Varianty povolebního uspořádání jsou jiné, nežli tvrdí český tisk

Volební prognóza Deníku Referendum sestavovaná na počátku horké volební kampaně si klade za cíl oponovat manipulacím v českém pravicovém tisku.

Vr_a

Vratislav Dostál

17.04.2010 09:45


Spoluautor: Jakub Patočka

301183_mediafax_jiri_schott

Máte pravdu, všechny sliby nesplní. Ale přesto vyhraje. Foto Jiří Schott, Mediafax

Teorie koalic

Teorie koalic a tradice české politiky

Pro politický systém, jakým disponuje Česká republika, je charakteristické to, že vláda v čele s premiérem je politicky odpovědná Poslanecké sněmovně, což v praxi znamená, že může fungovat, jen pokud získá její podporu. Vláda je pak v parlamentním režimu, kde zároveň existuje proporční volební systém, obyčejně koaliční, a je sestavena z parlamentních stran, které dohromady mají většinu mandátů.

V politologické literatuře pojednávající o teoriích koalic bývá nejčastěji zmiňována tzv. prediktivní teorie koalic, jejíž představitelé usilují o předpověď nejvíce pravděpodobného složení vládní koalice.

Výsledkem jejich badatelského úsilí, vycházejícího z teorie her, jsou v prvé řadě různé varianty tzv. minimálních vítězných koalic, které jsou nejmenšími koalicemi nutnými k vítězství, respektive v podmínkách parlamentní demokracie k dosažení většiny.

V odborné literatuře bývají uváděny čtyři základní typy minimálních vítězných koalic:

1. Koalice, která nezahrnuje žádnou stranu, jež není nutná k dosažení vítězství.

2. Koalice, která zahrne co nejmenší možný počet poslaneckých křesel nutný k vítězství.

3. Koalice o nejmenším počtu stran.

4. Koalice tvořené subjekty sousedícími na ideologické škále ve smyslu levice / pravice.

Vedle těchto minimálních vítězných koalic je nutné neopomenout ještě jeden poměrně častý výstup procesu sestavování vlády.

V první řadě jde o variantu jednobarevné menšinové vlády, jejíž existence je závislá na dohodě s poslanci ostatních politických stran. Obdobou jednobarevné menšinové vlády je pak koaliční menšinová vláda. Další variantu představuje jednobarevná většinová vláda. Ta je však v proporčním systému v podstatě vyloučena.

Čtvrtou variantou jsou nakonec různé podoby nadměrných koalic, pro něž je charakteristické, že je tvoří více politických stran (případně mají podporu více poslanců), než je nezbytně třeba.

Od vzniku samostatné České republiky se tu vystřídalo celkem sedm vlád. Pomineme-li pak problematicky klasifikovatelné úřednické vlády Josefa Tošovského a Jana Fischera, zůstane nám pět variant koaličních uspořádání v dosavadních dějinách samostatné české politiky.

1) První vládou nového státu byla v roce 1992 vzniknuvší pravostředová koalice složená z představitelů ODS, KDS, KDU-ČSL a ODA. Tato vláda se opírala o 105 poslanců a z hlediska výše popsané typologie vlád běželo o vládu většinovou, konkrétně pak o typ minimální vítězné koalice stran sousedících na ideologické škále.

2) Výstupem voleb v roce 1996 bylo pokračování koaličního spojenectví ODS, KDU-ČSL a ODA, avšak s rizikem menšinové vlády. Trojčlenná koalice totiž disponovala pouze 99 poslanci a její existence vycházela z dohody se sociálními demokraty, jejíž poslanci se neúčastnili hlasování o důvěře vládě, čímž snížili kvórum nutné pro vyslovení důvěry. Druhá Klausova vláda je tak typem menšinové koaliční vlády.

3) Povolební vyjednávání v roce 1998 přinesly opět menšinový kabinet. Na rozdíl od předešlé menšinové vlády se jednalo o jednobarevný sociálnědemokratický kabinet jako produkt tzv. opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD.

