „hračka“?

Jediným skutkem, kde prezident Zeman skutečně překročil meze způsobem, který nelze dost dobře korigovat politickými prostředky, je nátlak na předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu s cílem ovlivnit výsledek správního řízení, jehož je prezident sám účastníkem. Dr. Baxa ovšem reagoval zcela adekvátně – soudní řízení ovlivnit odmítl, a když to vyžadovala situace, celou věc zveřejnil i za cenu oslabení svých vyhlídek na místo předsedy Ústavního soudu, kde by jej ráda viděla řada právnických kapacit, včetně stávajícího předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského.

Tímto vymezil prezidentovi jeho prostor efektivněji, než to kdy dokázali politici. Paradoxně tím ale možná anuloval důvod k ústavní žalobě, protože situaci vlastně vyřešil.

Ústavní žaloba obsahuje též bod, v němž je shrnuta řada drobnějších skutků, které autoři sami jednotlivě za ústavní delikty nepovažují. Často se jedná o prezidentova vyjádření k ústavním procedurám či k zahraniční politice a o některá jednání v rozporu s očekáváním. Z nich asi nejjednoznačnějším je jeho nevůle jmenovat vysokoškolské profesory – toto jednání je zcela jasně protizákonné (v současnosti stále probíhají příslušná soudní jednání), nicméně nikoli protiústavní. Vypovídá tedy o neúctě prezidenta Zemana k akademickému světu a o nerespektování akademické samosprávy, ovšem stěží mluvit o protiústavním deliktu.

Jednotlivé body ústavní žaloby jsou tedy problematičtější, než by se na první pohled mohlo zdát. Prezident Zeman totiž nejedená ve vzduchoprázdnu a jeho činy je nutné reflektovat v kontextu činů ostatních politických aktérů.

Prezident ve své roli určitým způsobem selhává, když se snaží prolamovat meze dané mu Ústavou. Ale stejně tak – ne-li více – selhávají ti, kdo mu toto prolamování tiše tolerují, anebo mu v něm dokonce vycházejí vstříc.

K obdobnému závěru by při potenciálním projednávání ústavní žaloby mohl hypoteticky dojít i Ústavní soud. Co když by zkonstatoval, že prezident se sice choval v popsaných situacích jinak, než by podle Ústavy bylo na místě očekávat, ale ostatní političtí aktéři svým jednáním jeho postup akceptovali a legitimizovali?

I takto se mohou konstituovat normativní zvyklosti. A tak bychom zde v důsledku ústavní žaloby mohli mít Ústavním soudem akceptovaný precedent jednání prezidenta republiky, jenž by byl ovšem s ohledem na principy vtělené do Ústavy ČR zcela nežádoucí.

Uvědomme si ale, že by to ve skutečnosti byl jen důsledek vlastní slabosti politických aktérů a jejich neschopnosti čelit prezidentu republiky svými silami. Z této slabosti přenášejí celou zátěž sporu s prezidentem na Ústavní soud, jenž by nakonec ale mohl rozhodnout v jejich neprospěch.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

No tak nikdo určitě nepochybuje o tom, Úterý, 6.Srpna 2019, 21:51:37

že Babiš je Zemanův spolupachatel. Taky by ale nebylo špatné, kdyby to ústavní soud oficiálně konstatoval.

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/politika/zeman-nebude-muset-hlasit-schuzky-s-lobbisty-vlada-ho-v-tich/r~81065648b85411e9b5e8ac1f6b220ee8/

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.