Veřejný prostor je opět zaplavený zástupnou kauzou, která je však zajímavá hned z několika hledisek. Symptomatické je, že ač jsou ministerstva bombardována nejrůznějšími podivnými žádostmi, nedostávají se tyto žádosti do centra zájmu médií. A to přesto, že často z ministerstev uniknou a kolují mezi lidmi. Sama jsem několik opravdu vtipných dopisů občanů ministerstvu četla a výtečně jsem se bavila.

Oproti tomu žádost Václava Mika, který reprezentuje své sdružení a další organizace (ve skutečnosti se však jedná pouze o několik osob), se stala doslova mediálním hitem. K „Mikešovi“ má potřebu se vyjádřit kdekdo, vznikají nejrůznější iniciativy, které chtějí poklad české literatury zachraňovat.

Občanské sdružení Romea vyjádřilo ve svém stanovisku obavu, že v konečném důsledku by Mikův výrok mohl poškodit romskou komunitu jako celek. Ta se ukázala jako oprávněná. Společnost a média skutečně upřely svou pozornost nežádoucím směrem, a v důsledku tak výrok Václava Mika Romům škodí. Ale není to tím, že by jeho počin zastínil jiné, důležitější problémy. Ty pozornost nezískávají proto, že z nějakého důvodu nejsou atraktivní. Jak jinak vysvětlit, že Mikově iniciativě se dostává takové pozornosti a přitom například zde a zde a zde se můžeme dočíst o mnohem závažnějších problémech, přesto o nich zpravidla nevíme nic, nebo jen málo?

A tak se na jedné straně houfují obránci Mikeše, kteří si přihřívají svou nenávistnou polívčičku a na straně druhé volají obránci Mikeše z řad Romů, že proti Mikešovi nic nemají a že novinové titulky nepřípustně generalizují, když hlásají: „Odstraňte Ladova Mikeše ze škol, žádají romští aktivisté“, nebo ještě zákeřněji: „Části Romů se nelíbí Kocour Mikeš. Lada prý byl rasista“. Všichni tak hlásají totéž, ale mají k tomu různé pohnutky. Jedni mají škodolibou radost z toho, jak jsou ti Romové nemožní a druzí se zoufale snaží vytvořit prostor pro konsenzus a dialog.

S názorem téměř všech občanů České republiky, že věta z Mikeše je naprosto nezávadná, se neztotožňuji a souhlasím s Václavem Mikem. Ta věta k předsudkům samozřejmě vede, a to nikoliv pro použití termínu cikán, ale pro své sdělení. Není to však důvod k tomu, aby byla kniha zakázána, nebo cenzurována. Protože pak bychom museli zakázat, či cenzurovat řadu dalších knih, které jsou politicky nekorektní mnohem více. Rasistických, antisemitských, sexistických či jinak nesnášenlivých motivů (třeba proti bohatým) nalezneme v dětských knihách celou řadu. Když čtu svým dětem, často trpím. Trpím, ale čtu a vysvětluji.

A tu je základ problému, na který se pokusil nešťastně poukázat Václav Miko. Kdyby si mohl být jistý, že podobnou větu v knize paní učitelka nenechá bez povšimnutí, ale naopak ji okomentuje a vezme ji jako příklad, na kterém se dá ukázat, co je to paušalizace, navíc jen tak mimoděk vlastně podprahově sdělená, nemusel by poukazovat na Kocoura Mikeše. Paní učitelka by také mohla po dětech chtít, aby jí daly příklady jiných zobecnění a rozpoutat o tom ve třídě diskuzi.

Pak bychom se nemuseli obávat, že z dětí vyrostou dospělí jedinci, kteří nejsou schopni racionálně přistupovat k problémům jako je interetnické či jakékoliv jiné soužití. Lidé, kteří říkají nejsem rasista, ale nesnáším Cikány, tedy větu, jež svou nelogičností obvykle předznamenává rozhovor s tupcem.