4) Volby v roce 2002 přinesly po šesti letech opět většinovou koaliční vládu. Kabinet Vladimíra Špidly byl výsledkem dohody sociálních demokratů, lidovců a US-DEU. Trojčlenná koalice disponovala v Poslanecké sněmovně nejmenší možnou většinou poslanců, proto ji lze klasifikovat jako minimální vítěznou koalici ideologicky blízkých stran: jednalo se o typ levostředové vlády.

5) Poslední parlamentní volby skončily patem, jehož výstupem byla vláda občanských demokratů, lidovců a Strany zelených. Tento kabinet měl ve sněmovně podporu 100 poslanců, což jej stavělo do pozice nevětšinové, fakticky menšinové koaliční vlády. Neboť tato vláda nedisponovala žádnou dohodou s některou z opozičních stran, její vznik a trvání bylo závislé na korupci, vydírání a přeběhlictví poslanců původně zvolených za nevládní strany.

Vedle zřejmé nelegitimnosti Topolánkovy vlády – jejímž důvodem byla neexistence dohody stran, jež by disponovaly většinou poslanců a tedy většinovou vůlí vyjádřenou hlasováním občanů ve volbách – jí lze jen stěží klasifikovat jako koalici ideologicky blízkých stran, a to z důvodu vládní účasti Strany zelených, která se nakonec kvůli svému vládnímu angažmá rozpadla.

Jak vidno, vývoj a složení vlád se v dosavadní praxi české politiky vyznačoval relativně velkou pestrostí a v žádném případě nelze říci, že by se ustálil nějaký typický vzorec podoby českých vlád: dvě varianty minimálních vítězných koalic ideologicky blízkých stran, dvě menšinové vlády (jednobarevná a koaliční) a jeden těžko klasifikovatelný případ.

Zatímco politické strany zahájily horkou část předvolební kampaně, většina médií začíná spekulovat o možnostech povolebního uspořádání. Spekulace ovšem nejsou vedeny snahou analyticky čtenářům přiblížit reálné možnosti vládního uspořádání po volbách, ale sofistikovaně manipulovat se čtenáři tak, aby pravicový tisk ovlivnil jejich předvolební jednání.

Tak například server týden.cz pod nadpisem Co nás čeká po volbách čtenáři sděluje, že existují pouze tři možnosti povolebního uspořádání: levicová vláda sociálních demokratů s podporou KSČM, velká koalice ČSSD a ODS nebo pravicová vláda občanských demokratů s TOP 09.

Včera pak publikoval portál iDnes.cz ještě bizarnější text, v němž Tereza Strnadová píše o pasti šéfa sociálních demokratů: „I kdyby teď vyhrál volby, bylo by mu to k ničemu. Koalici by prostě neposkládal, neměl by s kým. Vyplývá to z vyjádření šéfů ‘malých‘ stran, které mají podle průzkumů naději, že se dostanou do Sněmovny,“ dělá mladofrontovní autorka textu propagandu pro ODS.

Varianty povolebního uspořádání

Spekulace pravicového tisku o pouhých třech – pravicová složená z ODS a malých stran, levicová jako spolupráce ČSSD a KSČM a velká koalice ČSSD a ODS – možnostech povolebního uspořádání se ve světle tradic koaličních vlád u nás jeví evidentně jako v lepším případě nepoučené plácnutí do vody, v horším a pravděpodobnějším případě jde o manipulaci čtenářů ve snaze strašit návratem vlády komunistů v případě vítězství sociálních demokratů.

Novináři tu navazují na tradici mobilizace – započatou Václavem Klausem – voličů proti straně, jež je pokračovatelkou více jak stoletého sociálnědemokratického hnutí, k němuž se hlásilo nemálo úctyhodných lidí. Za všechny jmenujme Tomáše Masaryka.

Skutečnost je však složitější i jednodušší současně. Jednodušší v tom, že principiální možnosti povolebního uspořádání jsou pouze dvě: buď vládu sestaví sociální demokracie anebo pravicové strany. Složitější v tom, že faktické varianty konkrétního vládního uspořádání jsou mnohem pestřejší, než jak je český tisk redukuje.

