V oblasti protikorupční legislativy se toho v České republice neděje moc, co by stálo za povšimnutí. Buď pouze transponujeme legislativu EU (a ještě polovičatě, jako u evidence skutečných majitelů), nebo přešlapujeme na místě (jako u rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu), případně jdeme úplně špatným směrem (zavedením poplatku za podnět na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže).

Je tedy spíše zázrak, když se podaří naplnit něco skutečně ambiciózního nad rámec požadavků mezinárodních institucí, a mezi takové věci se registr smluv rozhodně počítá. Ano, jistěže šlo jen o opsání slovenského zákona, trvalo to neskutečné čtyři roky a je v něm ještě mnoho děr. V kontextu České republiky je to však skutečný zázrak, který se podařilo prosadit takřka všem velkým hráčům navzdory.

Zákon dokonce ležel některým zákonodárcům tak v žaludku, že se obrátili na Ústavní soud s návrhem na jeho zrušení. Jejich argumentem bylo, že ohrožuje právo na podnikání některých subjektů veřejného sektoru. Možná to na první přečtení není zcela zřejmé, takže ještě jednou: prý „omezuje právo na podnikání veřejného sektoru“! Dává to smysl? Ne.

Ústavní soud provedl naštěstí takzvaný test racionality a dospěl k tomu, že tento zákon, na rozdíl od třicítky senátorů, kteří jej napadali, racionální je. Navíc konstatoval, že kdo chce obchodovat s veřejným sektorem, musí strpět vyšší míru transparentnosti. To samozřejmě některé kruhy opravdu nerady slyší a my jsme velmi rádi, že takový názor nemusí zaznívat stále pouze jen ze strany občanské společnosti.

Co nás čeká

Zákon samozřejmě nedává odpovědi na veškeré otázky, které se v praxi objevují, takže je potřeba počkat na judikaturu, která se k zákonu časem vyvine. Jedním z prvních zásadních rozsudků bude nejspíš spor o platnost smlouvy, která byla sice v registru smluv zveřejněna, ale ne ve strojově čitelném formátu. Taková smlouva je totiž neplatná. V registru lze však nečitelných smluv najít tisíce.

Představme si situaci, kdy by se jedné smluvní straně velmi hodilo, pokud by mohla zpochybnit platnost smlouvy v registru s poukazem na její strojovou nečitelnost. Například by mohlo jít o dodavatele, který se dostane do prodlení a naskáčou mu do závratných výšek smluvní sankce. Pak by pro něj bylo velmi výhodné domoci se neplatnosti původní smlouvy, protože by se mohl vyhnout placení penále.

Zatím o takovém rozsudku nevím, ale jsem si jistý, že by spustil novou lavinu strachu z registru smluv, protože technická gramotnost úředníků zadávajících smlouvy do registru často nedostačuje ani pochopení, že co přečtou lidské oči, může být pro počítač neviditelné. Dovolím si tvrdit, že až do vydání takového rozsudku zákon o registru smluv ještě pořád nenabyl stoprocentní účinnosti.

Registr smluv vzorem za hranicemi?

Největší přínos registru smluv pro protikorupční snažení vidím mimo hranice České republiky. Tak jako se zveřejňované smlouvy na Slovensku staly impulsem pro posílení veřejné kontroly u nás, můžeme se i my stát inspirací pro ostatní státy, které o podobném kroku teprve uvažují. Principem zákona o registru smluv je, že interní kontrolní a dozorové mechanismy nebo opozice nejsou ani dohromady tak efektivní, jako je kontrola veřejná. Jde o nejlevnější kontrolu s největším preventivním účinkem, který si lze představit.

Co tedy poradit státům, které jsou chronicky postiženy korupcí, nemají efektivní, natožpak důvěryhodnou státní správu, zmítají se v ekonomických problémech a chtějí se co nejrychleji dostat na úroveň států západní Evropy? Zavedení registru smluv je jedno (ne jediné) z elegantních řešení, jak tento vývoj urychlit. Pevně věřím, že se naši politici registrem smluv budou spíše chlubit a vybízet ostatní státy k jeho zavedení, než aby jej stále torpédovali novými pozměňovacími návrhy.