Ostatně tuto možnost si uvědomuje i předseda ČSSD Jiří Paroubek, který v posledních týdnech nejednou upozornil na fakt, že se do Poslanecké sněmovny může dostat více subjektů, než bylo doposud obvyklé.

„To tady vytvoří trochu jinou situaci a jestli, upřímně, levice včetně komunistů nebude mít většinu, tak vznikne pravicová vláda, to je zřejmé. I z pozice, že by ODS měla třeba osmnáct, dvacet procent hlasů, může s těmi středo-pravými subjekty vytvořit vládu, a to pak jaksi se už nemáme o čem bavit," prohlásil například Jiří Paroubek.

Možných koalic může být mnohem více, a současně není definitivně uzavřeno, kdo se ve Sněmovně nakonec skutečně ocitne. Propaganda v pravicovém tisku sice říká, že sociální demokraté nebudou mít partnery, nicméně zapomíná připomenout, že pokud vláda malých stran s ODS nebude možná, což je více než pravděpodobné, malé strany mohou začít uvažovat úplně jinak.

Za všechny argumenty stačí připomenout situaci po minulých volbách, kdy byl Miroslav Kalousek ochoten jít do vlády spolu se sociální demokracií za tiché podpory komunistů.

Na rozdíl od pravicového tisku si komplikovanost možného rozložení mandátů po volbách uvědomuje Jiří Paroubek, který vytrvale nemluví o jedné, nýbrž minimálně o dvou možnostech vlády ČSSD v případě jejího volebního vítězství.

První možností je pro něho středolevá varianta koaličního vládnutí, druhou pak jednobarevná vládá sociální demokracie. Předseda ČSSD podle svých slov upřednostňuje takovou podobu vlády, která sociální demokracii umožní splnit co největší část jejího programu.

Na rozdíl od mobilizujících novinářů vytrvale artikuluje preferenci vlády sociální demokracie se stranami napravo od nich. „Tak to prostě je. S komunistickou stranou do vlády nepočítám,“ řekl například 21. března Jiří Paroubek v televizi Prima.

Problematičnost průzkumů předvolebních preferencí

Jakoukoliv předpověď povolebního uspořádání nicméně komplikuje nízká vypovídací hodnota současných průzkumů preferencí politických stran ve vztahu k reálnému volebnímu výsledku. Stačí vzpomenout na preference Koalice lidovců a Unie svobody ještě na jaře roku 2002 a porovnat jej s jejím faktickým výsledkem ve volbách o několik měsíců později. Nikdo tehdy nepředpokládal, že Koalice nakonec výrazně prohraje i s komunisty.

Taktéž před volbami v roce 2006 byly výstupy průzkumů stranických preferenci odlišné od volebních výsledků. Třeba agentura STEM předpovídala v březnu i dubnu 2006 pětapůl procentní rozdíl mezi ODS (26,7 a 26,8 % hlasů) a ČSSD (21,8 a 21,3 % hlasů) zatímco ve výsledku voleb byl rozdíl mezi nimi pouhá tři procenta a jejich celkové výsledky byly radikálně vyšší, když obě získaly přes třicet procent hlasů.

Je totiž evidentní, že s blížícími se volbami se volební přízeň přesouvá od menších stran k velkým. Tato tendence – a to je podstatné – taktéž platí v dlouhodobé perspektivě: zatímco ve volbách roku 1996 získaly obě největší strany dohromady těsně nad 56 % hlasů, o deset let později to bylo už více než 67 %.

Výsledek tak nakonec může být diametrálně odlišný od současných předvolebních preferencí těchto dnů a přání iDnes.cz či týdne.cz. Proč? Jednak se v posledních týdnech před volbami volební debata do značné míry redukuje na prinicpiální spor o sociálně-ekonomickou podobu a charakter českého státu mezi ČSSD a ODS.

Současně platí, že mnozí voliči ČSSD, kteří chodí volit primárně s motivací ekonomickou (a spoluzodpovídají za tradičně horší výsledky této strany v evropských, krajských či senátních volbách, kdy velká část z nich zůstává doma), mohou v průzkumech deklarovat nerozhodnost.

Za již konstantní pravdu je pak možné považovat fakt, že voliči KSČM své preference v předvolebních průzkumech mnohdy zapírají, avšak dlouhodobě pevné a stabilní jádro komunistů se nakonec vždy ukáže být neobyčejně disciplinované.

Volební prognóza Deníku Referendum

Jakákoli seriozní volební prognóza se musí odvíjet ve dvou krocích: za prvé uvážit, které strany se ve sněmovně nakonec ocitnou, a teprve za druhé promýšlet, jaké možnosti povolebního uspořádání se tím naskytnou.

Kdo se tedy do Parlamentu nakonec dostane?

Za téměř jistého vítěze voleb lze již nyní pokládat sociální demokracii, jejíž volební zisk opět zřejmě výrazně přesáhne 30 %.

Na druhém místě skončí ODS, ale jednak kvůli svým vnitřním problémům a jednak kvůli tvrdé konkurenci ve svém vlastním prostředí utrpí se sociální demokracií dosud nejtvrdší prohru, když skončí mezi 20-25 procenty.

Třetí zůstanou jako obvykle komunisté.

Čtvrtá a podle DR poslední jistá parlamentní strana je TOP 09 se ziskem kolem 10 %.

Pátou stranou, která bude o svou existenci bojovat na hraně, ale nakonec díky silné a věrné voličské základně ve Sněmovně vytrvá, je KDU-ČSL.

Následuje pět stran, které podle DR skončí pod pětiprocentní hranicí, i když mohou získat nad 1 % hlasů: Věci veřejné, jejichž bublina podle nás stihne splasknout, zůstanou u 4 %, Strana zelených zaplatí za své chyby a skončí pod 3 %, Zeman zjistí, že sociálně demokratičtí voliči nejsou tak hloupí, jak si myslel, a zůstane pod 2 %, Suverenita a Piráti, budou bojovat o 1 %.

Důležité přitom je, že doslovná přesnost této předpovědi, není pro reálné varianty povolebního uspořádání zase tolik podstatná. Ani eventuální vstup Věcí veřejných do Sněmovny na ní mnoho nezmění. Svou roli sehraje i český volební systém, který radikálně diskriminuje proti malým stranám, takže zisk 5-7 procent hlasů přinese jen 2-4 procenta mandátů.

Vycházíme z toho, že už po minulých sněmovních volbách získaly ČSSD a KSČM sto mandátů. Během čtyř let se politické klima výrazně změnilo v jejich prospěch, jak ostatně napověděly i krajské a senátní volby před dvěma lety. Rovněž demografie společnosti se změnila ve prospěch levice.

Z těchto důvodů považujeme za prakticky jisté, že ČSSD spolu s KSČM budou mít po těchto sněmovních volbách většinu. O podobě příští vlády tudíž budou rozhodovat na 90 % sociální demokraté.

Přitom možnosti reálných koalic jsou tyto:

I. ČSSD, TOP 09, KDU-ČSL, případně menšinová ČSSD a KDU-ČSL, TOP 09 tolerovaná. Jiří Paroubek tuto variantu dle svých slov upřednostňuje a odpor TOP 09 prudce ochabne ve chvíli, kdy zjistí, že koalice napravo od středu není možná. Tato koalice je podle nás nejpravděpodbnější variantou, pokud to bude aritmeticky možné. TOP 09 může například do koalice vstoupit výměnou za post předsedy Sněmovny (Kalousek) a podporu svého kandidáta do funkce prezidenta (Scwarzenberg). Pravděpodobnost dle DR: 35 %.

II. Menšinová ČSSD tolerovaná KSČM, případně menšinová ČSSD a KDU-ČSL, tolerovaná KSČM. S vysokou pravděpodobností nastane, pokud nebude aritmeticky možná levostředová koalice, anebo pokud budou požadavky TOP 09 příliš vysoké. Za určitých okolností může být právě toto cesta k zlomení anachronického vlivu komunistů na českou politiku, a varianta tak může mít víc předností nežli nevýhod. Pravděpodobnost dle DR: 35 %.

III. Velká koalice ČSSD a ODS. Občanští demokraté by museli strašně prosit, velice se ponižovat a komunisté i TOP 09 by museli dělat příliš velké cavyky. Jiří Paroubek je jedním ze dvou suverénně nejobratnějších politických stratégů u nás, takže jistě po volbách bude vyjednávat i v tomto směru. Ale příliš pravděpodobný takový výsledek není. Protože tím druhým je Miroslav Kalousek. Pravděpodobnost dle DR: 20 %.

IV. Koalice ODS, TOP 09, KDU-ČSL, VV. Pokud pravice získá v těchto volbách více mandátů nežli levice, ztratí česká politika logiku. Pravděpodobnost dle DR 9 %.

Budoucnost české politiky – navzdory propagandě většiny českého tisku – tak závisí na vnitřní i vnější kultivaci sociální demokracie. Problém vlády sociálních demokratů totiž bude spočívat v tom, že ve Sněmovně se nebude vyskytovat alternativa k ní, kterou by mohli voliči, jimž záleží na kvalitě politické kultury, zájmech školství, ekologie, kultury či občanské společnosti, pokládat za lepší nežli bude sama vláda.

Strany, pro něž tak přičinlivě pracuje český pravicový tisk, totiž tuto alternativu v očích kriticky početné části voličů prostě představovat nemohou.


A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Sobota, 17.Dubna 2010, 13:49:5

50% šanci má ovšem i otevřená koalice ČSSD a radikální levice po výměně jejich předsedů po zdlouhavém a neplodném povolebním vyjednávání, po jasně nepřekročitelných podmínkách pro levicovou většinu v nové PS.

Když se podíváme na směřování ODS i TOP09, zjistíme, že tato šance je opravdu, ale opravdu velká, zvláště když se řádně ozve členská základna ČSSD.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Sobota, 17.Dubna 2010, 15:18:0

S autorovými úvahami by se dalo souhlasit, i když se mi to jeví tak, že předvolební prognózy českého tisku jsou podobné. Tento článek pečlivější a snad podrobnější. Budí dojem politologické analýzy převedené do srozumitelného jazyka spíše než žurnalistického komentáře.

Koho myslí Lukáš Kraus "radikální levicí?" Komunisté jí nejsou. Jsou nacionalističtí a kulturně konzervativní. Z hlediska dlouhodobých programů se mi jeví napravo od ČSSD. Jiná strana vážně usilující o mandáty nalevo od ČSSD (na rozdíl od analogické situace v sousedním Německu) prostě není. Ale možná jsem úvahu špatně pochopil.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Sobota, 17.Dubna 2010, 15:51:5


Zdravím do ČR Ivana Štampacha a pokusím se to rozvést. Souhlasím s názorem na KSČM, že se bezesporu nejedná o radikální levici pod vedením pana Filipa, ale nemyslím si, že věci nenaberou rychlý spád právě v povolební vyjednávání. Neznám v ČSSD nikoho, kdo souhlasí s jakoukoliv možnou povolební součinností s lobbisty kolem pana Kalouska či ODS. I kdyby se tedy předseda Jiří Paroubek sebevíc snažil, tudy cesta nevede a on to jistě velmi dobře analyzuje. Zbývá ještě KDU-ČSL, která by se musela dostat nad deset procent, což bohužel zjevně není v jejich silách. Je zde tedy hrozně málo možností. Otevřená, skrytá koalice, tolerance s či od KSČM. Mnozí intelektuálové nejen zde v DR (Lukáš Jelínek atd..atd.) upozorňují na nevýhodnost pouhé tolerance, jelikož veškeré náklady ponese pouze sociální demokracie, která bude atakována od všech ostatních subjektů ze všech stran a úhlů a to je zvláště v době krize smrtící koktejl. Nebo je tu otevřená možnost koalice, tedy rudo-rudá či rudo-rudo-zelená a tu osobně preferuji jako koncept pro levici v celoevropském rozměru, jelikož vidím každý den idealistické výsledky takového uspořádání, kdy není zablokované levicové spektrum z ideologických důvodu, ale opravdu se efektivně pracuje a společnost se někam posouvá, nestagnuje. Právě taková šance, taková nabídka pro KSČM by mohla vést k jejímu přetransformování v radikální levici evropského střihu. Můžeme ovšem čekat dalších dvacet let. Dát si zase opoziční smlouvu. Třeba už potom nebudou ani státy, ani ledovce, ani humanisté, jen modrá obloha.

V ČSSD se aktuálně argumentuje tak, že musí jít v době krize o silnou vládu. Menšinová vláda je tedy současným vedením méně preferovanou variantou, než i např. velká koalice. Nedivme se, takový přítel Urban má nesmírně mnoho průsečíků s pány z ODS. Proti tomu stojí autentičtí sociální demokraté. Nemnoho z nich preferuje otevřenou koalici s KSČM za jasný podmínek, nebudou-li stačit hlasy s KDU-ČSL.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Sobota, 17.Dubna 2010, 15:53:58

Hezký den do slunečné vlasti z deštivého, ale idealistického Norska

Patrik Eichler - novinář, Praha

stavět hrany Sobota, 17.Dubna 2010, 17:56:30

Pro povolební vyjednávání bych položil jedno pravidlo, aby politici činili politická rozhodnutí a aby v politice stavěli hrany. Výsledkem voleb nemá být rozplizlost, případná koalice s ODS nebo TOP 09 znejasňuje profily politických proudů, hnutí, stran. VV nejsou politická strana, nemají struktury reprezentace a nemají členy. Zbývá koalice soc. dem. s KDU a KSČM, a to v podobě, která po volbách bude možná.
Ivan Štampach má pravdu, že KSČM není strana radikální levice, a že je dlouhodobě napravo od ČSSD. Sám bych ji definoval jako stranu národně-socialistickou.
Pokud by nešla vláda s KDU a KSČM, tak bych jako předseda vítězné strany odešel do opozice. Je to "hrana", kterou by bylo lze vytýčit kousek politického prostoru.

Lukáš Jelínek - Brno

Sobota, 17.Dubna 2010, 20:38:17

Přestože nemám rád v politice tabu a předčasné odepisování potenciálních partnerů, s ohledem na tuzemské reálie mi odchod do opozice také připadá jako nejčestnější řešení.
Na druhou stranu ale: konfrontace (byť ne programová, ale spíš personální) je zde tak silná a destruktivní, že bych občas hrany spíš obrušoval než stavěl. Potřebujeme schopnost dialogu a přesahu levice i pravice do "středu". Proto by se po volbách mělo jednat, jednat, jednat...a hledat řešení, nikoli jen skládat zbraně.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Sobota, 17.Dubna 2010, 23:05:45

Domnívám se, že po nepřetržité dvacetileté vládě středu je nutné agregovat i zájmy levého kraje politického spektra a to nejméně v jednom volebním období. Na krizi bohužel existují pouze dva recepty. Levicový a pravicový. Jakýkoliv kompromis, který je za normálních okolností bezesporu žádoucí, by vedl k rozmělnění a faktickému nečinnému postávání. Krásně jsme si to mohli osahat při této úřednické vládě velké koalice a mixu protikrizových balíčků. Na rozbouřeném moři potřebujeme směr a nejlépe směr do bytelného přístavu, ne čekání a objímání se na ve vlnách.

Nebude-li mít levice většinu, považuji odchod do konstruktivní, neafektované opozice za bezesporu nejlepší variantu. Případná koalice např. s TOP 09 by vedla nejspíše k definitivní ztrátě legitimity celé politické reprezentace. Právě možnost vystřídat, přepřáhnout je v krizi klíčová. Ne zhasnuto. Nebude-li stále zjevná alternativa, lidé budou v ulicích a může dojít ke ztrátě občanské soudnosti z beznaděje. Právě z tohoto důvodu varuji před případnou velkou koalici, opoziční smlouvou číslo dvě či koalicí s asociálním kartelem lobbistů z TOP 09.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.